Vzpomínka na Eduarda Ingriše

2 2003 Kultura česky
obálka čísla

Maličký portrét velkého českého muže. Narodil se 11. února 1905. Velký český písničkář a skladatel populárních operet, kterých napsal přes šedesát. A kdo z vás by neznal například "Niagaru"? Každý z nás si někdy zazpíval "Teskně hučí Niagara". To byly ty romantické Edovy melodie. Eda bydlel na nábřeží nedaleko Smetanova muzea s vyhlídkou na Hradčany. Zde se scházela spousta vynikajících pražských umělců; připletla jsem se k tomu jako studentka sochařství pražské Akademie výtvarných umění. Bylo to jaksi ideální místo nedaleko naší "Zlaté kapličky", jak se přezdívá Národnímu divadlu.

Ale myslím, že nejmilejším místem na světě pro Edu byla chata ve Svatojánských proudech. Zde se pak scházeli Edovi nejbližší přátelé. Zde bouřila Vltava mezi skalami, zde byly ty hvězdné noci, zde byla ta romantika, kterou každý umělec potřebuje.

Nechci zde vypisovat celou obšírnou statistiku Eduardova úspěšného života; jeho činnost skoro ve všech pražských divadlech byla nesmírná, neb Eda byl nejenom komponista, ale i dirigent. Chci se spíše zmínit o tom, že někdo se narodí s křídly a musí do světa, musí za těmi modravými dálkami, musí vidět tu Niagaru, kterou opěvoval, a více a více.

Tak došlo k tomu, že před Vánocemi 1947 Eda opustil Prahu a jeho dobrodružná duše jej zlákala do Jižní Ameriky. Opatřit si valuty tehdy bylo prakticky nemožné, a tak Eda balil do svých zavazadel české křišťálové sklo a jabloneckou bižuterii. Ale běda, sklo přišlo rozbité a o bižuterii měly zájem jen mulatky, které byly ochotné platit pouze v naturáliích. Tedy v zemi, jako je Brazílie, být chudý a ještě být cizincem, to nebyl žádný špás. Jednoho dne se Eda rozhodl vydat se na československé zastupitelství, kde byl sice velmi přívětivě přijat, neb zde jeho jméno nebylo neznámé a ohromným překvapením bylo, že paní "velvyslancová" je Edova kolegyně z pražské konzervatoře. Toto sice otevřelo Edovi dveře do společnosti, ale následoval v Praze komunistický puč a ten mu uzavřel dveře domů. Tedy dále za dobrodružstvím.

Dostat se do Argentiny bylo nemožné, takže padl i plán, který měl domluven s ředitelem opery v Buenos Aires. Eda se rozhodl tedy pro cestu po Amazonce a přes druhé největší pohoří světa Andy na západní pobřeží do Peru. Že tato cesta nebyla zrovna komfortní turistickou exkurzí si lze dobře představit. Trvala 9 měsíců územím komárů, kde řádí žlutá horečka a malárie. Ale konečně v Peru se Eduardovi podařilo znovu se uplatnit jako dirigent a komponista a život zde nebyl špatný.

O nová dobrodružství nebyla nouze. Eda, který miloval nade vše přírodu, zmizel často v džunglích až na několik měsíců. Jednou vypravoval, jak s sebou míval malou opičku a když byl hlad, živil se všelijakými bobulemi, které jedla ta opička, což bylo zárukou, že nejsou jedovaté. A tak není divu, že jednoho dne se roznesla i zpráva, že Eduard Ingriš přišel o život v džungli. Tato zpráva se dostala až do rozhlasu Svobodné Evropy v Mnichově, kde vysílali posmrtné Requiem z Ingrišových písní. Ale Eda nejenže žil dál, ale lákala jej nová a ještě větší dobrodružství.

