Moji osobní udavači/My Personal Denouncers

Vera Sourada 2 2015 Naši ve světě English

Moji osobní udavači

 

Myslím tím fízly, pány, kteří byli informátory tajné policie v mé bývalé vlasti za komunistické éry. Mnohokrát se to nazývalo kafkovským světem. Tajná policie vedla svazky na téměř všechny občany. Ten náš svazek byl velice tlustý. Byla tu řada na nás nasazených fízlů. Patřili jsme mezi disidenty a odešli jsme ze země. Ani potom nebyl náš svazek uzavřen.

Sametová revoluce v Československu byla skutečně "sametová". Nejenže byla klidná, bez krveprolití jako třeba v bývalé Jugoslávii, ale byla sametová i vůči zločinům komunistických předáků a kolaborantů. Téměř nikdo z nich nebyl stíhán, uvězněn anebo činěn odpovědným. Seznam informátorů byl zveřejněn ilegálně – ve svobodné zemi –, nikdo ale nevěděl, zda jde o reálný a důvěryhodný dokument. Pro mnoho dobře informovaných takový byl. Před soudem však člověk takový materiál – nelegální – použít nemohl. Pokud jste objevili ve svém svazku krycí jméno fízla, nemůžete s tím jít k soudu, protože tu nebyl nikdo, kdo by dosvědčil, že jde skutečně o toho, kdo vás udával.

Ne každý měl zpočátku tu luxusní možnost nahlédnout do svého svazku. Moje rodina a já jsme takovou výsadu měli. Později pak dostal šanci i celý národ. Jedna z mých učitelek na univerzitě se stala mou přítelkyní "skrze" zločiny komunismu, žena velmi statečná, otevřená, aktivní katolička v době pro věřící nejhorší mi řekla, že svůj svazek vidět nechce. Nechtěla nic vědět. Protože kdyby věděla, nedokázala by prominout. Tak by nebyla správnou křesťankou. Bezpečně věděla, že bude velmi těžké promíjet.

Nedala jsem na její moudrou radu. Byla jsem zvědavá na skutečná jména i přezdívky v mém svazku a to, zda opravdu donášeli na mého muže a na mne. Zajímalo mě, co moji udavači o mně hlásili, když ve skutečnosti toho k donášení moc nebylo. Chtěla jsem znát jejich motivaci, poznat jejich duše.

Za to jsem zaplatila, ještě hodně dlouho jsem nemohla prominout. Bylo to horší, než jsem čekala. U některých lidí to problém nebyl, avšak ke svému překvapení jsem objevila dvojici, kterou bych nepodezírala.

Bylo to, jako když otevřete sud plný špíny a svinstva a máte se v tom vykoupat. Bylo to velice osobní, bolestné a také demoralizující. Že jsem z toho neupadla do hluboké deprese, za to vděčím tomu, že jsem objevila také řadu velice statečných přátel. Byli vyslýcháni tajnou policií StB a na konci zprávy bylo výsledné hodnocení vyslýchaného. Ti lidé byli klasifikováni jako rozpačití, arogantní nebo drzí. Mnozí lhali, aby mne kryli anebo z vyšetřovatelů dělali hlupáky a neinformované lidi.

A víte, co upoutalo moji pozornost? Většina ze statečných byly ženy. Rovněž mezi informátory bylo neuvěřitelně málo žen. Přemýšlela jsem o příčině toho. Nebudu tu označovat ženy jako lepší lidi, s lepší morálkou, čestnější. Chci o tom uvažovat s vámi – jak to, že ženy obstály? Proč pro ně udávání nebylo profesí? (Mimochodem, v češtině se povolání ženy označuje koncovkou: doktor je muž, doktorka žena, psycholog muž, psycholožka žena, ale neexistuje ženský rod od slova fízl.) V tomto případě se také nemůžete odvolávat na fyzické předpoklady. Kdybychom znali odpovědi na tyto otázky, mohlo by nám to pomoci situaci, kdy musíme být stateční.

Ženy nemohou udělat velkou kariéru, hodně vydělávat. Takové konstatování neobstojí, pokud jde o "moje" ženy. Bylo hodně žen, osamělých matek, které mohly přijít o dobře placenou práci, případně ztratit práci, kterou milovaly. Byly ve stejné situaci jako muž, který své jednání omlouvá tím, že udává v zájmu svých dětí, aby se dostaly na vysokou školu, mohly cestovat atd. Proč ale odmítaly spolupracovat s komunistickou mocí ženy?

Jsou méně idealistické než muži? Byly tak vychovávány? Učili je odmala o věrnosti a dodržování slova víc, než tak učili chlapce? Platí ženy víc za lásku a přátelství, pokud to je třeba? Znamená pro ně vztah s blízkými víc než živobytí?

Kladu vám tyto otázky. Někde na světě musí existovat odpovědi.

