Marek Šedivý – v očekávání Pražského jara

Jak se asi cítí osmadvacetiletý dirigent, když stojí před uznávaným stohlavým symfonickým orchestrem, kde má většina jeho členů za sebou desítky, ba stovky koncertů s řadou dirigentů světových jmen? Marek Šedivý si už za první roky své dirigentské kariéry dokázal získat respekt. Svědčí o tom nejen zajímavé zahraniční spolupráce, mj. s operou v Torontu, kam se dostal jako asistent Jiřího Bělohlávka. Tento dirigentský rok pro něj začal v Londýně, kde ve studiu s čínskou klavíristkou Fang Yuan a s BBC Symphony Orchestra nahrával Beethovenovy klavírní koncerty. Sklízí úspěchy i doma, třeba v krásném programu k Sukovu jubileu loni s FOK, který jsem měla možnost slyšet. Teď se připravuje na svůj debut na Pražském jaru a čeká jej práce pro Státní operu. Z rozhovoru s ním cítím velký respekt k hudebním autoritám, ale i silnou osobnost. Je znát, jak se těší na další výzvy, ale nechybí mu ani humor, který takto psychicky náročnou profesi určitě do značné míry osvobozuje.

Když má někdo ve věku jako vy už takové příležitosti a zkušenosti, může ovlivnit i mladé lidi a pomoci jim vybudovat si dobrý vztah ke klasické hudbě.  Vy jste se zapojil do projektu České televize Déčko, Filharmonici na ulici. Jakou jste s tím měl zkušenost?

Je to projekt zaměřený na děti asi od deseti do patnácti let, který představuje odlehčenou formou práci hudebníků a dirigenta. Jednotlivé díly uvádí Adam Mišík, syn hudebníka Vladimíra Mišíka. Scénář byl daný, ten jsem moc ovlivnit nemohl. Natočili jsme mnoho záběrů a tak jsem byl sám zvědavý, jaký bude výsledek. Musím ale říct, že jsem byl příjemně překvapený.

Minimálně to, jak se lámou dirigentské taktovky, může zaujmout…

Je pravda, že v jistém období jsem lámal jednu taktovku za druhou. Během dirigentského kurzu jsem dokonce zlomil dvě v jeden den, nejdříve tu svou a pak vypůjčenou od lektora.

Jak se to stane? Přílišnou vervou?

Asi ano, a také dirigentský pult je někdy masivnější a když do něho omylem švihnete (s patřičnou vervou), je to hned. Teď mám jednu, která už dlouho drží, a také jsem sám už možná klidnější.

U instrumentalistů nebo skladatelů se výjimečné nadání projeví často už v útlém věku. Ale jak je to s dirigenty? Projeví se nějak výrazně v dětském věku i přání být dirigentem?

Měl jsem to štěstí, že mě můj tatínek, který je již mnoho let hráčem České filharmonie, od dětství brával na zkoušky a na koncerty. Líbilo se mi, že jeden člověk řídí ten obrovský aparát. Které dítě by to nefascinovalo? Ale myslím, že je důležitější co možná nejlépe zvládnout nástroj a nejdříve načerpat co nejvíce hudebních zkušeností např. v komorní hře.

Instrumentalisté mohou cvičit na svůj nástroj kdykoli chtějí. Jak to ale dělá začínající dirigent, když jeho "nástroj", orchestr, není tak často k dispozici?

V tom jsem měl velké štěstí. Když jsem nastoupil na konzervatoř na obor dirigování, potkal jsem tam své bývalé spolužáky z Gymnázia Jana Nerudy, kde jsem předtím studoval klavír. Zrovna zakládali dobrovolný studentský smyčcový orchestr a nabídli mi, jestli bych ho nechtěl vést. Zkoušky byly téměř každý týden, tudíž jsem měl skoro od začátku studia možnost pracovat pravidelněji s orchestrem.

Jak se ale dirigování zkouší a cvičí, když studující dirigent žádný orchestr k dispozici nemá – což je asi mnohem častější situace?

Výuka dirigentů na konzervatoři i na HAMU probíhá tak, že dirigujete dva klavíristy, kteří hrají čtyřručně. Spoustu věcí si na tom můžete vyzkoušet, ale když se pak postavíte před orchestr, je to  jinak – vlastně naopak (smích). Klavíristy totiž většinou musíte brzdit, protože mají tendenci hrát spíš rychleji. Kdežto orchestr musíte naopak popohánět, ten zase víc těžkne. Ale pro technické základy dirigování je klavír ideální.

Může se dirigování naučit každý hudebník nebo je k hudebnímu talentu potřeba ještě nějaká speciální vloha?

Myslím si, že kromě hudebního talentu je potřeba empatie a sociální inteligence. Pro mladého dirigenta může být náročné, když v orchestru sedí hráči mnohem zkušenější (a často o generaci nebo více starší) a skladbu, na které se zrovna pracuje, hráli s nepřeberným množstvím skvělých hudebních osobností. Na druhou stranu, pokud je dirigent obklopen takovými hráči, je pro něj obohacující a žádoucí se od nich učit.

