Nové myšlenky?

Eva Střížovská a Alena Aloisie 2 2015 Ostatní česky

 

Nedávno mne překvapily tři mé vnučky. Nikdy nechodily do kostela, vyrůstaly na venkově,  kde ani žádný nebyl, chodily do postkomunistické školy. Ale: když jsem v počátku svobodné doby přijela se svou vnučkou Eliškou do Bretaně a vešly jsme do starodávného kostela, bez nějakého mého navádění sama od sebe si klekla před oltář, sepjala ruce a vydechla: babičko, to je ale krása!

Ty vnučky neměly ani doma žádnou duchovní literaturu a já jsem byla ráda, když jsem viděla, že je zajímají jakékoliv knížky. Že  čtou (na rozdíl mnoha  jiných mladých lidí a bohužel  i na rozdíl od mých vnuků). Teď už jsou dost velké, téměř dospělé, mají své názory. Studují, čtou literaturu všeho druhu a překvapily mne, že v poslední  době je zajímá i filosofie a mystika. Když jsem se zeptala, jestli vědí, kdo to byl Karel Weinfurter, věděly! No to je něco! To neví většina lidí v ČR. Ten pán byl překladatelem z mnoha jazyků, spisovatelem, a hlavně mystikem. Napsal spoustu knih ve dvacátých a třicátých letech minulého století, ale samozřejmě, že komunisté jeho knihy vyřadili z knihoven a zakázali o něm psát. Přece za komunismu bylo všechno jasné – jablka za 5, brambory za 4, čímž chci říci, že materialismus to bylo to pravé ořechové, zatímco duchovno jakoby neexistovalo. Ale existuje, ať už se to soudruhovi Ransdorfovi (teď jsem ho zrovna viděla v tv, jak s tím svým křivým úsměvem hájí ruské útoky na Ukrajinu) a jiným omezencům líbí či nelíbí.  A potkala jsem milou mladou ženu, která mi dala přečíst své články. Jsou to všelijaká zamyšlení nad životem, nad způsoby jak  vidět i neviditelné…trochu mystika, trochu new age, hodně tzv. zdravý selský rozum. Když jsem si její články přečetla, zprvu jsem si řekla: tohle je přece známé, to ví každý…ale není to tak, a i když je, neškodí si leccos připomenout. Třeba jen takovou jednoduchou větu – co pošleš do vesmíru, vrátí se ti zpět.  Když jsi na někoho hodný, bude zase někdo hodný k tobě, když ublížíš, bude ti ublíženo. Ono je to složitější a jsou k tomu všelijaké teorie a filosofie (např. zákon karmy), to teď nechci  rozebírat. Zkrátka, napadlo mne, že když vidím nejen u svých vnuček, ale u více mladých lidí zájem o tyto myšlenky, nebude na škodu nabídnout čtenářům jakýsi malý seriál, do kterého mohou také přispívat svými názory a zkušenostmi. Napište, co si o tom myslíte. A já dnes nabízím první článek naší nové autorky Alenky:

 

Úcta ke svému pravému já

Je někdy zarážející vědomě sledovat, co z nás dělají naše společenské role, představy o dokonalosti, tak zvané povinnosti matek, manželek, podnikatelek atd. Kvůli „povinnostem“ vnějšího světa se den co den vzdalujeme od naší skutečné podstaty, od našich skutečných potřeb, od našeho pravého já. Máme miliony výmluv, proč se nemůžeme radovat z každičkého okamžiku našeho života, proč se nemůžeme věnovat přesně tomu, co nám „dobíjí baterky“. Musím vyžehlit prádlo, musí tady být uklizeno, musím vydělávat spoustu peněz, musím platit účty, musím se chovat tak, jak to káže „moudrá „ kniha zákonů, protože mne nikdo nebude mít rád. Musím, musím, musím, musím... .

KDYŽ NECHCI, TAK NEMUSÍM!!!

Přestaňme se vymlouvat na to, že cokoliv musíme, že všechno v našem okolí je důležitější než naše zdraví a to jak psychické, tak fyzické. Že veškeré povinnosti všedních dní, jsou mnohem důležitější než naše skutečné potřeby, než naše pravá podstata, než radost ze života. Jediné co musíme, je být. Být tady a teď a být tím, čím jsme. Být sami sebou. Nikdo na světě nám nemůže přikázat, co máme nebo nemáme dělat, pokud mu k tomu nedáme svolení my sami. Nikdo na světě nás nemůže ponížit, potupit, oklamat a ani okrást, pokud mu tím nedáme svolení opět jen my sami. Jak si troufám tvrdit něco takového? „Vždyť jsem nedovolila mému bývalému manželovi, aby mne tolik let psychicky trápil, fyzicky napadal a okradl o všechny těžce vydělané a ušetřené peníze, které šmahem ruky prohrál v hracích automatech a propil.“ Věřte mi, že jste mu to dovolila. Vaše instinkty divoké ženy, ženy čisté a prosté od všech omezení, od hrubých zdí a masek, instinkty ženy s jasnou myslí, sokolím zrakem a s rozvinutou intuicí natolik, že ani změna tlaku vzduchu jí neunikne, všechny vaše schopnosti zrezivěly. Jak se to stalo? Jak jen je možné, že jsme své schopnosti nechali otupit natolik, že si necháváme vědomě ubližovat a co víc, ještě za to poděkujeme. Jak je možné, že se vědomě a dobrovolně ponižujeme?! Jak je možné, že si nevážíme natolik sami sebe, abychom byly schopné říct DOST!!! Pokusme se jemnou a nenásilnou cestou zastavit své utrpení. Pokusme se opět navázat spojení se svým já, se svojí pravou podstatou a krok za krokem, postupně, ale o to s větší jistotou vytvořit pevné pouto přátelství se sebou sama, se svým skutečným Já. Najít odvahu k prvnímu kroku, najít odvahu podívat se pravdě do očí a pojmenovat skutečnost takovou jaká je.

Být sám sobě přítelem je pravá cesta k znovunalezení sebeúcty, sebevědomí a pravé hodnoty člověka.

S úctou ke všem ženám, matkám a babičkám Vaše Alena Aloisie

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012