Co se může najít ve vzpomínkách důchodce – winsurfing a paddleboarding

Jan Pokorný 5 2015 Ostatní česky

 

 

Posledně jsem si zavzpomínal na to, jak to tu bylo před 25 lety, jak se vše rychle měnilo. A tak jsem se v těch vzpomínkách zavrtal, že jsem se dostal až k malé publikaci z roku 1978 a ta se jmenuje „Windsurfing pro začátečníky a pokročilé“.

A proč zrovna k této knížečce, to si dovolím vysvětlit a zavzpomínat na tu dávnou dobu totality a mého ještě mládí.

Tehdy v osmdesátých letech jsem pracoval u drážní organizace a ta měla pro rekraci zaměstnanců umístěné karavany na přehradě Domaša nedaleko slovenského města Humenné či Vranova nad Toplou.

 

Byly jsme tam tedy na krásné dovolené, tehdy jen vlakem a přesuny jen autobusy. A najednou se tam objevili dva svobodní  mládenci taky od dráhy, co tam dojeli na kolech až z Přerova a za sebou si přitáhly na vlastnoručně vyrobeném přívěsu za kolo něco co bylo na tomto místě poprvé spatřeno a jmenovalo se to windsurfing. S mládím je spojena zvědavost a proto proč si to hned nevyzkoušet. Ze břehu to není nic složitého. Celý den progresivní mladíci na tom pořád jezdili a pěkně jim to šlo a teprve až byli utahaní, tak mi to navečer i půjčili. A já s plným odhodláním odrazil od břehu. než jsem se dostal do středu přehradní nádrže, tak jsem upil pořádného množství přehradní vody, ale ještě jsem se neutopil, ale zjistil jsem, že ke břehu se už v podvečer normálně nedostanu, protože přestal foukat potřebný větřík a pokud byl tak mě unášel jen pořád na druhou stranu dál od našeho mobilního bydlení. A tak jsem získal své první zkušenosti s tím windsurfingem. Ale už jsem se zaháčkoval a musel jsem ho mít. Na prodejnách nebylo něco takového k dostání, ale svobodní mladíci tehdy daly rady a já i obkreslil jejich přívěs za kolo, protože jezdit na tomto nádherném prostředku bylo i přes to velké množství vypité vody parádní věcí.

Protože už tehdy na konci 80 let začali být funkční oficiální řemeslníci a pro mé cíle i zámečníci, nechal jsem si podle nákresu vyrobit přívěs na windsurfing, kterým bych si jej vozil za kolem na jezero Poděbrady u Olomouce. A protože počátkem léta roku 1979 už jsem se seznámil s jedním co to po vodní hladině uměl prohánět, vyzkoušel jsem si to a bylo jednoznačně rozhodnuto.

Podle „dobrých rad“ jsem zjistil, že v Neratovicích je zase nějaká soukromá firmička NOE, kde se dá koupit vše potřebné pro výrobu prkna a všeho co pak po sestavení se dá použít k surfování, tedy ráhno, stěžeň, kormidlo, lana a co já vím co ještě. No a doma že si tuto hračku sám vyrobím. Na konci léta jsem se kontaktoval po telefonu a zjistil jsme, že všechny informace jsou ještě platné a lze tento záměr realizovat.

Poslal jsem si tehdy už hotový přívěs za kolo do Neratovic jako spoluzavazadlo a pak se za ním i já sám vypravil v den dovolené na „režijku“ , když už jsem byl pracovníkem u dráhy. V celém tom plánu jsem ale opomenul jednu jedinou věc, a to byla informace o možnostech přepravy dlouhých zásilek. Windsurfing, jako dlouhá zásilka byl a je asi i nyní přepravována s podmínkami jako jsou u lodí, které se tehdy běžně přepravovaly, ale měly tehdy určenou přepravní sezonu. Ale já do Neratovic dojel těsně po termínu, takže když jsem si vyzvedával přívěs za kolo, abych si veškeré propriety k výrobě nakoupil ve firmě NOE, kousek od Neratovické Spolany, tak jsem byl stroze informován, že je po sezoně. Jako bych to v ten okamžik nic neslyšel a jel nakoupit vše potřebné, jak bylo po telefonu dohodnuto.

