Pražské jaro sedmdesátileté

Sedmdesát let je u člověka zralý věk, který často nese ty nejlepší plody. Pro všechny, kdo se podílejí na letošním 70. ročníku našeho největšího festivalu, je to určitě obrovská výzva. Jak bude naplněna, zjistíme už zanedlouho. Letošní výročí ale nabízí i ohlédnutí, z čeho májový festival klasické hudby, který dnes tvoří tak trochu i české „rodinné stříbro“, vyrostl.

V roce 1904 se – také na jaře – uskutečnil poprvé Český hudební festival, na němž se již podílela i Česká filharmonie. Mezi oběma válkami se podobné festivaly s mezinárodní účastí uskutečnily třikrát. Zásluhou Václava Talicha se i v době protektorátu, naposled v roce 1941, konal hudební festival pod názvem Pražský hudební máj. Pro publikum i umělce byl  – i s  Mou vlastí, na festivalu uváděnou –  významným prostředkem k posílení národní identity. Oslavy prvního výročí konce II. světové války a zároveň také 50. výročí vzniku České filharmonie pak daly v květnu 1946 vzniknout festivalu Pražské jaro. Jedním z hlavních iniciátorů byl již tehdy světově uznávaný dirigent Rafael Kubelík, který vždy prosazoval krédo „hudba spojuje národy“. Festival měl naplňovat ideu představit v Praze nejlepší umělce Východu i Západu. Proto byl dokonce i v 50., ale i v pozdějších uvolněnějších 60. letech místem, kde bylo možné slyšet vynikající interprety ze Západu, ale zejména z tehdejšího Sovětského svazu. Těm takto Praha alespoň poněkud umožnila kontakt s ostatním hudebním světem, festival dal možnost ke srovnávání a oficiálnímu i neoficiálnímu soutěžení. Jak říkal fenomenální houslista David Oistrach, „Praha tyto ruské umělce udělala“. Oistrach sám při své první návštěvě hned v roce 1946 na Pražském jaru nastolil vrcholovou míru provedení Čajkovského houslového koncertu. Úspěchy zde sklidil také vynikající pianista Lev Oborin, který v Praze poprvé provedl koncert pro klavír Arama Chačaturjana, zkomponovaný skladatelem pro něj. Tohoto pianistu později zastínili jeho kolegové Emil Gilels a Svjatoslav Richtěr, kteří rovněž na Pražském jaru vystupovali vícekrát.

Z houslistů je třeba jmenovat mladičkou, předčasně zesnulou Francouzku Ginette Neveau, v Praze hráli Leonid Kogan a mnoho dalších velkých jmen: Henryk Szeryng, Isaac Stern, Jehudi Menuhin. Z violoncellistů Pierre Fournier, Daniel Šafran, André Navarra, Mstislav Rostropovič, ale zpívala zde i jeho žena, tehdy ruská superhvězda, Galina Višněvská, hrál zde také slavný flétnista Jean Pièrre Rampal.

Jeden z prvních světových dirigentů, kteří na Pražské jaro přijeli, byl Charles Munch. Jeho jméno je spojeno s Bohuslavem Martinů – poprvé v USA provedl jeho 6. symfonii - Symfonické fantasie a českými filharmoniky byl považován za nejlepšího dirigenta vůbec. (Koncertní mistr České filharmonie Břetislav Ludvík, který hrál ve své době absolutně se všemi špičkovými dirigenty, odpověděl na otázku, kdo je pro něho nejlepší: Munch, Munch, Munch!) Na Pražském jaru se ale blýskli i Leonard Bernstein a Leopold Stokowski. Jubilejní ročník Pražského jara v roce 1966 Pražanům nabídl Berlínskou filharmonii s Herbertem von Karajanem. Vystoupil zde také znovu tehdy již 80letý klavírista Arthur Rubinstein, který se do Prahy vrátil téměř po 50 letech. Po svém neúspěšném debutu vzal Prahu útokem: při přídavku lidé vyskakovali za ním na pódium. Dona Giovanniho zpíval ten rok nejuznávanější pěvec v této roli, Cesare Siepi. Uvolněná 60. léta přinesla i řadu dalších vynikajících koncertů. Během normalizace 70. a pak i v 80. letech se – dříve často bouřlivá a nadšená festivalová atmosféra vytratila, festival ztratil poněkud krok se světem. Triumfální návrat emigranta – dirigenta světového formátu, Rafaela Kubelíka na Pražské jaro v roce 1989 pak otevřel novou festivalovou kapitolu.

Dnes se Pražské jaro profiluje jako moderní festival, čerpající z tradice, který však sleduje i zahraniční trendy a vývoj, a celkem úspěšně hledá cestu k mladému divákovi. Jak před zvanými umělci, tak před publikem, které je čím dál tím více mezinárodní, je nutné obstát v konkurenci dalších evropských festivalů. Čím tedy láká letošní jubilejní dramaturgie?

To se dozvíte v dalším článku, který letošnímu 70. Pražskému jaru věnujeme.

Martina Fialková