Česká Lady – Milena Grenfell-Baines

Martina Fialková 1 2015 Rozhovory česky

Jak představit tuto dámu, když má tolik životních rolí? V té první se ocitla vlivem souhry zoufalých okolností roku 1939. Tehdy ji rodiče jako devítiletou Milenu Fleischmanovou posadili s dvouletou sestřičkou do jednoho z vlaků, který do Londýna vezl židovské děti. Tenkrát ještě nevěděly, že jednou se jim bude říkat „Wintonovy děti“. Svého zachránce neznaly. Po mnoha letech se rozhodli někteří zachránění pátrat, kdo celou akci vlastně organizoval, a tehdy stála Milena u počátku „odtajnění“ celého příběhu. Začalo to legendárním televizním přenosem v roce 1988, kam byl Nicolas Winton pozván do publika, a kde náhle povstal celý sál zachráněných dospělých. Dojatý „Nicki“ je viděl naposledy, když si je malé, vyděšené z neznáma, po příjezdu vlaku do Londýna přebíraly pěstounské rodiny. To ona, už jako Lady Milena Grenfell Baines, spoluorganizovala mnohá setkání a akce v Británii i jinde, když „děti“ Nicholasi Wintonovi chtěly vzdát hold.  Přesvědčovala je i veřejnost, že je nutné a dobré nést jeho poselství a předat je dalším generacím.  Můžete ji znát ze všech tří filmů  filmů Matěje Mináče (poslední, Nickyho rodina, vznikl 2011) na toto téma. Je zapojená do vzdělávacího projektu pro české děti, podporuje nominaci Nicholase Wintona na Nobelovu cenu. Sama je také nositelkou ocenění Gratias Agit udělovaného Ministerstvem zahraničí ČR a ceny Významná česká žena. To ale zdaleka není všechno… život Lady Mileny je ještě mnohem pestřejší a zajímavější. Ale znovu od začátku:

 

Máte jistě vzpomínky na první roky v Anglii – jak dlouho jste žila u svých pěstounů a jací byli?

Bylo mi devět, tak se moc nepamatuju, ale pan a paní Ratclifovi na nás byli hodní. Měli malý domeček mezi dalšími podobnými v dlouhé ulici. Byly v něm jen dvě ložnice, takže poslali svou vlastní dceru bydlet k babičce, aby měli místo pro mne a mou tříapůlletou sestru. Žily jsme u nich skoro rok, ale najednou v dubnu 1940 se k naší velké radosti objevila naše maminka, která se nějak dostala přes Norsko do Anglie. Dodnes nevím, jak dostala povolení odjet z Československa. V anglické rodině jsme byly štastné a dnes si nepamatuju, že jsem někdy neuměla anglicky. Podle vysvědčení z tamní školy jsem se asi naučila rychle. Ale mám jednu legrační vzpomínku. Tenkrát jsme všichni museli plést takové čtverce, ze kterých se sešívaly deky. V Anglii se plete jinak, těžko vysvětlit. Já jsem plést uměla, ale českým způsobem. Paní učitelka mi však řekla, že se musím naučit nejdřív plést „anglicky“, a teprve pak mi také dovolí plést čtverce na deky.

 

Ale pro děti zachráněné z Čech tam existovala i česká škola, pokud vím?

Do té mne poslali rodiče v roce 1942, abych měla české vzdělání a nezapomněla řeč. Chodila jsem tam do konce války. Škola byla ve Walesu, v malé vesnici – Llanwrtyd Wells. (Všechnu dokumentaci o ní jsme před několika lety převezli do Národního archivu v Praze). Od té doby mám věrné přátele. Bohužel už nás není tolik, ale s několika jsem stále ve styku. Byli jsme jako velká rodina, učitelé přišli z československé armády (ti co emigrovali po německé okupaci Československa právě do Británie). Já jsem se ale špatně učila – jedničky z tělocviku, zpěvu, kresleni, rýsování, ale matematika a latina byly nedostatečné. Jako nejvzácnější vzpomínku uchovávám památník ze školních let, kde mám kromě kreseb a věnování svých kamarádů a učitelů také podpis a věnování prezidenta Beneše a také Jana Masaryka, když nás, české děti, přišli do školy navštívit.

 

Jak to vlastně dopadlo s vaší rodinou?

Náš tatínek, který se naštěstí před holokaustem také zachránil útěkem a velmi složitě dostával za námi do Británie, se po válce několikrát vrátil domů.  Ale asi viděl, jak to vypadá, a rodiče se rozhodli, že zůstaneme v Anglii. Českou školu už zavřeli, hodně dětí se vrátilo do Československa, ale většina své rodiče už nenašla. My se sestrou jsme měly velké štěstí. Mnoho dětí se potom rozjelo do světa – Wintonovy děti jsou v jedenácti různých zemích.

Já jsem šla hned pracovat do jeslí, mám diplom dětské ošetřovatelky. V roce 1949 jsem odjela na dva roky do Francie jako au pair naučit se francouzsky. A v roce 1954 jsem se vdala. Manžel mel dvě dcery z prvního manželstvi – 9 a 12 let a my potom další dceru a nakonec syna.

A jak se stalo, že je dnes u vašeho jména anglický titul Lady?

Titul dostal manžel, Sir George Grenfell Baines – za své zásluhy o architekturu, to je další dlouhé povídání. Já jako manželka jsem se automaticky stala Lady – to byla jeho zásluha, ne moje.

