Ostudní prezidenti

Když umřel Stalin, plakala jsem. Byla jsem holka a všude hrála smutná hudba, bylo to dojemné a já jsem tehdy ani nevěděla, kdo to ten Stalin byl. Když asi za týden umřel Gottwald, kterého prý otrávili v Moskvě jedovatým buřtem, to už jsem neplakala, přišlo mi normální, že prezidenti náhle umírají. Ale pak byli další. Styděla jsem se za Zápotockého, který lhal, že nebude měnová reforma a byla hned druhý den, styděla jsem se za Novotného, který byl i v mých dívčích očích jakousi nickou, styděla jsem se za Svobodu, který byl hrdinou od Dukly, ale pak se sklonil před rusáky, a moc a moc jsem se styděla za Husáka. Snad nemusím psát proč. To každý ví, kdo má mozek větší než kaštan. Styděla jsem se za Klause, který je nemocný narcis a tou svou amnestií na zakončení své vlády se zachoval jako zločinec, nyní se moc stydím za Zemana. Když vstoupil do politiky, chodil s mojí kamarádkou. Žádala jsem jí, aby mu předala jednu knížku, kterou napsali mí přátelé v Austrálii. Byla o tom, jak by mohla vypadat politika v dalších letech. Bylo to jednoduché čtení o jednoduchém státním zřízení. Například tam stálo, že všechna ministerstva by se měla vejít do jednoho domu. (Cha, cha!) Ale už tehdy nazvali svoji útlou knížečku Program pro deset milionů. Věděli, že se se Slovenskem rozdělíme. Zeman se do ní samozřejmě (papaláš, proč by to dělal?) ani nepodíval. Pozval mne do papalášní restaurace na snídani za účelem rozhovoru. Asi deset minut jsme měli rozhovor, přičemž mluvil jen on, pak jsem si tu snídani (9,50 Kč) zaplatila a on odešel do výšin parlamentu. Kamarádka se s ním brzy rozešla řka, že ho už nesnese ani den.

Když byl ještě jen jakýmsi politikem (asi předsedou parlamentu, jak si čtenáři pamatují - tyto funkce - předseda parlamentu a předseda vlády si tito narcisové střídali), přijel do New Yorku, kde se mluvilo o tom, jestli má česká vláda koupit za jeden dolar Český dům na Manhattanu. Neměl sice ještě Ovčáčka (chudák, co ten asi má za sebevědomí), nicméně mu jiný předchozí ovčáček cosi napovídal a on vykřikl nahlas: pane Krondl, vy jste tady chtěl udělat parkoviště pro Vietnamce! Mířil tím na novináře, který bojoval za to, aby Český dům zůstal českým obyvatelům New Yorku, aby si ho sami spravovali atd., to je ale jiný příběh. Byla to bota, kterou hned ten minulý ovčáček opravil: ne, pane předsedo…cosi kdesi. Ale už dost o tom, že náš prezident často plácne něco, co je sice hloupost, ale co zaujme ty lidi bez kaštanu, co ho volili. Jednou z posledních hloupostí bylo nařčení novináře Peroutky (ani ke kotníkům mu ten Zeman nesahá!) ze sympatií k nacismu.

A tak nabízím k přečtení vyjádření Peroutkovy vnučky, úryvek z novin:

Peroutkova vnučka Zemanovi: Chráním čest člověka, který se nemůže bránit

Žalobu na český stát připravuje Terezie Kaslová, aby ochránila čest svého děda Ferdinanda Peroutky. Míří na prezidenta Miloše Zemana, ale ten je chráněn imunitou. Proto žaloba připravovaná na tento týden bude adresována státu.

Proč jste se tak rozhodla?

Jako Sdružení Ferdinanda Peroutky jsme požádali o omluvu prezidenta, když nařkl dědu z fascinace nacismem v souvislosti s údajným článkem Hitler je gentleman. Žádnou odpověď z Hradu jsme nedostali, jen mediální ohlasy. Jeho mluvčí Jiří Ovčáček stále tvrdí, že ho hledá.

Prezident pokračoval v útoku článkem z Přítomnosti „Nemůžeme-li zpívat s anděly, musíme výti s vlky“.

Ukázalo se, že autorem nebyl Peroutka, ale Jan Stránský. Tam mohla omluva zaznít hned. Útoky však pokračují, Peroutka byl prý antisemita, což je nesmysl. Soudy nejsou moje hobby, ale nic jiného asi nezbývá. Pravda, kdyby se prezident omluvil, žalobu stáhnu.

Jiří Voskovec v řeči nad Peroutkovou rakví v USA v roce 1978 řekl, že s ním odchází duch Masarykovy republiky. Čeho si na něm vážíte vy?

Nikdy jsem dědečka neviděla, ale na rozdíl od pana Zemana a Ovčáčka mě jeho texty, které čtu, uvádějí v úžas. Jak brilantně promlouval, byl stále nad věcí. A jak byl statečný!

Když ho K. H. Frank před koncem války nechal přivézt z koncentračního tábora a nabídl mu záchranu života za spolupráci s nacisty, odmítl. Ne, děkuju, vracím se do koncentračního tábora. Kdo by to udělal? Chovám k němu hlubokou úctu.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Vnučka Ferdinanda Peroutky Terezie Kaslová