Olga Szymanská

ve znamení Vodnáře
Věřte nebo nevěřte předurčení hvězdami, stojícími v době narození nad vámi. Zvláště s Vodnáři je to těžké, jejich sklony a povaha jsou podle vší literatury snad nejméně uchopitelné.
Čemu tedy dávat za pravdu? Všechna ta literatura se ale shoduje, že to bývají tvůrčí duše a praktické okolí je někdy vidí jako snílky. Přesto, (nebo právě proto?) si mnozí dokážou jít cíleně za svým a po cestě obohacovat ty okolo – a to je i případ Olgy Szymanské, výtvarně vzdělané knihovnice, žurnalistky a básnířky. S jejími články, především o výtvarném umění, ale i o jiném, se setkáváte na stránkách Českého dialogu pěknou řádku let - (a bez nároku na honorář). Čtou je i čtenáři Listů Prahy 1, publikovala ve známých Pozitivních novinách a jinde. Má za sebou také několik výstav fotografií, inspirovaných přírodou a místy rodného kraje. Nejmilejší múzou se jí ale stala poezie, v níž si našla svůj originální, stručný, ale přesto obdivuhodně zasahující styl. Do krátkých veršů jsou zhuštěny celé příběhy, odehrávající se v našich duších… Ke svému životnímu jubileu si Olga právě nadělila čtvrtou sbírku – Verše ticha.
Něha
Hloubka jedno-jsoucí linky / s bezbranností laně / v lehkosti pírka
To Dítě / pije z dlaně...
Žiješ v Praze od roku 1989, ale tvoje dětství a mládí se odehrálo ve východních Čechách a vím, že to hodně ovlivňuje i tvoje psaní a poetickou tvorbu. Která místa nejvíc?
Východní Čechy jsou kolébkou řady výtvarníků a literátů. Z míst kraje, který znásobil své půvaby jejich tvorbou, mě ovlivnil rodný Náchod s okolím. Český ráj s Turnovem, kde jsem chodila na známou „Šperkárnu“ i do skalního města. Podhůří Orlických hor s městem Karla Poláčka Rychnovem nad Kněžnou, zdejší zámek s Kolowratskou obrazárnou a galerií, kde jsem získala zajímavou práci. To vše jsou místa velké inspirace.
Narodit se v Náchodě, rodném městě Škvoreckého – není to už určitým předurčením k patriotismu?
Je. Proto jsem jednu sbírku věnovala rodnému městu. Že Josef Škvorecký opustil Náchod i svou zemi s vědomím ne-návratu a že naše rodina se odtud stěhovala mezi auty a tanky 21. srpna 1968 s pocitem beznaděje – v tom vidím symboliku. Kromě tohoto spisovatele jsou náchodskými rodáky také např. Luba Skořepová, Jan Špáta a další. A můj otec, který byl úředníkem, ale především miloval swing a jazz. S nimi všemi jsem se dokonce ocitla i já v knize o osobnostech Náchoda "Zanechali stopu", na což pociťuji skromnou hrdost.
A Beskydy? Co z nich nosíš v sobě a proč?
V rodném kraji matky, (nejstarší náš předek z Beskyd pochází z roku 1596!) konkrétně v Čeladné, jsem místo školky byla u babičky a dědečka v hospodářství. Mezi přírodou a nářečím jsem vnímala, jak to děda umí s koňmi, jak babička zvládá všechny práce, vypráví v lašském nářečí, kterým dodnes dokážu mluvit. Získala jsem cit k přírodě, úctu k práci a k odkazu předků. Lásku k tradici i folkloru. A i když to byla krátká doba, je to ve mně stejně silné jako vztah k mému rodišti.
Známe se už déle, ale nikdy jsem neměla pocit, že by tě zajímalo cestování za hranice Čech či Moravy. Tak pevné jsou ty beskydsko-náchodské kořeny?
