Jak to vidí důchodce.

Když jsem ještě chodil před 2 lety do práce, tak jsem měl pocit, že každý pracuje a chodí do práce stejně jako já. Takový přežitkový vjem, kdy to tak asi i bylo. Ráno, to je před šestou ranní naproti v paneláku svítila téměř všechna okna kuchyní. Dnes jako důchodce musím taky v tuhle dobu, ale na malou a v oknech se téměř nesvítí. Ta představa, že ti naši vládcové tuhle změnu asi ani netuší, se mi dělá zle za ty mladé, co na nás ještě musí dřít.

Ale dnes to bylo jinak. Dostal jsem od mladého dárkový poukaz k 40 výročí společného žití s mou drahou polovičkou. Prý abych si to ještě s ní rozdal. No zpočátku jsem nechápal, ale po otevření obálky a zjištění, že mám předplaceny tenisové či badmintonové kurty, jsem pochopil, že tu jde pouze o hru tenisovou či plácání s košíkem v kryté a moderní hale.

A právě dnes jsem si to tedy šel poprvé rozdat. Ještě že jsme si vybrali to plácání, tenis bychom už asi nezvládli.

Ale i když po ránu v kuchyních v paneláku naproti se zase nesvítilo, když jsem šel na malou, tak na parkovišti před devátou bylo už plno a v prostorách krásného sportovního zařízení bylo už taky plno, ale jaké bylo mé překvapení, že tam byli právě ti, co na nás důchodce, mají dřít.

No nevím, jestli jsem dnes měl vidění, ale je to asi ekonomický zázrak, nebo je něco úplně jinak ?

Ale co, zbavil jsem se stereotypu denního koloběhu, kdy z pyžama převlek do domácích tepláků, ke snídani, k televizi, k obědu a pak odpolední dřímota a pak televize a večeře a televize a jít spát.

Prostě dnes to bylo hodně aktivní, protože se šlo pinkat do badmintonových košíků. Používám pojem pinkat, protože tak to zprvu bylo. Ale z objednané půlhodinky jsme si to protáhli na celou, protože to co jsme uměli v mládí, ale hráli jsme to jen na asfaltce před domem, jsme si to mohli zopakovat, a dokonce na síti, jako má vzdálená příbuzná, co to hraje hodně profesionálně, až tak profesionálně, že za nás pinkala na olympiádě v Pekingu. Je až s podivem, že i po tak dlouhé době se do toho košíčku šlo trefit. Jen jaksi úder z jedné strany, profíci tomu říkají forhand, jsem měl už špatné vidění, pokaždé jsem měl pocit, že to vyberu, ale bylo to téměř pokaždé o chlup jinde. No a pak ta hrůza, sbírat košíky na podlaze. To přišla motající se hlava a tak tedy každých patnáct minut pauzička. A nepauzoval jsem jenom já, ale i má drahá polovička.  Jo prostě jsme už důchodci. Ale ti mladí koukali, alespoň jsme měli oba významné pocity, protože nám to i po těch 30 letech jaksi šlo. Sice jen takovéto krásné a citlivé prohazování na tělo, žádné zalévačky, to ne, ale měli jsme dobrý pocit, že to ještě jde.

Ale co, to vědomí, že se to umění hry a citu neztrácí to by ušlo, ale to vědomí, že na nás důchodce skoro nikdo nedělá a že nám nebude z čeho vyplácet důchod, to je strašlivá představa. Když jsme se vraceli domů, abychom si koupili novou mikrovlnku, protože důchodcům se odchodem do důchodu všechno pokazí a musí se pořizovat nové věci, jako je třeba televize, vysavač, elektrická trouba, no prostě skoro všechno, bylo město plné lidí, za skly kaváren a restaurací ve městě plno lelkujících pracujících, chodníky s davy spěchajících pracujících, no to bude asi konec světa, i když toho 21. 12. 2012 každý tvrdí, že se ti Aztékové pomýlili. Ale všichni to berou s nadhledem a na zdraví si připíjí vánočním punčem pod vánočním stromem našeho horního náměstí.

A už jen poznání důchodce na závěr a z druhé ruky, tedy pochycené v šatně mé drahé polovičky. Nejen že ta omladina nepracuje, ale jen sportuje, ale ona nemá také co dělat a tak si jezdí výletními zaoceánskými parníky, nudí se a zjišťuje, že to na té, taky dovolené, bylo strašné, protože na té lodi byli samé sešlé postavy důchodců po osmdesátce a všichni vypadali svižně a spokojeně. Ale česky nemluvili. A ta vyprávějící slečinka pak měla obrovskou starost, že u nás zase ještě není sníh k lyžování a bude muset zase jet až někde do Rakouska, no prostě je to z jejího znuděného pohledu hrůza.

Takže naši milí vládnoucí, víte, že ten rozpočet, co dnes schvalujete, jsou fakt jen hausnumera, která se jaksi distancují od současné skutečnosti ?