Jak to vidí důchodce – II.

Jan Pokorný 5 2015 Ostatní česky

Dnes je 20. 12. 2012 a tedy téměř konec světa. A taky to tak po ránu, tedy v 8.30 hodin vypadalo. Dostal jsem těžký úkol, zajistit na vánoční svátky sváteční pití, to znamená nějaké to pivo, reklamou vnucovanou coca-colu a nějakou tu minerální vodu.

A protože důchodci se nejčastěji potkávají v obchodě Kaufland, kde na ně občas myslí s akcí a slevou, tak jsem se tam vypravil. Protože jsem ale odpůrcem vnucovaných reklamních letáků, nedošlo mi, že dnes byl čtvrtek, to je den, kdy v onom Kauflandu těch důchodců bude víc, a to nejen jich, ale snad celý Olomouc a jeho okolí.

Došlo mi to, ale už bylo pozdě, protože jsem stál v zácpě aut před kruhovým objezdem u tohoto jediného obchodu v Olomouci, který je hned naproti pracovního úřadu, a tedy zde lze potkat davy spoléhajících na dávky a tedy i těch, kteří to občas levnější zboží umí také ocenit.

Od kruháče jsem jen popojížděl a tak za 10 minut, po druhé okružní jízdě parkovištěm, dokonale zacpaným, se mi podařilo najet na volné místo. Jaké blaho mě to v tu chvíli potkalo.

Ale hned na to přišla sprcha, protože nikde nebyl odstavený vozík. Chvíli postát a najde se řešení. Ta chvíle beznaděje se proměnila v okamžik krásného poznání. Lidé se zdraví, zejména s těmi, kteří vycházejí s narvaným vozíkem z obchodu, protože oni ten vozík určitě vyloží do svého vozítka a vy s ním budete uhánět na nákup. Ale pozor, stav je chaotický, u vozíku nejde jen ta osoba, která v něm má nákup, ale někdo vás už předběhl a pozdravil a oslovil vozíčkáře dřív, než se to podařilo vám. Na mou otázku: „Mohu vás doprovodit k autu?“ jeden šprýmař odpověděl: „To můžete, ale já půjdu do obchodu ještě jednou.“ Takže první pokus nevyšel. Až na podruhé jsem už získal zkušenost a oslovil paní v letech a jaké to bylo krásné štěstí, když jsme po delší době objeli třetí řadu aut a našli její auto. I vyložit kabele a uložit je z druhé strany vozu jsem mohl. A vozík byl můj. Hurá do Kauflandu. Ale to hurá bylo předčasné. Oni totiž měli dnes mandarinky jen za 19.90 Kč a tak hned na vstupu se to zaseklo. Protože každý důchodce obzvláště opatrně vybírá tu svou zralou a krásnou mandarinku po mandarince, až naplní sáček pro mladé, pro sebe a třeba i pro sousedku. A protože hora beden s mandarinkami je hned za digitálně sledovaným vstupem, davy směřující do obchodu se zastaví a nehnou se, dokud se neuvolní stojící vozíky těch milých důchodců u mandarinek. Ale co, já tu nakoupím to jižní ovoce také, už jsem se prodral k bednám a vybírám jen ty sladké, vskutku sladké a také zralé plody.

Nad normu mám tedy nějakou tu mandarinku, ještě mě oslovilo želé v čokoládě na stromeček, které tak rád mlsám, a vnoučkům to asi taky půjde k duhu. A už se hrnu zkratkou, takovou neviditelnou stezkou mezi regály k pití. Však to znáte, nesmí to být vidět, aby vás oslovilo velké množství věcí, které ani snad nepotřebujete. Ale co to, tady jsou v řadě za sebou vozíky a vozíky. Málem by mě ani nepustili k tomu pití. Ale pak někdo pochopil, že se nepředbíhám k pokladně, ale že mám ten vozík ještě poloprázdný a tak mohu popojet k pivní přehlídce. Vozík se zaplnil, ještě minerální voda, ještě ta „Výtečná Coca-cola“, ale ne tu nechci, kofola je mnohem lepší. A pak už jen k pokladně, ale co to, ono to nepůjde, v polovině obchodu jsou čtyřstupy vozíků a neurotiků, ani mě nehodlají pustit a tak se ocitám u křupkavých pochoutek, brambůrek a tak. No když už tady jsem tak nějakou tu lahůdku k televizním „nepořadům“ do vozíku naložím. Až úplně na konci obchodu, kde už stojí jen dva vozíky vedle sebe, se mi podařilo přejet do další řady mezi parfumerií a mýdly až ke krajní uličce mezi regály se zubní pastou a košťaty. Zjišťuji, že tady vytvořená fronta k pokladnám má jen jednu řadu vozíků, je poklidnější a dává předpoklad rychlého postupu. A taky že jo, zase se cítím jako dobrý „manažer“ s dobrým odhadem. Dokonce jsem byl osloven civilně nastrojenou dámou, asi nějako velkou vedoucí, abych se zařadil do volnější řady a tak se stalo, že jsem už v úzké uličce k jedné z pokladen. Ale sranda nekončí, někdo, kdo už byl přede mnou, něco zapomněl. Ten někdo je ale jaksi širší než mezera mezi vozíkem a ohradou, takže když se mu podařilo se vrátit pro zapomenuté zboží, tak se mu i podařilo se vrátit za svou ctěnou polovičkou, která ještě neukončila vykládání ze svého bohatě naloženého vozíku a tak ten pán aniž by se poranil či rozerval koženou zimní bundu, zcela udýchán a zapocen stihl vše, co bylo potřeba i ta jeho žena důchodkyně jej pochválila.

Je po setkání se se stavem paniky. Jedu ke svému vozítku, ale kde jej mám? Zapomněl jsem, v které řadě chladne motor, už mi dochází, proč se to stalo i té dámě od které jsem získal vozík. Doprovodil mě také jeden mladík, co se tu zastavil z úřadu práce.

Když odjíždím, městská policie pokutuje a dává botičky těm, co si to dovolil zaparkovat na místech k tomu nevyhrazených. V protisměru se popojíždí, kruhový objezd je ucpaný. A tak auta popojíždí i na Tovární ulici a pořád další a další, no prostě fronta tak 500 m dlouhá. No ano, bude zítra konec světa a ty davy trénují doporučovanou evakuaci z města.

Tož tak to může vidět jen důchodce.

A už je na závěr malé zamyšlení. Jako důchodci vzpomínáme na ty krásné fronty před obchodem zeleniny, kde na vánoce dostali jižní ovoce. Ale to byl jen maximálně dvojstup. Nákupy jsme nosili v ruce a v taškách a taky nás tady v česku bylo kolem 10 milionů a nákupy na vánoce tehdy stačili. Co asi s těmi horami nakoupeného ti důchodci a nezaměstnaní asi budou dělat, zejména když bude pořád otevřeno skoro po celé svátky. Jo tehdy se  na svátky v obchodech zavřelo a kdo zapomněl, neměl co do huby. A aby se nezapomnělo, tak se to naplánovalo pořádně, aby bylo dost, nic se nevyhazovalo a všechno to málo se stačilo sníst.

Tož tak na to může vzpomínat jen důchodce.

Jan Pokorný

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012