Tajná policie StB dosáhla jediného – moji přátelé si přestali se mnou dopisovat normálním způsobem. Nemá to cenu, když víte, že informátor vám čte přes rameno. Psát o počasí nebo o dětech a jejich nemocech dlouho nebaví. Neznamená to, že jsme o sobě navzájem nevěděli. Moji přátelé pomáhali mé matce i vězněným přátelům. Tak jak o tom zpívá můj přítel pastor Svatopluk Karásek: „Není pravda, že jsou ženy slabé a v kalamitní situaci pláčou, jak říkají někteří lidé. Ženy jsou prostě veliké." To se on sám naučil ve vězení. Ženy jsou velmi statečné, silné, dokážou v případě potřeby hodně pomoci.

Začala jsem tu a tam promíjet a zapomněla na to, jak jsem říkávala, že to pravděpodobně nikdy neudělám. Nezapomenu na statečné přátele, kteří mne zachránili podruhé, když jsem se seznámila se svým svazkem.

Věra Sourada

-------------------------------------------------------

 

My Personal Denouncers

 

You know I mean snitchers, stags, who were informants for the secret police in my old country during the communist era.  Many times it was said, this was “Kafka’s world”. The secret service had files on almost every citizen. Ours was very bulky. We had a lot of personal snitches. We had been a part of the dissident movement and left the country. The file was still very active even after we left the country.

The Velvet Revolution in Czechoslovakia was really “velvet”. Not only was it peaceful, without any bloodshed like there had been in the former Yugoslavia, but also, velvet to the crimes of communist leaders and collaborators. Almost none of them had been prosecuted, put in jail, or held accountable. The list of informants was actually published, illegally, in the free country, but nobody knew if it was the real and trustworthy document. From the point of view of many knowledgeable people, it was. However, you could never use the material, which was illegal, in the court. If you found the code name of your “snitch” in your files, you could not bring this to court, because there was not anyone who could testify that this was indeed your “snitch”.

In the beginning, everyone did not have the luxury to examine their files. My family and I had the privilege to see ours. Later, the whole nation would receive its turn. One of the teachers at my university, who later became my friend through crime against the communists, was a very brave lady and an open and active Catholic in worst time for believers, told me she did not want to see her files. She did not want to know. If she knew, she would not be able to forgive, and would not be a true Christian, because she was sure it would be hard to forgive.

I didn’t follow her wise advice. I was curious to find the people from the list and their nicknames in my file, and learn if they really had denounced my husband and I.  I was interested in what my “snitches” had told about me, when really, there was not much to tell, besides the obvious, anyways. I wanted to know their motives. I was curious about their souls.

I paid for it.  I could not forgive for a very, very long time. It was much worse, than I expected. I found some of the people I was prepared to find, that was not the problem. To my surprise, I found also a couple of, which I wouldn’t have sensed at all.

It was as if you opened a barrel full of slops and filth, and you had to bathe in it. It was very personal and painful, very demoralizing, as well. The reason I didn’t fall into a deep depression was because I found a lot of very brave friends there, too. They had been evaluated by the STB, which was the secret police, and their evaluations were always present at the end of every interrogation. The people were evaluated as abashed, arrogant or bold. Many of them told lies to cover for me, or make them dolt and misinformed.

You know what caught my attention? Most of the brave individuals were women. Also, in the list of informers, the percentage of women is unbelievably low. This makes me think: why? Now, I will not make a case that women are better people, have better morals, or are more honest. I will think with you about it. Why is it that the women stand their ground? Why is something like I denunciate not a profession for them? (By the way, in Czech, there is grammatical form/suffix to a women’s profession, such as:  doctor for man, and doktorka for women, psycholog for man, psycholozka for women), but you cannot make a woman form from the noun denunciate or snitch). In that case, you also cannot argue with physicality.  If we know the answers to these questions, then they can help us in the next situation where we have to be brave.

“Women cannot make a big career, anyway”. “They do not bring home the bacon”. These statements will not work by “my” women. There have been lots of women who have been single moms and can lose their good, paying job(s), or women, that can lose the job they enjoy. They have been in the same position as a man who claims to justify his actions by saying that they denounce for the children so the children can attend a university, or travel, or so. Why do the women say “no” to the collaboration with the communist power?

Are they more idealistic than men? Did we raise them to become this way? Did we teach them from the little ones, more about fidelity and abidance, than the young men? Do the women give more up for love and friendship, if the need is there? Are the relationships with close people, more important for them to align, rather than bread and butter?

I ask you these questions. Somewhere, in the world, there must be an answer.

The STB accomplished just one goal.  My friends stopped writing letters to me the normal way. It does not make any sense, anyway, if you knew an informant was watching over your shoulder. Writing just about the weather and children’s sicknesses was not fun for very long. This did not mean we didn’t know about each other. My friends helped my mom a lot and friends that were in prison, too.  Like my friend, Pastor Svatopluk Karasek sung in his popular song:  “It is not true they are weak and cry in calamity, like some people say. The women are just great”. He learned this in prison. Women are very brave, strong, and have a lot of power to help in need.

I started to forgive little by little, but forgot that I probably never will; like I will never forget my brave friends, who saved me second time when I read my files.

Vera Sourada

 

 

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012