Okolo starobylého Klementina

3 2015 Dějiny česky

 

Budova pražského Klementina je už po několik staletí jedním z nejrozsáhlejších kamenných objektů města Prahy.

Byla založena již v polovině šestnáctého století, a dodnes zdobí Staré město pražské. Klentinum je ohraničeno Platnéřskou ulicí, Mariánským náměstím, Karlovou třídou, Křižovnickou ulicí a přilehlým Křižovnickým náměstím, a tvoří v nitru Prahy jakousi kamennou baštu.

Dnes je především známo jako sídlo universitní knihovny. Když ale Klementinem projdete od vchodu z Křižovnického náměstí vedle chrámu svatého Salvatora směrem ke vchodu na Mariánském náměstí, zjistíte, že procházíte objektem naprosto neobvyklým.

Procházíte nádvořími, a pokud nespěcháte a stačíte se alespoň trochu porozhlédnout, nebudete litovat.

Uvidíte věže a věžičky, střechy a stříšky a objevíte dokonce i obrysy prastaré hvězdárny. Dokonce třeba zjistíte i to, že k majestátní budově Klementina přiléhají alespoň také dva staré a výstavné kostely – jedním z nich je kostel svatého Klementina, a odtud pochází i jméno „Klementinum“.

Čím déle se budete pídit, tím déle nebudete vycházet z údivu. Nacházíte se totiž u několika prastarých pramenů české historie, a jste obklopeni nejrozsáhlejším stavebním objektem hlavního města České republiky vedle pražského Hradu.

Stará meteorologická stanice v Klementinu zaznamenávala pečlivě povětrnostní poměry v Praze po velice dlouhá léta.

Jsou ovšem i jiné, zevně neviditelné poklady Klementina – a jmenujeme zde třeba jen skvostnou Zrcadlovou síň. Ano, samozřejmě: Klementinum je jedním ze starých pokladů Prahy, a jeho historie je s českou historií spjata velmi úzce.

 

Klementinum bylo založeno již z podnětu habsburského císaře Ferdinanda I, v polovině šestnáctého století, v době obzvláštního rozkvětu české vzdělanosti. Stalo se však baštou řádu jezuitů, a zůstalo jí až do jeho zrušení v roce 1773. Po staletí fungovalo jako vynikající vzdělávací učiliště a stalo se střediskem mnoha kulturních aktivit. Za doby první republiky, asi hlavně proto, že jezuitský řád byl tehdy ostentativně „na indexu“, se toho o jeho mnohostranné funkci nijak mnoho nepublikovalo. Klementinum se ovšem kdysi stalo druhou pražskou universitou – katolickou, narozdíl od protestantského Karolina. Jezuité v něm vybudovali mimořádně účinné centrum vědění – a ovšem středisko protireformačních snah podporovaných přízní habsburských vládců. Stojí za pozornost, že tam byl kdysi vychován i páter Antonín Koniáš nechvalně proslulý soustavným ničením nekatolických knih. Po zrušení jezuitského řádu Tovaryšstva Ježíšova se vyučovací úloha Klementina poněkud změnila, a řád piaristů se ujal vedoucí úlohy středoškolského vychovatele. V Klementinu bylo zřízeno proslulé pražské akademické gymnasium, a kdekdo z českých buditelů se stal jeho odchovancem. Toto akademické gymnasium pokračovalo v přísné učební tradici jezuitské, a mezi jeho žáky patřili během let třeba i Josef Jungmann, Václav Kliment Klicpera, Thám, Šmilovský, Hálek, později také J. V. Sládek, J. S. Machar a dokonce i F. X. Šalda.

Přestože dnešní čeští odbourávači vlasteneckých mýtů z devatenáctého století se do svého systematického bourání pustili s vervou a náruživostí ničitelů skutečných nepravd, jistá fakta z české minulosti nelze přece jen dobře „vygumovat“.

Nelze dost dobře v očistném zápalu hledání pravdy třeba dokazovat, že Češi byli v minulosti jen pouhým velikánským nic, a že teprve blahodárná příslušnost k Evropské unii je dovedla pozvednout k alespoň jakés takés evropské úrovni.

Nelze prostě například přehlédnout ani to, že již počátkem patnáctého století Jan Hus, rektor pražské university, přímo geniálně zreformoval český pravopis a zvolil středočeské nářečí za základ spisovného jazyka – a nelze přece reformovat nějaký neexistující spisovný jazyk, a být rektorem university zajisté znamenalo doklad o její tehdejší existenci. Předvolání neohroženého Husa na církevní shromáždění v Kostnici k obraně jeho učení také zajisté potvrzovalo význam jeho přesvědčení, byť kostnickému koncilu nepřijatelného. A konečně skutečnost, že Hus svoje učení neodvolal a dal přednost upálení na kacířské hranici, ať už pak se chovali doma jeho následovníci jako ničitelé kulturních hodnot nebo jako boží bojovníci, to všechno nenasvědčuje teorii o české malosti v evropském středověku. Právě tak odkaz vyhnance Komenského neukazuje na nevýznamnost přispění Čechů do vývoje evropské vzdělanosti.

 

Tak také ani eminentní význam Klementina nesvědčí o nepatrnosti českého přispívání k vývoji kulturní Evropy. Již před Bílou Horou, a to v roce 1616, povýšil císař Matyáš Klementinum, do tehdejška pouhou jezuitskou kolej, na universitu, samozřejmě zaměřenou směrem katolické výchovy. Dnešním českým generacím je samozřejmě Klementinum známo především jako universitní – dnes již národní – knihovna se statisíci výtisků… Jako knihovník tam kdysi působil i Pavel Josef Šafařík, a v knihovně studovali velikáni jako Josef Dobrovský, a po svém příchodu do Prahy i mladý profesor T. G. Masaryk. V Klementinu byla založena nejstarší pražská hvězdárna, existovala tam významná tiskárna a v době, kdy v Karolinu zůstala fakulta lékařská, v budově Klementina jako druhé university v Praze, byla umístěna fakulta filosofická a teologická. Klementinum se za vedení jezuitů stalo daleko nejrozsáhlejším vzdělávacím objektem v Čechách, se širokým komplexem církevních i školních budov, konviktů, knihoven, lékárny a jiných objektů, jak na to poukazuje například i autor historického souboru „Toulky českou minulostí“ Petr Hora-Hořejš.

Patří tudíž Klementinum k nejdůležitějším kulturním památkám Prahy a České republiky vůbec.

Našimi vlasteneckými buditeli devatenáctého století, a i později za vzniku Československa opomíjeno, ne-li přímo ostrahováno, zasluhuje si toto starobylé vzdělávací učiliště naší vděčné pozornosti.

 

Dáša Ptáčková

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012