Abych to mohl přepravit měl jsem sebou batoh na skelné sukno a dvousložkové pryskyřicové lepidlo na vak pro kormidlo a plachtu. Na vozík jsem naložil polystyrénové kopyto, připevnil vak a na záda hodil těžký batoh a vyrazil z obchodu firmičky na nádraží.

Jiná obsluha zavazadel mi naštěstí poradila, že vlak co přijede má „hyklák“, tedy zavazadlový vůz co pojede jen do Prahy - Vysočan. Ale že bych měl mít pro domluvu s vlakvedoucím nějakou tu krabičku cigaret. Nebyl to problém ji koupit ve stánku na nádraží. když vlak přifrčel, já překodrcal s vozíkem přes koleje, předal krabičku cigaret naložil dlouhé zavazadlo a jelo se.

Ve Vysočanech jsem byl tehdy poprvé a netušil jsem, že odtud se jinak než po schodech odejít či odjet nedá. Ale tehdy ta doba byla o solidaritě železničářů. A tak se stalo, že pan výpravčí v červené čepici dal po předání další krabičky cigaret rozposunovat jeden nákladní vlak a já mohl vyjet přes přejezd na dlouhou cestu na nákladní nádraží na Žižkově. tam jsem tehdy s výpravčím volali a tázali se, jestli lze od nich podat toto dlouhé zavazadlo jako spěšninu do Olomouce. Odpověď byla kladná a já se tak stal spěchajícím monstrem mezi nádražím Vysočany a nákladním na Žižkově. Spěchajícím proto, že podat tuto zásilku jsem musel do 16.00 hodin.

Na Žižkov na konci Olšanské jsem dojel, ale 10 minut po zavírací hodině a tak ani krabičky cigaret koupené cestou nepomohly, protože už tam nebyl nikdo, kdo by otevřel sklad. A tak na dobrou radu hlídacího personálu jsem vyrazil na vlakové nádraží Praha – střed, odkud ještě tehdy jezdil noční spoj do Bohumína.

Cestou jsem se stal opět podivným tvorem, co vylekal nejednu nakupující pracující ženu, která šla právě z obchodu do cesty ji najednou najelo něco co nikdy neviděla a jelo to bez viditelného pohonu, protože já tohle polystyrénové kopyto na windsurfing tlačil před sebou a byl od jeho průbojného počátku vzdálen celé 4 metry. No bylo to vše absurdní a prazvláštní, protože jsem k tomu všemu ještě na zádech nesl asi 15 kg lepidla a skelného sukna. A ono to vše těžklo a těžklo. Ale s tím rostla i má průbojnost a „tvrdost“, takže jsem zcela odhodlaně pronikl na nádraží Praha –střed kolem hlídače poštovního areálu, abych mohl najet na nástupiště. Ale do 22 hodiny bylo ještě daleko a tak jsem musel dát ono podivné zavazadlo do úschovny. Dnes by to vůbec nešlo, tehdy opět pomohla krabička cigaret a za ni byla i dobrá rada, jak vyřešit ten problém dostat ono dlouhé zavazadlo do vlaku.

Podle dobré a profesionální rady jsem zavazadlo uložil a šel zjistit do „tranzita“ jméno osádky a kdy bude na vyjíždějíc vlak nastupovat, abych mohl včas se svým dlouhým zavazadlem najet a toto i úspěšně naložit.

