Jak jsem v únoru 1948 Jak jsem v únoru 1948 k rozumu přišel.

2 2003 Ohlasy a názory česky
obálka čísla

Psal se únor 1948 a mě bylo mi necelých 22 let. Mládí jsem prožil ve východních Čechách v sousedství německých Sudet a v současné době jsem se již třetím rokem jsem v Praze vstřebával spousty nových informací a poznatků z uměleckých oborů, které jsem na katedře profesury výtvarné výchovy studoval. Tehdejší politické dění mne nezajímalo.

Pokojík v penzionu jsem sdílel s jiným o něco starším studentem Filozofické fakultyl. Ten byl jako syn živnostníka přesvědčeným Národním socialistou. a měl o současném politickém dění na rozdíl ode mne dobrý přehled. Jednoho únorového dne mi řekl, že se zítra uskuteční demonstrace vysokoškoláků na podporu prezidenta Beneše a jeho vlády proti komunistům, a že doufá, že se i já zúčastním. Byl jsem rodiči vychován k úctě k prezidentovi a k Československé republice a proto mi nemusel nic dlouze vysvětlovat.

Tak jsem se ocitl spolu na druhý den ráno se svým spolubydlícím před budovou techniky na Karlově náměstí. Náměstí už bylo téměř plné a dav vysokoškoláků dále rostl, až se nedalo dohlédnout konce. Na základě pokynů z pouličních tlampačů jsme se pak všichni seřadili do pětistupů a vykročili jsme směrem na Hrad. Byli jsme s Karlem někde asi ve středu průvodu, kterého začátku ani konce nebylo možno dohlédnout. Byli jsme poučeni, že máme jít ukázněně a klidně a vyvarovat se vykřikování hesel a jiných provokací, abychom nezavdali nejmenší příčinu k policejnímu zásahu, který demonstraci hrozil. Všichni jsme cítili sílu společného odhodlání postavit se nekompromisně proti demagogii a politickému vydírání. Byli jsme si jisti vítězstvím naší síly a jednoty. Jak jsme se mýlili!

Přešli jsme tiše a důstojně Jiráskův most, minuli jsme Újezd a pokračovali jsme dál k Malostranskému náměstí, když tu se náhle odkudsi zpředu ozvala střelba. Jak se později ukázalo, byla to střelba ze spodní části Nerudovy ulice, kterou jednotka Sboru národní bezpečnosti snažila znemožnit čelu průvodu pokračování v další cestě na Hrad. (Jak se později ukázalo, byl při této varovné střelbě odraženou střelou vážně zraněn jeden náš kolega). Než jsme si stačili uvědomit, co se děje, vyjel z bočních ulic několik nákladních aut, která náš rozřízla průvod a ze kterých vyskákali puškami ozbrojení příslušníci Lidových milic označení rudými páskami na rukávech. Byli to narychlo povolaní dělníci z Kolbenky či jiných továren, kteří měli za úkol zabránit nám v pokračování naší demonstrace.Nedá se však říci, že by se jim to podařilo. Když jsme nemohli jít dále podle plánu, vzali jsme to zkratkou vzhůru přes petřínské stráně. Tatíci funěli s puškami za námi, ale my jsme byli mladí takže neměli šanci nás dohonit: Netrvalo dlouho a téměř celé Hradčanské náměstí se zaplnilo účastníky průvodu. Tam však před vstupní bránou do Hradu stála v dvojstupu proti nám jednotka Lidových milic, vyzbrojená samopaly a obušky, která nám znemožnila pokračovat v cestě na hradní nádvoří a demonstrovat prezidentu Benešovi, že se může na vysokoškolské studentstvo při svém rozhodování o řešení vládní krize plně spolehnout. Nakonec byl dohodnut kompromis, a k prezidentovi byla propuštěna delegace pěti studentů, která mu měla naše stanovisko tlumočit. Jestli se členové delegace dostali skutečně k prezidentovi jsme se však již nedozvěděli.

My jsme pak byli vyzváni, abychom opustili Hradní náměstí. To jsme samozřejmě v obavě o osud našich kolegů - delegátů odmítli s tím, že vyčkáme, až se delegace vrátí. Další události pak následovaly rychle za sebou: Lidové milice dostaly příkaz nás násilím rozehnat. My jsme na obranu proti jejich obuškům začali zpívat národní hymnu "Kde domov můj". Protože tehdy nebyl ještě zpěv české národní hymny brán jako politická provokace, zastavilo to postup příslušníků Lidových milic, kteří přerušili akci a stáli podle předpisu při hymně v pozoru. Jakmile však dozněla poslední slova hymny, nastal masakr. Lidové milice se vrhly v zájmu obrany demokracie a československé státnosti na československé vysokoškoláky, kteří demonstrovali ve stejném zájmu a začali mlátit obušky okolo sebe hlava nehlava. Komu se nepodařilo utéci, ten už dále nestudoval. Mně i mému spolubydlícímu se utéci podařilo.

Tento den byl pro mne, který jsem ještě den před tím neměl nejmenší politický rozhled, velkým politické školení, zvláště pak také proto, že můj spolubydlící, který byl do té doby přesvědčený národní socialista, se během několika týdnů proměnil v oddaného člena Komunistické strany Československa. Dá se dokonce i říci, že toto politické školení z února 1948 předznamenalo celý můj další život. Zatím co můj přítel dosáhl tento v dalším svém životě vysokých titulů, hodností a postů a procestoval jako reprezentant československé inteligence celý kapitalistický svět zatím co já jsem i díky následkům, které ve mně únor 1948 zanechal, a které se mi na veřejnosti příliš nedařilo tajit, jsem byl odkázán na činnost na periferii a když se mi po 68 roce podařilo přece jen zakotvit v Praze, byl jsem následně v důsledku čistek ze 70 tých let definitivně zbaven možnosti ve svém oboru pracovat.

Z.Pavel

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012