Olga Szymanská

Martina Fialková 2 2015 Rozhovory česky

ve znamení Vodnáře

 

Věřte nebo nevěřte předurčení hvězdami, stojícími v době narození nad vámi. Zvláště s Vodnáři je to těžké, jejich sklony a povaha jsou podle vší literatury snad nejméně uchopitelné.

 

Čemu tedy dávat za pravdu? Všechna ta literatura se ale shoduje, že to bývají tvůrčí duše a praktické okolí je někdy vidí jako snílky. Přesto, (nebo právě proto?) si mnozí dokážou jít cíleně za svým a po cestě obohacovat ty okolo – a to je i případ Olgy Szymanské, výtvarně vzdělané knihovnice, žurnalistky a básnířky. S jejími články, především o výtvarném umění, ale i o jiném, se setkáváte na stránkách Českého dialogu pěknou řádku let - (a bez nároku na honorář).  Čtou je i čtenáři Listů Prahy 1, publikovala ve známých Pozitivních novinách a jinde. Má za sebou také několik výstav fotografií, inspirovaných přírodou a místy rodného kraje. Nejmilejší múzou se jí ale stala poezie, v níž si našla svůj originální, stručný, ale přesto obdivuhodně zasahující styl. Do krátkých veršů jsou zhuštěny celé příběhy, odehrávající se v našich duších… Ke svému životnímu jubileu si Olga právě nadělila čtvrtou sbírku – Verše ticha.

 

Něha

Hloubka jedno-jsoucí linky / s bezbranností laně / v lehkosti pírka

To Dítě / pije z dlaně...

 

Žiješ v Praze od roku 1989, ale tvoje dětství a mládí se odehrálo ve východních Čechách a vím, že to hodně ovlivňuje i tvoje psaní a poetickou tvorbu. Která místa nejvíc?

Východní Čechy jsou kolébkou řady výtvarníků a literátů. Z míst kraje, který znásobil své půvaby jejich tvorbou, mě ovlivnil rodný Náchod s okolím. Český ráj s Turnovem, kde jsem chodila na známou „Šperkárnu“ i do skalního města. Podhůří Orlických hor s městem Karla Poláčka Rychnovem nad Kněžnou, zdejší zámek s Kolowratskou obrazárnou a galerií, kde jsem získala zajímavou práci. To vše jsou místa velké inspirace.

 

Narodit se v Náchodě, rodném městě Škvoreckého – není to už určitým předurčením k patriotismu?

Je. Proto jsem jednu sbírku věnovala rodnému městu. Že Josef Škvorecký opustil Náchod i svou zemi s vědomím ne-návratu a že naše rodina se odtud stěhovala mezi auty a tanky 21. srpna 1968 s pocitem beznaděje – v tom vidím symboliku. Kromě tohoto spisovatele jsou náchodskými rodáky také např. Luba Skořepová, Jan Špáta a další. A můj otec, který byl úředníkem, ale především miloval swing a jazz. S nimi všemi jsem se dokonce ocitla i já v knize o osobnostech Náchoda "Zanechali stopu", na což pociťuji skromnou hrdost.

 

A Beskydy? Co z nich nosíš v sobě a proč?

V rodném kraji matky, (nejstarší náš předek z Beskyd pochází z roku 1596!) konkrétně v Čeladné, jsem místo školky byla u babičky a dědečka v hospodářství. Mezi přírodou a nářečím jsem vnímala, jak to děda umí s koňmi, jak babička zvládá všechny práce, vypráví v lašském nářečí, kterým dodnes dokážu mluvit. Získala jsem cit k přírodě, úctu k práci a k odkazu předků. Lásku k tradici i folkloru. A i když to byla krátká doba, je to ve mně stejně silné jako vztah k mému rodišti.

 

Známe se už déle, ale nikdy jsem neměla pocit, že by tě zajímalo cestování za hranice Čech či Moravy. Tak pevné jsou ty beskydsko-náchodské kořeny?

Poznala jsem moře v Bulharsku, exotiku Kuby, kolébky kultur v Gruzii, Řecku a Itálii. Izrael a Sinaj mi pomohly ujasnit si vztah k víře. Cítila jsem, že z dálných cest víc nepotřebuji. Teď cestuji po krásách vlasti. Ale co potřebuji, to je stále mít vnitřní spojení mezi tím východočeským a beskydským pilířem: Miluji stavby Dušana Jurkoviče, a pro mne to není náhoda, že je navrhoval a byl při jejich realizaci zrovna v obou těchto krajích.