Poznala jsem moře v Bulharsku, exotiku Kuby, kolébky kultur v Gruzii, Řecku a Itálii. Izrael a Sinaj mi pomohly ujasnit si vztah k víře. Cítila jsem, že z dálných cest víc nepotřebuji. Teď cestuji po krásách vlasti. Ale co potřebuji, to je stále mít vnitřní spojení mezi tím východočeským a beskydským pilířem: Miluji stavby Dušana Jurkoviče, a pro mne to není náhoda, že je navrhoval a byl při jejich realizaci zrovna v obou těchto krajích.
Řadu let jsi pracovala v Orlické galerii, po přestěhování do Prahy pak v Mánesu. Podílela ses na vzniku výstav nesčetně výtvarníků, připravovala vernisáže i jiné události, nechávala na sebe působit nejrozličnější výtvarná díla. Co takové prostředí udělá s vnímavou vodnářskou duší, jako je ta tvoje?
V Orlické galerii jsem připravovala kromě výstav i podklady pro katalogy, včetně besed a večerů s umělci a dalšími osobnostmi. Například s Olbramen Zoubkem, Františkem Ronovským, Vladimírem Komárkem, Vladímírem Preclíkem, Ludmilou Lojdovou, Jiřím Kaločem, Vladimírem Suchánkem, Bohumilem Hrabalem, Vladimírem Renčínem. Postupně jsem se učila a snad i pochopila, jak se dá a má s umělci a s jejich díly pracovat. Po příchodu do Prahy jsem od devadesátých let v Mánesu kromě výstav spolupracovala i na mezinárodních sochařských sympoziích. To bylo období dost náročné, ale pro mou duši jedním slovem - krásné.
Výtvarné prostředí jsi ale vyměnila nejprve za novinářské a později pak za práci v Národní knihovně. Když je člověk obklopen největším knižním fondem v republice, může si vybírat k vlastní „konzumaci“ největší lahůdky. Co si vybíráš ty?
Při své někdejší práci v týdeníku, kde jsem kromě článků o hudbě psala především o výstavách, jsem plně využívala předchozí praxi. To byl krok k psanému slovu. Pozdější práce s knihami byla logickým krokem ke slovu tištěnému. Že zrovna v Národní knihovně, je také trochu symbolické. Ke čtení si tu mohu vybrat i lahůdkové svazky: Mám ráda čtení o historických osobnostech. Ve své knihovně mám tituly od obou Kunderů, Hrabala, Škvoreckého, Vančury, Váchala. Dobrou poezii - Skácela, Halase aj., tituly Moora a Walsche. Mám totiž ráda knížky, jejichž děje mají hloubku psychologie, poetiky, obraznosti. Na dosah mám vždy Bibli.
Píšeš – teď myslím básně - z vlastní vnitřní potřeby se s něčím vyrovnat nebo spíš pro radost z vlastní tvorby, nutkavost se vyjádřit ještě jinak než článkem v novinách či časopise?
Psaní plynulo z potřeby vyrovnat se s problémem: sbírka Znamení torza je důkazem a údajně jsem jí i pomohla jiným. Co si přát víc? Ale zároveň to byla i touha moci se vyjadřovat jinak, svobodně. V článcích se výtvarné snažím spojovat s hudebním a duchovním, v daném tématu najít souvislosti. V poezii své téma rozvinout fantazií, obrazností. Málem vyjádřit hodně z toho, co máme v sobě.
Tvoje básnické sbírky jsou vždy i lahůdkou pro oko. Čím jsi doprovodila nejnovější sbírku Verše ticha?
Všechny knížky obecně, obzvlášť sbírky poezie, si zasluhují péči. První dvě moje sbírky, Muž s křídlem a Znamení torza, zdobí ilustrace předních grafiků J. Benedikta a J. Samka. Návraty věnované Náchodu a Rytiny věnované Beskydům doplňují kvůli autentičnosti mé fotografie. Nová sbírka Verše ticha, která vychází letos v březnu, je tématem a opět i mými vlastními foto-motivy a zpracováním pokusem o určitou jednotu i čistotu. Spolu s těmi, kdo se na ní podíleli, si ji proto troufneme předložit do soutěže O nejkrásnější knihu roku.
