Otázka složitého vnitřního vývoje

2 2003 Ohlasy a názory česky
obálka čísla

Nevím, jak se vyrovnávali prvotní křesťané s obrácením Šavla na Pavla. Nevíme to vlastně nikdo, ale hojně se nám tohoto dějinného vzoru dostává v případě více než jednoho komunistického sekerníka, náhle se změnivšího v přímo lektora demokratických mravů.

Domnívám se ostatně, že ten příklad příliš nesedí. Pavel, původně Šavel, žil v létech 2 až 67 po Kr. (po narození našeho letopočtu, pro zastánce nových počtů). Narozen v Tarsu, příslušník sekty farizejů, helénsky vzdělaný žák Gamalieův. Což byl onen člen vysoké židovské rady, který se zasadil o propuštění Kristových učedníků : "Je-li z lidí dílo to, rozpadne se, je-li však z Boha, nebudete moci je zkaziti." Kde tedy už nalézáme element Šavlova obrácení jaksi vysvětlující. Navíc křesťanství tehdy bylo učení nové, zajisté ani Šavlem dosud nepoznané. Prebendy ani obročí neslibující. Což se nedá říci ani o komunistech, ani o komunismu, specifikované ostatně Dostojevským už dávno před tím, než se toto učení stalo obecně známým. Čteme v Běsech, roku 1862 sepsaných: ...jak je to možné, že všichni ti socialisté a komunisté jsou takoví lakomci a skrblíci, takže čím větší komunista, tím větší lakomec a skrblík. (Překlad Bohumila Mathesia).

A jsme u toho, že? Tedy u toho jakým lidem komunismus vyhovuje. Taktéž u toho, co členství v KSČ přinášelo a co si od něj slibovali. Nic více, nic méně. Hlavně samozřejmě ty prebendy a obročí. Pokud se někde zachovaly ty archy tehdy u příležitosti různých procesů obecně předkládané, musel se zachovat i ten, kde se studenti Umělecko-průmyslové školy dožadovali tvrdého potrestání zrádců Slánského bandy a tudíž i můj osobní zápis tamtéž doplněný, kterým si žádám jejich popravu na Staroměstském rynku. Kompensoval jsem tímto sarkasmem to, že nepodepsat opravdu nešlo. Přísné oko profesionálních svazáků, před nimiž se třásli i profesoři, nad námi bdělo a za nějaký vyhazov ze školy Slánský a jeho parta rozhodně nestál. Napsal jsem však, neboť, a bylo mi pouhých šestnáct, ale věděl jsem, ano věděl, že komunismus je zlo. O lidech, kteří "tomu věřili" (proč to nevztáhnout i na nacisty?) starších a s větší možností a přístupu k informacím než má patnáctiletý kluk, si mohu myslit nejvýše, že byli hlupáci, a věru, že to nepřináší pocity úcty. Mnohem spíše mne však napadá, že to prostě byly krysy. Tak hezky specifikované už Dostojevským. Ani to nepřináší pocity úcty. Takže snad netřeba hovořit o složitém vnitřním vývoji. Nic složitého na tom není. Jen docela obyčejná snaha být u lizu. Snaha o "dialog" nikoli zničení režimu zla, vedená těmito od lizu odstavenými soudruhy po roce 1968 pak ústí, řekl bych, spíše do snahy dokázat, že jsme stále ještě dobří soudruzi a k lizu bychom opět měli být nějak připuštěni. I nadále chceme být užiteční.

Zajisté, kdo chtěl něco být a kdo to chtěl někam dotáhnout, vstupoval do KSČ, tak jako v jiné totalitě zase do NSDAP. Jedno i druhé mám za dostatečnou příčinu se těmto lidem bránit, těchto lidí se stranit a považovat to za jejich doživotní diskvalifikaci. Týče se ministrů nestydících se za to, že byli ve straně a všech těch odkazujících nás na svůj složitý vnitřní vývoj, prosím. Nikoli lidí, kteří si jen vykupovali možnost dělat svou práci. Leč zase nikoli všech těch, získávajících tím pouhou možnost dělat práci, respektive zastávat funkci, na kterou by jinak neměli, ale členství ve straně jim to umožňovalo.

Zmiňuji se vzhledem k tomu, že momentálně dozvídáme se v souvislosti s adepty na úřad presidentský právě o tom, že být členem strany bylo vlastně jen takové pochopitelní škobrtnutí, a máme tu ostatně toho Šavla v Pavla se změnivšího. Ano, ale máme rovněž takové, kteří si nezadali. Nýbrž pedofila, třeba bývalého a úředně vyléčeného, jen těžko učiníme šéfem domova mládeže, domnívám se, že komunistu, třeba bývalého, presidentem mít rovněž nemusíme.

Jan Benes, Obriste

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012