Spolupracoval jste s dirigentem Bělohlávkem, který prý měl také už od 14 let „svůj“ studentský orchestr…

Dokonce snad i dříve. Pan profesor Chvála, dirigent Kühnova dětského sboru, který ho pamatuje jako malého kluka, mi to vyprávěl. Už když mu bylo asi dvanáct, mu dával něco ve sboru dirigovat. Takže v něm odhadl ty sklony ještě dřív.

Jaká byla vaše spolupráce?

Jiřího Bělohlávka jsem poprvé potkal na dirigentské soutěži v Besançonu, kde byl předsedou poroty. Na rozlosování jsme se seznámili, ale v průběhu soutěže se mnou už nemluvil. Až když jsem ve třetím kole vypadl, sešli jsme se a on mi sdělil své postřehy týkající se mého dirigování. Spolupracovali jsme spolu až za dva roky, kdy mě požádal, abych mu korepetoval Dvořákova Jakobína pro koncerty s BBC Symphony Orchestra a českými sólisty v Londýně. Poté mi nabídl, zda bych chtěl být jeho asistentem při nastudování Wagnerova Tristana a Isoldy v Canadian Opera Company v Torontu. Měli jsme spolu několik konzultací, ale nakonec bohužel nemohl do Toronta odjet. Asistoval jsem tedy Johannesu Debusovi, tamnímu šéfdirigentovi.

Kde a co byste si chtěl zadirigovat?

Nad tím jsem nikdy moc nepřemýšlel. Zatím to nějak přicházelo samo. Užívám si to, co zrovna diriguji a těším se na to, co mě čeká. Ale přeci jen, rád bych si zadirigoval některou z Mahlerových symfonií nebo např. Verdiho Requiem.

Kdo je vaším vzorem ze zahraničních dirigentů?

Mým velkým vzorem je Daniel Barenboim, velmi inspirujícími osobnostmi jsou pro mě také Wilhelm Furtwängler, Valerij Gergiev a Leonard Bernstein. Pokud jde o pedagogické vzory, rád bych vzpomněl na Kenetha Kiesslera z univerzity v Michiganu, u kterého jsem absolvoval dirigentské kurzy v roce 2010. Měl zcela jiný přístup než jsem do té doby znal. „Dej si ruce za záda a diriguj. Ruce jsou jenom doplněk!“, říkal. I když je to přehnané, něco na tom je a orchestr se dá rozpohybovat i jinak než rukama. A není třeba používat širokých a fyzicky namáhavých gest pro velkou dynamiku, hlavní energie musí vycházet z břicha. Já jsem se díky tomu naučil šetřit energii, což je při dirigování velice důležité.

Chápu, dirigování je asi fyzická dřina. Ale i pro mladého člověka?

Když začínáte, dáváte do toho většinou zbytečně moc energie. Byly doby, kdy jsem oddirigoval koncert a nemohl jsem se pak ani hnout. To už dnes nemám. Naučil jsem se, že není potřeba ukazovat všechno a všude, a že důležitá komunikace probíhá i mimicky.

Připravujete se na svůj koncert na Pražském jaru s rozhlasovými symfoniky, který má podtitulek Debut Pražského jara…

Loni se poprvé uskutečnil takový koncert v rámci tohoto festivalu a jeho cílem bylo představit jednoho mladého začínajícího dirigenta. Toho, že jsem letos dostal příležitost já, si velmi vážím a moc se na to těším. I na vybraný program. Rapsodické variace Klementa Slavického patří k obdivuhodným a velkolepým symfonickým skladbám. Stejně jako u dalších Slavického skladeb i tato je ovlivněna moravským folklórem. Koncert pro hoboj a orchestr od současného českého skladatele Martina Hyblera zahraje vítěz loňské soutěže Pražského jara, francouzský hobojista Johannes Grosso. A koncert uzavřeme překrásnou Symfonií č. 4 od P. I. Čajkovského.

Naše publikum je stále poněkud konzervativní. Budou obě současné skladby ladit uchu i méně hudebně poučeného posluchače?

Hudba Klementa Slavického je hluboká a dojemná, ale také plná vášně a dramatu, prostě nádherná. Jde o skladbu z roku 1953, tudíž bych ji nepokládal za úplně „současnou“. Martin Hybler podle mě patří mezi naše významné současné autory a Koncert pro hoboj, který jsem pro tuto příležitost navrhl, je velmi vynalézavý, plný zajímavých zvukových efektů a pro sólistu představuje příležitost prokázat veškeré technické a umělecké dovednosti. Stejně jako Slavického variace je inspirován moravskou lidovou písní a má velice zvláštní a krásnou atmosféru. Všechny srdečně zvu na tento koncert!

Martina Fialková

Foto Ester Havlová