Slovo na duben

Američané versus  "ti Amerikáni"

Dnešní den, 29. březen je ve znamení průjezdu amerických vojáků z Pobaltí naším územím na základnu do Německa. Čtěte glosu Vendy Šebrlové o tom, jak to vypadalo včera na Václavském a Náměstí Míru v Praze. Já jsem příjezdy amerických kolon na různých místech Česka sledovala pozorně v TV a v rádiu. A sem tam jsem si musela otřít oči kapesníkem…

Patřím totiž mezi ty, kteří mají Ameriku rádi. Netvrdím, že všechno americké je nejlepší, ale když tam přijedu, cítím se tam dobře a svobodně. Slovo Amerikáni  s mírně hanlivým přízvukem jsem slyšela poprvé v Texasu od dávných moravských přistěhovalců. Ti se s tím ale vyrovnali tak, že jim, „těm Amerikánům“, ukázali, jak si dovedou poradit s neznámou zemí, s její půdou, jak dovedou pracovat na farmách  a jak si navzájem pomáhat. Oni totiž ti Amerikáni po hnusné válce Jihu proti Severu zrovna v Texasu moc pracovat neuměli.  Dosud na to měli černochy.  Takže jsem tam slyšela třeba: „Hele Evo, koukni se doleva, doprava, koukni se okolo do celého kraje, to všechno tady vlastní pilní Češi, co to postupně koupili od těch Amerikánů!“

Ale zpět k vojenským kolonám. Dojímaly mne davy usměvavých lidí a dětí, které konvoje zdravily,  mávaly na ně a podávaly jim koláče či v některých případech i panáky slivovice.  A byla jsem ráda, že těch, kteří Ameriku nenávidí , tam bylo jen maličko. Ale jsou. A mají notnou nápovědu z Ruska.  Samozřejmě komunisté a pak další, kteří mají mozek menší než kaštan, sebevědomí na nule a potřebují na sebe jakýmkoli způsobem upozornit. Mám i mezi svými známými takové, kteří mi říkají „Hele, ta Amerika, ta ale není dobrá, viď?“ A já se na oplátku ptám: „A byl jsi tam někdy?“ Samozřejmě, že ne.

Když se z Kalifornie vrátil po létech spisovatel  Jan  Beneš a usídlil se v malé vsi, asi 40 km od Prahy, také mu tam říkali ten Amerikán.  Jaké měl vztahy se sousedy přesně nevím, ale vím, že se zasebevraždil vlastní pistolí. (Více o něm v mé knížce Cali.)

A ještě něco  - v květnu budeme slavit 70 let osvobození od války.  Poprvé ve svém podobně starém životě jsem se v novinách dočetla o tom, že nás Rusové neosvobodili, ale zahájili okupaci a znásilnili na tisíce či snad miliony našich žen. Mnohé z nich po násilí dvaceti či více vojáků-zvířat, zemřely. Mnohé pak porodily nechtěné děti, atd.  "A co černouškové, kteří se narodili ženám na Šumavě a v Plzni, kam přijela americká armáda?" ptají se ti američtí odpůrci.  Ano, měla jsem dobrou kamarádku v dětství – Milušku, mulatku. Ale bylo to trošku jinak. Zatímco před Rusy schovávaly rodiče nezletilé dívky v uhlí ve sklepech, do náručí amerických vojáků jim dívky skákaly dobrovolně. Jestli za žvýkačky či nylonky teď nebudu rozebírat, ale bylo to JINAK. Tak, jako je jiná povaha Rusů a jiných národností, to už také nechci rozebírat. Každý, kdo má mozek větší než kaštan, to ví.

Eva Střížovská