Opět krabička cigaret a vše se podařilo. měl jsem štěstí že jsem to vyřizoval s řadovým doprovodem, když vlakvedoucí byl na obchůzce vlaku. To mi bylo zřejmé až při vystupování z vlaku ve 3 hodiny ráno v Olomouci. To jsem tehdy slyšel jak onen vlakvedoucí nadával a používali sprostá slova, protože ono to nebylo jen tak dostat ven tak dlouhé zavazadlo, zaházené cestou jinými balíky. Dnes by se to asi ani nedalo zrealizovat. Není už taková železničářská solidarita, nejsou ani přepravy spěšninových vozů, nejsou úschovny na spěšniny a vlaky už nejezdí se zavazadlovými vozy v tak častých intervalech jako nyní. Už vůbec nejezdí rychlíky z vlakového nádraží Praha – střed do Bohumína.

Pak už jen ranní cesta přes prázdné a tiché ulice města Olomouce a sen o tom, jak budu jezdit na windsurfingu.

 

 

Ale musel jsem jej vyrobit a to jsem taky nějaký ten zimní čas v garáži prováděl. Ale pak přišlo první léto po té, a já vyrazil na jezero Poděbrady.

Hned na poprvé jsem nebyl schopen odrazit od břehu, pak jsem se dostal až na druhou stranu, ale ne zase zpět. Voda chutnala stejně jako na té přehradě Domaša. Ale já zarputile obtěžoval všechny rybáře kolem břehů, až přišel jeden jediný okamžik, kdy na mě kdosi křičel jak že to mám udělat, a já to udělal a pak už to i uměl a stačil jsem to naučit i svého potomka, ale i manželku a sousedku, která pak marodila se zády celých 14 dní. No prostě byly to krásné dny u vody. A uměl jsme to tak dlouho, že asi po 3 letech byl vydán zákaz surfování na jezeře Poděbrady. tak jsem musel dojet na štěrkovnu v Nákle, zase s přívěsem za kolem. A když už jsem věděl, že to jde i tak daleko, neváhal jsem a dostal jsem až na štěrkovnu u Sence.

Vlakem do Bratislavy a z ní pak do Sence na kole a s přívěsem dlouhým asi 4 m.

Paráda, krásná dovolená na konci léta. A tady jsem zakončil svou éru s windsurfingem. Přišel den, kdy se zvedl vichr tak silný, že to jiné vyneslo až na břeh a hned i do křoví. Mě to odneslo až do ubytovny a byl jsem rád že jsem to unesl a neodletěl. Jinde jsem s touto parádní hračkou nebyl, ale vždy se rád dívám ze břehu na ty co to umí a taky vím, kdy spadnou protože to nedrží správně.

Co k těm to vzpomínkám dodat ? Památka v podobě fotky zůstala jen jedna a to ani není poznat že to jsem já, protože je černobílá a focená ještě v době, když jsem pobýval spíše dle zákona schválnosti na opačném břehu. A je patrné, že jsem hned po té padl do vody.

No a pak asi jen citaci z úvodu té malé instruktážní publikace vydané v roce 1978.

Windsurfing je nový atraktivní sport pro víkend a pracovní volno. Tento sport známe asi 3 roky a jeho začátky se vyznačují zvláště ř´častým koupáním všech začátečníků – padání do vody prostě patří k windsurfingu.

Je to živelný způsob jízdy těsně nad vodou – prkno se řítí bez kormidla a bez otěže. je to sportovně náročná kombinace síly a citu pro rovnováhu a maximální pohotovost koordinace. Celý finanční náklad spočívá jen v pořízení prkna.

A mám za sebou vzpomínku, která končí neslavně. V roce 1997 při velké povodni se to mé vlastnoručně vyrobené prkno nasáklo po dlouhé době nečinnosti vodou pod stropem v garáži a poničilo se natolik, že jsem jej při jarním úklidu dal sešrotovat a jen vše ostatní mi připomíná dobu mého mladistvého nadšení pro tento sport.

Ale doba se fakt mění. Dnes je ve specializovaných obchodech a to dokonce přes internet možné vše koupit, je možné s prknem vyrazit do míst, kde surfem žije jakási nová generace bezstarostných lidí, které my postarší a staří už ani neumíme pochopit.