Heyerdahlova cesta na voru Kon-Tiki rozvířila teorie, odkud byly polynéské ostrovy osídleny. Eda, aby podepřel Heyerdahlův názor, že z Peru, rozhodl se tuto cestu opakovat. Dal svému voru jméno Kantuta, což je peruánská květina, ale pokus se nezdařil. Mezi posádkou voru byla též jedna žena, princezna Inca, čistokrevná Indiánka. Toho roku byly na této straně And neobyčejně velké deště a mořské proudy se změnily a zanesly Edu a jeho společníky do rozsáhlého víru, z něhož byli zachráněni až americkou Navy. Podniknout znovu tuto výpravu se zdálo být nemožné pro problémy s peruánskými úřady, ale Eda bitvu vyhrál a vyrazil znovu na cestu s novým vorem z balzového dřeva. Tato cesta se konečně zdařila 11. srpna 1959.

Nastala nová epocha. Češi z Peru se začali stěhovat do Kalifornie, a tak se jednoho dne rozhodl i Eda. Do kytarového pouzdra schoval svého maličkého jezevčíka, který též dostal jméno Kantuta, a letěl do Mexika. V roce 1962 natočil v Mexiku operetu Columbina, ale do Peru se již odtud nevracel. 3. března 1963 jsem přijela ze Švýcar do Kalifornie a na letišti mě vyzvedli Machovi, moji přátelé z Curychu, u nichž jsem byla hostem. Po cestě se mne Vendulka ptá, zdali s nimi půjdu v neděli na českou operetu od Eduarda Ingriše. "Samozřejmě, říkám, a on je tady?" Nu, došlo k tomu, že jsem si řekla, že ho musím uvítat se žlutými růžemi, což byly jeho oblíbené. Sháněla jsem po všech květinářstvích žluté růže, ale nikde je nebylo možné ani objednat. Naproti přes ulici u Machů ale nádherně kvetl ohromný keř žlutých růží. Tedy nedalo se nic dělat, večer, když se setmělo, vzala jsem zahradnické nůžky a vydala se na lup. Venda mi totiž řekla, že tito sousedi by nikomu nedali ani pampelišku, takže je zbytečné si o ty růže říkat.

Tak došlo po mnoha létech k setkání s Edou a pořádná kytice žlutých růží nechyběla.

Ještě v Los Angeles se hrálo několik Edových operet, a při této příležitosti došlo ke sňatku Edy s Ninou Karpuškinovou, nejlepší zpěvačkou těchto operet. Takto skončila veškerá Edova dobrodružství. S Ninou, rodinou a čtyřmi jezevčíky žil šťastně na Lake Tahoe.

Milada Kozáková

Pozn. red.: Tento článek jsme měli v redakci v šuplíku již dlouho jako tzv. rezervu. Ale až po nedávné návštěvě Brna, kam jsem přijela na otevření veliké výstavy o exilu a poznala jsem osobně paní Ninu Ingrišovou, jsem pocítila nutkání jej ihned uveřejnit. Eduard Ingriš by zasloužil nejen krátký článek, ale celou knihu. Tak byl jeho život bohatý a plodný. Také by si zasloužil být prezentován na zmíněné brněnské výstavě, což se bohužel nestalo. Ale věřím, že se tak stane dodatečně, (jakož snad i prezentace našeho časopisu, který je jediným opravdovým tiskovým spojením s exilem), neboť výstava se bude dále rozrůstat.

Ráda bych doplnila, že úžasný pan Eduard, nadaný mnoha talenty, který je dokázal využívat a těšit jimi lidi do věku 86 let, kdy v roce 1991 odešel. S paní Ninou měl syna, který je také vynikajícím klavíristou. Nina i syn Eduard žijí nyní v Brně. A nemají žití lehké. Nemají české občanství a velice těžko o něj v naší byrokracii usilují. Jako "cizinci" si nemohou koupit byt, zaregistrovat auto aj.

Ale přece něco pozitivního: zítra se v pražském Výstavišti bude promítat jeden z Ingrišových poutavých filmů o cestě z Tahiti do Jižní Ameriky. Paní Nina k tomu bude mít komentář.

15. února 2003 - ES.

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012