Ale pojďme znovu na zem. Dnes žiješ na Žižkově a jsi tak trochu i místní patriot. Proč vlastně, jak si tebe, děvče odrostlé na beskydských stráních, získala zrovna tato čtvrť?
Žižkov, kam jsem se stěhovala 19. 11. 1989, má své genius loci. Bydlím stále v pavlačovém domě, blízko míst, kde se odehrává děj seriálu Sňatky z rozumu, filmů Fešák Hubert, Vratné lahve. Skok mám k divadlu Járy Cimrmana. Cestou ke kostelu Nejsvětějšího Srdce Páně se stavuji ráda ve vinárně s krásným, symbolickým jménem U posledního soudu. Pořádají tu i akce, mající kouzlo dřívějších dob. Mám to moc ráda a i proto tu mám po celý únor a březen výstavu svých fotografií a zvu čtenáře na ni.
Právě jsi oslavila jubileum, sluší se popřát, ale ty máš oblíbené přání i pro jiné než jen pro sebe…
Přeju všem: Život jako krásný džbán, vždy plný čerstvé vody, ze kterého můžeme pít nejen sami, ale i všichni žízniví.
Martina Fialková
How to contribute
The Czech Dialogue exists thanks to voluntary financial donations from people from all over the world.
Even you have the opportunity to contribute to its administration with any amount.
inzerce
Vracíme se k českým výrobkům

Oblíbená česká značka - firma změnila a obohatila k letošnímu roku svoji webovou stránku. Určitě se koukněte.
Jak potvrzují poslední výzkumy, Češi se rádi a čím dál častěji vracejí od nejrůznějšího zahraničního zboží k domácí produkci. Zjišťují, že je totiž mnohdy kvalitnější než ta z dovozu, na kterou se v 90. letech ze zvědavosti všichni vrhli. Mezitím u nás skončilo mnoho tradičních podniků, převálcováno čínskou a jinou levnou, ale většinou také nekvalitní konkurencí. V poslední dekádě ale nastává obrat k lepšímu - a nedávná mírná devalvace české měny tomu ještě přispěla. Zahraniční zboží se stává dražším a Češi opět nalézají kouzlo domácí produkce. Nejlepším důkazem toho jsou potravinářské „farmářské" trhy, které už několik let oživují náměstí a můžete na nich koupit krásnou a zdravou zeleninu a ovoce, mléčné i masné výrobky, ale i mnoho dalšího z tuzemských hospodářství. Vzniklo a vzniká i mnoho menších i větších firem, které navazují na tradici výroby těch, které v bouřlivé době transformace skončily. Ožily i české sklárny, některé textilky, nábytkářský průmysl, rozvíjejí se i úplně nové, moderní obory... Vše ale záleží na nás - koupíme? Pro snadnější orientaci, co je a co není domácí produkce, už existuje několik označení. Mezi nimi je nejnápadnější značka českého lvíčka - značka, kterou výrobcům uděluje po splnění určených kritérií Nadační fond ČESKÝ VÝROBEK, s nímž ČESKÝ DIALOG již řadu let spolupracuje.
Spřátelené instituce
- Anlet
- Beseda - Belgie
- Czechevents.net
- Czechfolks.com Plus
- Czechoslovakstalks.com
- Časopis Čechoaustralan
- Česká centra
- Česká škola bez hranic
- Český výrobek
- Demokratický klub
- Jana Garnsworthy DipTrans IoLET
- krajane.net
- Libri prohibiti
- Nový domov, Toronto
- Průvodce Rychnovem
- Rádio Perth
- Rádio Praha
- Velehrad