Zavřel jsem malou publikaci o windsurfingu a objevil něco nového.

Na webových stránkách jsem objevil informaci o paddleboardingu a prý to je znovu objevený adrenalinový sport, při kterém jezdec na prkně podobném surfovému longboardu používá k pohybu ve stoje dlouhého pádla.

Když jsem pak na výstavě v Praze Letňanech objevil skutečné prkno pro ten paddleboarding  co se dá nafouknout a je jako tvrdé prkno, které jsem si tehdy dávno pracně vyráběl, které je širší a příjemné na omak, takže se dá využít i jako „lehátko u vody“, neodolal jsem a jedu si jej ošahat, tedy vyzkoušet,  na vodu pod Vyšehradem. Mít takovou „hračku“ na svých cestách kolem klidných jezerních vod v Rakousku či u Balatonu, tak to bude něco, po čem jsem jaksi skrytě toužil a mohu si to s ohledem na hybnost starších ještě užít. A co víc, v batohu se to dá dopravit i letadlem k vodám, které jsou teplé i v zimním období, kdy u nás se na nich dá jen bruslit.

A tak si asi také vyzkouším jak dalece to bude od informací k tomuto sportu. Počáteční instrukce na webu říkají : Paddleboarding je sportem, při kterém člověk rovnoměrně zapojuje celé tělo, zlepší smysl pro rovnováhu a fyzickou kondici. Podle lékařských studií při pádlování dochází k zapojení velké skupiny svalů od lýtkových na nohou, přes zádové a šikmé břišní, až po všechny svaly na rukou. Navíc se jedná o aerobní sport, je to tedy zdravé pro srdce i plíce. No a když jsem na obrázcích z prodejního internetového katalogu objevil i možnost na prkně i sedět a pádlovat jako na kanoi, tak už asi neodolám, protože toto využití se hodí i pro manželku.

Vlaky už nemají zavazadlový vůz, ale v batohu se to převézt dá. No a když v e-mailu dojde i toto ujištění od prodejců:

„také jsme s kolegou oba windsurfaři, takže z vlastní zkušenosti víme, že paddleboarding vám se zkušenostmi z windsurfingu půjde určitě jako po másle “, tak se to rozhodnutí určitě dá do pohybu směrem k realizaci.

Nemusím se to pracně vyrábět, ale jen nafouknout na tlak 1 atm a jede se. Takže protože jsem postarší až starší, tak si přikoupím nějaký ten neoprén proti chladu a taky abych si to mohl užívat trochu déle než je letní čas a zase si to budu užívat, a to nejen jen já, ale i manželka. zatím se brání, že nedokáže na to stoupnout kvůli bolestem v zádech, ale ujistil jsem ji, že se dá na tom i ležet či sedět. V kombinaci s autíčkem to možná, nebo snad určitě bude paráda. A co víc nebude to „viset pod stropem v garáži“, protože si to třeba i půjčí synové a vnuci a je to takhle investice do jejich budoucnosti.  No umíte si představit tu parádu když se projedu po řece Moravě, kousek od domu ve městě Olomouci ?

Až se to naučím určitě tam budu na tom prkně první „snaživec“, nebo mě někdo předběhne. zatím tam jsou jen ti nejlepší veslaři a kajakáři z Olomouce.

Zatím mám za sebou první pokusné jízdy pod dohledem místních rybářů na jezeře Poděbrady u Olomouce. V jízdu po Moravě zatím nikdo z mých vrstevníků nevěří, tak se mám o co pokusit. Ale byly jsme na kolech po cyklostesce kolem Moravy přes Olomouc a viděli jsme, že na čtyřveslici si to pomalu, s velkým funěním a pěkně v rytmu „válí“ čtyři „taky důchodci“. Tak snad se o to snad i pokusím.

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012