Kanadsko-americká senzace na Pražském jaru

Maf 5 2015 Kultura česky

James Ehnes (housle) Andrew Armstrong (klavír)

 

Až po střechu zaplněné Rudolfinum včetně míst na empoře, kolem varhan, přivítalo dvojici hudebníků z nového kontinentu zvědavým potleskem. Co přijde? Mnozí možná už tušili, protože sympatický kanadský houslista James Ehnes v Praze hrál už jednou před pár lety (to jsem však neslyšela). Ale možná právě proto že mnozí jiní slyšeli, přišli znovu…

 

Následoval opravdu skvělý koncert, jehož dramaturgie stojí za pozornost. Skladby byly zvoleny jako připomenutí let, kdy v Evropě začala I. světová válka. Jak se tato tragická a neklidná doba odrazila v tvorbě tehdy komponujících skladatelů ze zemí na obou válčících stranách? (Francouz C. Debussy, Brit E. Elgar, Polák K. Szymanowski, Ital O. Respighi?) Jak se s ní vyrovnávali? Mnohdy má člověk tendenci bránit se době opakem – stvořením něčeho krásného, jindy se naopak vtiskne do díla její atmosféra. Večer 27. 5. jsme v podání dua slyšeli obojí, a to ve vynikajícím stylu.

 

Suverénní, klidný a vyrovnaný James Ehnes dokázal ve všech opusech předvést každou notu, od nejintimnějších tónů přes promyšlenou filozofickou hru až po vášnivé plochy...

 

1) Claude Debussy – sonáta g moll – poslední Debussyho opus v barevném podání a vynikající souhře s pianistou bylo skvělou návnadou na pokračování koncertu

2) Edward Elgar – sonáta e moll – velmi melodicky výrazné a myšlenkově bohaté, ale ke škodě posluchačů málo známé dílo. Ehnes v něm vykouzlil krásné plochy plné vášně a napětí. Kdo zná houslovou sonátu Oskara Nedbala, může se mu zdát, že snad Elgar trochu opisoval, je možné nalézt charakterově i melodicky podobná místa. Není to ale pravděpodobné, spíš se zdá, že tyto podobnosti, které nalézáme i u jiných děl a skladatelů, jsou výsledkem jakéhosi „vesmírného propojení“, které zjevně hudba vytváří.

3)Karol Szymanowsky – Mýty pro housle a klavír  - opět podivuhodna hra s barvami a tóny, které dokázaly vytvořit Ehnesovy stradivárky pod jeho rukama. Posluchač, přenesen do bájného světa řecké mytologie ani nedýchal, když z nástroje zněla Panova flétna.. či tančila vodní nymfa Arethusa

4) Ottorino Respighi v sonátě h moll vytvořil dílo s velkým napětím a plné znepokojivých myšlenek. Velmi vhodně zvolené na závěr koncertu, oběma hudebníky přednesené v dokonalé souhře. V jednom tahu vygradovaný závěr v publiku vyvolal napětí, uvolněné závěrečnými bravo a mohutným potleskem. Usměvavý houslista završil pak krásný večer ještě dvěma přídavky.

 

V publiku přítomní profesionáloní hudebníci i kritici (měla jsem možnost zaslechnout jejich diskuse) hodnotili koncert slovy, že něco takového už v Praze dlouho slyšet nebylo. Dokonalá souhra obou umělců, vyváženost zvuku dua, skvělé technické provedení i velká citovost obou vykouzlily v duších posluchačů sváteční pocit, že prožili něco výjimečného. A příjemné je i vědět, že Ehnesovy úspěchy byly krom jeho hlavního pedagoga v rodném Brandonu, Francise Chaplina, ovlivněny v možná důležitém čase po určitou dobu i českým houslistou Jaroslavem Šonským (mj. také osobností našeho dokumentu České kořeny ve Švédsku). V Brandonu na akademii tehdy působil a s patnáctiletým talentem pracoval. Škoda, že jej nyní v Praze nemohl slyšet, měl by ze svého žáka velkou radost.

 

Maf

Foto: Zdeněk Chrapek, Pražské jaro

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012