 

Řadu let jsi pracovala v Orlické galerii, po přestěhování do Prahy pak v Mánesu. Podílela ses na vzniku výstav nesčetně výtvarníků, připravovala vernisáže i jiné události, nechávala na sebe působit nejrozličnější výtvarná díla. Co takové prostředí udělá s vnímavou vodnářskou duší, jako je ta tvoje?

V Orlické galerii jsem připravovala kromě výstav i podklady pro katalogy, včetně besed a večerů s umělci a dalšími osobnostmi. Například s Olbramen Zoubkem, Františkem Ronovským, Vladimírem Komárkem, Vladímírem Preclíkem, Ludmilou Lojdovou, Jiřím Kaločem, Vladimírem Suchánkem, Bohumilem Hrabalem, Vladimírem Renčínem. Postupně jsem se učila a snad i pochopila, jak se dá a má s umělci a s jejich díly pracovat. Po příchodu do Prahy jsem od devadesátých let v Mánesu kromě výstav spolupracovala i na mezinárodních sochařských sympoziích. To bylo období dost náročné, ale pro mou duši jedním slovem - krásné.

 

Výtvarné prostředí jsi ale vyměnila nejprve za novinářské a později pak za práci v Národní knihovně. Když je člověk obklopen největším knižním fondem v republice, může si vybírat k vlastní „konzumaci“ největší lahůdky. Co si vybíráš ty?

Při své někdejší práci v týdeníku, kde jsem kromě článků o hudbě psala především o výstavách, jsem plně využívala předchozí praxi. To byl krok k psanému slovu. Pozdější práce s knihami byla logickým krokem ke slovu tištěnému. Že zrovna v Národní knihovně, je také trochu symbolické. Ke čtení si tu mohu vybrat i lahůdkové svazky: Mám ráda čtení o historických osobnostech. Ve své knihovně mám tituly od obou Kunderů, Hrabala, Škvoreckého, Vančury, Váchala. Dobrou poezii - Skácela, Halase aj., tituly Moora a Walsche. Mám totiž ráda knížky, jejichž děje mají hloubku psychologie, poetiky, obraznosti. Na dosah mám vždy Bibli.

 

Píšeš – teď myslím básně - z vlastní vnitřní potřeby se s něčím vyrovnat nebo spíš pro radost z vlastní tvorby, nutkavost se vyjádřit ještě jinak než článkem v novinách či časopise?

Psaní plynulo z potřeby vyrovnat se s problémem: sbírka Znamení torza je důkazem a údajně jsem jí i pomohla jiným. Co si přát víc? Ale zároveň to byla i touha moci se vyjadřovat jinak, svobodně. V článcích se výtvarné snažím spojovat s hudebním a duchovním, v daném tématu najít souvislosti. V poezii své téma rozvinout fantazií, obrazností. Málem vyjádřit hodně z toho, co máme v sobě.

 

Tvoje básnické sbírky jsou vždy i lahůdkou pro oko. Čím jsi doprovodila nejnovější sbírku Verše ticha?

Všechny knížky obecně, obzvlášť sbírky poezie, si zasluhují péči. První dvě moje sbírky, Muž s křídlem a Znamení torza, zdobí ilustrace předních grafiků J. Benedikta a J. Samka. Návraty věnované Náchodu a Rytiny věnované Beskydům doplňují kvůli autentičnosti mé fotografie. Nová sbírka Verše ticha, která vychází letos v březnu, je tématem a opět i mými vlastními foto-motivy a zpracováním pokusem o určitou jednotu i čistotu. Spolu s těmi, kdo se na ní podíleli, si ji proto troufneme předložit do soutěže O nejkrásnější knihu roku.

 

Ale pojďme znovu na zem. Dnes žiješ na Žižkově a jsi tak trochu i místní patriot. Proč vlastně, jak si tebe, děvče odrostlé na beskydských stráních, získala zrovna tato čtvrť?

Žižkov, kam jsem se stěhovala 19. 11. 1989, má své genius loci. Bydlím stále v pavlačovém domě, blízko míst, kde se odehrává děj seriálu Sňatky z rozumu, filmů Fešák Hubert, Vratné lahve. Skok mám k divadlu Járy Cimrmana. Cestou ke kostelu Nejsvětějšího Srdce Páně se stavuji ráda ve vinárně s krásným, symbolickým jménem U posledního soudu. Pořádají tu i akce, mající kouzlo dřívějších dob. Mám to moc ráda a i proto tu mám po celý únor a březen výstavu svých fotografií a zvu čtenáře na ni.

 

Právě jsi oslavila jubileum, sluší se popřát, ale ty máš oblíbené přání i pro jiné než jen pro sebe…

Přeju všem: Život jako krásný džbán, vždy plný čerstvé vody, ze kterého můžeme pít nejen sami, ale i všichni žízniví.

 

Martina Fialková