Česká italština

3 2015 Naši ve světě česky

Až do onoho odpoledne v supermarketu bylo s mojí italštinou všechno v pořádku. A přitom se všechno vyvíjelo tak slibně.

 

Kdysi v roce 1986 jsem si italštinu přibrala čistě náhodou jako druhý románský jazyk v rámci hlavního oboru čeština – francouzština. Snad to bylo tím, že jeden pan profesor naší ženské studijní skupině sdělil, že z nás stejně nikdy nebudou pořádné francouzštinářky (no bodejť, když do Francie jsme se za celou dobu dostaly jen na měsíční stipendium, a to ještě ne všechny), nebo tím, že francouzské „r“ mi jen málokdy správně zahrčelo, zkrátka a dobře, pomaloučku polehoučku jsem na zdánlivě méně svízelnou italštinu docela přesedlala. Zhusta povzbuzována italskými kolegy i přáteli jsem pak stoupala stále strměji do sfér znalců italského psaného i mluveného slova, studovala jsem a později i vyučovala tento jazyk, kde se dalo, překládala, tlumočila, až jsem jednoho dne, měsíce a roku potkala svůj osud... inu, kde jinde než na stipendijním pobytu v severní Itálii?

 

Jak šel život, nejprve se narodilo jedno dítě, pak druhé, s oběma jsem mluvila a mluvím výhradně česky, ale zároveň jsem dál pilovala svoji milovanou italštinu, ve které jsem se cítila stále více doma... znáte to, Italové jsou hned samý kompliment, jakou má člověk skvělou slovní zásobu, jak se my Slované snadno učíme cizí řeči a kdesi cosi... a výsledek?

 

Po patnácti letech slibně se rozvíjející kariéry ve věcech italských stojím takhle jednou v supermarketu s nákupním lístkem v ruce, děti poblíž, manžel ob regál, když vtom zaslechnu ženský hlas, jak říká: DOVE E‘ Il CARELO? (=Kde je vozík?) V duchu se shovívavě usměju, ta paní je podle intonace zjevně Ruska, a ani ne moc znalá italštiny, když neví, že ve slově „carello“ se píší a vyslovují dvě „l“. O to víc mě překvapilo, když se ke mně zpoza regálu donese nevzrušená odpověď mého muže: NON SO. (=Nevím). Cože?! Dotčeně po něm žádám vysvětlení. Já přeci za á nemám ruský přízvuk a za bé vím až příliš dobře, jak se vyslovuje carello. Manžel nemá to srdce mi sdělit hořkou pravdu. Zato obě děti se rozesmály. Utěšují mě, že sice mluvím italsky výborně, ale carello nemá jen dvě „l“. Má taky dvě „r“. CARRELLO. Jaký je v tom rozdíl? Pro rodilé mluvčí velký, velikánský. Uvědomuji si dodatečně: je to přeci zdrobnělina slova, které dobře znám: CARRO (=vůz). Jak to, že mi to nedošlo? No zkrátka proto, že nejsem a nikdy už nebudu rodilá mluvčí. Všechno dohromady neuhlídám, jak jsem si kdysi bláhově předsevzala. A není to zdaleka jen otázka vozíku. Ale ostatně – je to zas takový problém? Není!

 

Od té doby jsem se sebou i se svojí italštinou uzavřela příměří. Mluvím, jak nejlíp umím (dál sklízím chválu), vědoma si toho, že jsem a zůstávám cizinkou, a jsem na to koneckonců i hrdá. Také jsem se naučila líp poslouchat sebe i své krajany a slyším odstíny, které jsem dřív nevnímala. Naši bilingvní čtveráci umí navíc tuhle českou italštinu věrně napodobit a musím říct, že je to úžasně zábavné – bohužel jsem zatím jediná, kdo se tomu směje. Příznačný český humor známých, kterým své umění předvedli, v oblasti sebeironie trochu pokulhává. Ale nevadí. Mně to taky chvíli trvalo, a navíc začínám mít trochu jiné starosti.

 

Byla bych opravdu nerada, kdyby dlouhodobým pobytem v cizině utrpěla moje čeština. Soudě podle slov českých přátel a kolegů se tak zatím nestalo... do českých supermarketů ale pro jistotu jezdím sama!

 

Jana Sovová, tlumočnice

 

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012