Slovo na únor

Zítra u nás končí ten nejošklivější měsíc v roce, jak psaly noviny. Ani listopad nebyl letos nijak hezký, kromě toho, že člověk mohl vidět snášet se ze stromů pomaloučku žluté listy, což bylo nostalgické. Do Česka zatím nedorazila žádná velká zima. Spousta lidí se nechala napadnout bacily, které si na tomto počasí libují a vesele se množí…Čekárny u lékařů jsou plné a lidé na sebe ještě navíc prskají další bacily. Rozumní lidé místo prášků pijí zázvorový, mátový a jiný bylinkový čaj s citrónem a s medem, dávají si místo škodlivých antibiotik ty přírodní, jimiž jsou cibule a česnek. Už dávno se v naší rodině tradovalo:

Jezte cibuli, nebude k vám chodit lékař. Jezte česnek, nebude k vám chodit vůbec nikdo….

Kolegyně, historička Jana Volfová nedá dopustit na mladé stromové výhonky (jedno jestli smrk či borovice), jichž se na jaře hrst vhodí do půllitrové láhve nějakého tvrdšího alkoholu a tam se nechají louhovat, dokud choroba, či její počínající příznaky neuhodí. Pak se pije panáček každý den. Někdy to prý vydrží i do dalšího roku.

Ale to je na každém, jak to řeší.  V úterý, za tři dny máme zajímavé setkání s doktorem Felixem Irmišem. Bude na téma Stres mezi lékařem a pacientem a zdravou osobou. V podstatě je to o tom, jak spolu mají tito účastníci chorob mluvit, aby ten stres nebyl. Představíme tam také jeho knihu se stejným názvem. Už se těším.

Časopis Český dialog  má letos dvacet pět let.  Měly jsme s kolegyní Fialkovou na to téma hezký rozhovor v rozhlase a různé články v různých tiskovinách. Máme různá ocenění – Medaili Jana Masaryka (té si vážím nejvíc),  vlastenecké ocenění Anletu (viz naše linky),

Cenu „D“ navrženou Bělou Jensen aj.  Jen úřady nás asi nevidí rády. Nehodnotím, protože nevím…  Asi před deseti lety nám Ministerstvo zahraničí dalo jakousi dotaci. Bylo to dokonce asi třikrát za sebou. Tedy tři roky, kdy jsme měly (jsme jen  ženské, proto to tvrdé y) trochu úlevu od nervů jak zaplatíme tiskárnu, nájem, telefony, poštovné apod. Patřilo k tomu náročné vyúčtovávání výdajů. Každoročně jsem z toho měla ohromný stres a několikrát jsem běhala s našimi účty na MZV, kde byla většinou v té době milá úřednice, co mi s tím vyúčtováním poradila. Avšak poté, co jsem tam cosi zkazila a musela jsem peníze vracet a docházet i několik dalších let na finanční úřad, který zkoumal, zda-li jsme neprošustrovaly nějaké státní peníze, jsem se zařekla, že už o nic nikde žádat nebudu. Až letos v létě, kdy jsem si přečetla na webu zadání na veřejnou soutěž na téma – no právě, to téma bylo na nás jako ušité! Řekla jsem si, to snad vypsalo MZV na nás, to se musím překonat a  napsat žádost o dotaci. Když se podíváte na stránky Ministerstva zahraničí a rubriku dotace, určitě budete souhlasit, že to musel vypsat někdo, kdo nás dobře zná a chce to pro nás. Ale ouha, není to tak. Deset dní, kdy jsem na rozsáhlých formulářích MZV poctivě pracovala a nemohla se tak věnovat jiným, asi užitečnějším věcem, jsou zmarněné.  Nedostali jsme nic. Proč? To nevíme. Žádný dopis ani e-mail od nich nepřišel. Žádost o dotaci jsme musely odevzdat do konce září.

V lednu jsme se dozvěděly ze stránek na internetu, že pro nás nic. Pětadvacetiletá práce na podporu spojování Čechů ve světě s Čechy doma pro Ministerstvo nic neznamená, i když na to téma v podstatě vypsalo soutěž. Ale co se divím. Na tom MZV je jen asi 700 úředníků, to snad ani nestačili přečíst. Zatímco my jsme jen dvě (plus pár občasných dalších dobrovolníků) a tak přestaneme žbrblat a budeme se radši věnovat dalším článkům, Rozhovorům bez hranic, Koncertům bez hranic, dokumentárním filmům o krajanech a knihách o nich.

Přeji vám hezký, doufejme, že nevítězný. Únor.

Eva Střížovská