Dopis z Goteborgu

2 2003 Ohlasy a názory česky
obálka čísla

Že se nestydím, že dlužím za předplatné. Ale hned při příští výplatě hned posílám peníze, aby sis mohla zase koupit další tužku, ořezávátko a gumu, pravý český acylpyrin, 10 deka mletýho kafe a jednoho indiánka s tou úplně nejopravdovější náplní šlehaného sněhu s cukrem (na těch jsem žil až do roku 1969, než jsem si špatně přečetl mapu a odjel zrovna sem, do země zpomalených reakcí a zakřiknutých individuí). "Za všechno může ženská..." Moje bývalá, ona nechtěla do Vancouveru, že prý je to daleko (odkud? a kam?), takže jsem nakonec napsal mému kmotrovi (tátův bratranec, vyhoštěn z ČSR, který se vyučil kuchařem u bratří Havlů v Lucerně a který hlídal malé kluky Václava a jeho bratra, když rodiče Havlovi chodili na bály a party) a jenž žil ve Švédsku od roku 1951. Přijeli jsme za ním, bydlili u něho na půdě, protože měl moc malý byt, chodili jsme na švédské kurzy a začali žít (trochu jinak než pan Václav Řezáč), přivedli na svět dvě krásné dcery, které teď se mnou mluví raději švédsky a kterým už stihlo být 30 a 32 roků. Stihli jsme s bývalou ženou provést "občanskou povinnost" -- rozvod -- a teď si tu každý vegetujeme na svém písečku, ona podruhé vdaná za Švéda dánského původu a já s mojí švédskou družkou -- zase norského původu. Díky téhle zlaté norské duši se mi zde začalo líbit, na stýskání už nemám, do staré vlasti už je pozdě, protože místo cukrárny na Dejvické s těmi fantastickými indiánky je teď nějaké arménské zlatnictví, z mojí knihovny udělali kasino, z bufetu Šárka zase nějakou "čínu", z milované Želivky udělali přehradu, plnou hnojené vody z okolních polí..., kdo by byl na mne doma zvědavý -- tihle frajeři z tanečních z Metra, Repre nebo Slováče (Slovanský dům), ti už vycházejí z módy, naše generace, která jen tušila krásu dívčích těl, aniž bychom přitom potřebovali obscénní pornoobrázky z internetu, generace, která měla srandu "z prdu", naivní trapeři ze sobot Branického nádraží, držící pohromadě proti společnému nepříteli, generace, která chodila tajně na "Trafouš" (Václavské náměstí) do Maďarské kultury kupovat "78" gramodesky s rokenrolem, který jsem se pak doma nadřel na piáno do poslední noty a pak provokoval sousedy příšerně hlučným podáním boogie-woogie, maje pak z toho hroznou srandu, když si "desítkářka" na mě stěžovala tátovi, že jsem nezvedenec pokažený ďábelskou hudbou Západu... Táta, který byl tak trochu kapitalistického původu, protože jeho teta vlastnila cukrárnu v Brandýse nad Labem, se tomu jen usmíval. (Maminčin tatínek, pan Karas, byl velitelem trumpetistů Hradní stráže za tatíčka Masaryka, zemřel už ve 38 letech. No a já jsem dělal nástrojaře v Tesle-Karlín, závod Moskva -- no prostě úplný proletář, hořícím já už nevíc pro co... jo, pro ten rokenrol a táboráky na Želivce.) To už stačí... mé banální vzpomínky z doby, kdy jsme všichni doufali, že nás "amíci" přijdou osvobodit (no, už jsou teď tady, ale vypadají teď trochu jinak). Bože můj, proč si člověk toho musí tolik pamatovat, proč nemůže žít tak jako většina lidí tady, prostě jenom DNES? Bylo by to daleko jednodušší být takové to hamburger-cocacolové hovádko, čumět doma na fotbal, hrát Loto a Bingo a konzumovat a konzumovat a konzumovat... a konzumovat.

PR, Švédsko

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012