 

Měla jste nějaké kontakty s Československem i před rokem 1989?

Poprvé jsem se vrátila do Prahy v roce 1966. Tehdy jsme se přes strýce, který byl předtím komunisty vězněný, protože působil za války jako letec v Anglii, dostali do kontaktu se Svazem architektů. A v té době uvolněných poměrů v Československu se nám s manželem podařilo, že do Británie mohla přijet pracovat řada českých architektů. To ale v roce 1969 zase skončilo a moje kontakty s republikou znovu začaly až v roce 1989.

 

Pokud vím, díky vám si také mnoho Angličanů zamilovalo českou hudbu a naše skladatele, vozila jste její příznivce k nám do ČR na zajímavé koncerty. Jak to vzniklo?

Díky mně to určitě není, Smetana, Dvořák, Martinů a Janáček jsou v Británii známí. Janáčka pro Brity objevil proslulý dirigent Charles Mackerass. Když ale roku 1987 nastoupil k Liverpoolské filharmonii jako šéfdirigent Libor Pešek, byla jsem tehdy členkou výboru filharmonie a tak jsme se poznali. Libor Pešek pak jezdil s filharmonií do Čech a s orchestrem jezdili i jeho fanoušci. Ty jsem měla já na starosti. Ale vozila jsem je do Čech i na Slovensko skoro každý rok i na různé hudební festivaly. Například v Mariánských Lázních jsme byli  5x a ta 'moje' skupina zná Českou republiku o moc víc, než běžní turisté. Mám díky tomu v Česku mnoho dobrých známých mezi hudebníky – ale i mezi kuchaři (smích), o těch když tak až dále. Jsem předsedkyní Přátel Liverpoolské filharmonie už 30 let.

 

A jak je to tedy s vašimi známostmi s kuchaři? Vím, že koncertní sály často střídáte za kuchyň a propagaci kulinářského umění. A zase českým směrem. V Británii, ale i mnozí tady už vás dávno znají jako „Lady Remosku“.

Asi před 11 lety jsem sestřenici v Praze koupila k Vánocům remosku a až potom jsem zjistila, co to vlastně je. Úžasný český vynález. Zavolala jsem do Frenštátu, kde je tradičně vyrábějí, a představila jim firmu, která o remosku dostala zájem. Tak se dostala remoska do Anglie. Nejdříve jsem musela přeložit některé recepty ze známé kuchařky Kariny Havlů, ale potom jsme v Británii vymýšleli i vlastní. Už jsou z nich vydány tři kuchařky. Vaření v remosce tam stále propagujeme a je velmi populární. A kromě toho jsem si ještě vymyslela organizaci výměnných pobytů kuchařských učňů z Česka a Anglie.

 

Co v remosce britské hospodyňky nejčastěji připravují? Dá se použít i na ten pověstný anglický puding?

Pečou v ní asi nejvíc kuře, brambory, kotlety – crumble, lososa. Ryby se v remosce pečou bezvadně. Slovo pudding znamená v Anglii mnoho různých sladkých chodů – to slovo se používá na severu – na jihu je to spíš desert. Ale samozřejmě máme  rice pudding, a potom Yorkshire pudding, což vůbec není pudding, ale takový svítek, který se podává k pečenému hovězímu. Dále summer pudding, sponge pudding, Christmas pudding, plum pudding atd. atd.

 

Doneslo se mi, že remosku vlastní dokonce i princ Charles. Jak se to stalo?

Poslali mu ji z továrny ve Frenštátu. Čirou náhodou jsem mířila právě v době jeho narozenin do Londýna. Jela jsem na představení skladby Poslední vlak do zítra, na téma Wintonových vlaků – minulý rok se hrála i v Obecním domě v Praze. Princ Charles byl také pozván a o přestávce nás několik Wintonových dětí bylo představeno. Tak jsem se zeptala, jestli mu mohu remosku předat. Odnesl si ji, mám to zdokumentováno i na fotce. A nedávno přišel dopis od sekretáře, že ji jeho kuchař zkoušel!

 

Co sama nejraději vaříte nebo jíte z kuchyně anglické a co z české?

U nás to je anglo-česko-francouzská kuchyně. Když jsem sama, tak asi pečenou bramboru se sýrem, když je nás víc, kuřecí stehýnka, ale v remosce se moc dobře dá vařit i polévka a u mne vítězí bramboračka.

 

Pořád jsme ale ještě nevyčerpali všechny vaše zájmy. Obloukem se vrátím k Siru Wintonovi a k pomoci bližnímu, kterou do srdcí „svých dětí“ zasel svým činem. Vy už dlouho spolupracujete s nadačním fondem Podepsáno srdcem...

S panem Mertlíkem, který fond založil, se už známe asi 10 let. Pro mne to začalo aukcí darů od Čechů žijících v zahraničí. Tenkrát jsem přivezla od Nicholase Wintona jeho fleret – za mlada šermoval – a ten se vydražil za nejvyšší částku. A pak už jsem se účastnila každý rok a někdy pomáhala hledat lidi, kteří by do aukce dali nějaké dary. Letos se konal už 20. ročník, krásný charitativní koncert byl ve Vinohradském divadle a z výtěžku aukcí a DMS půjdou prostředky na česká zařízení pro lidi postižené Alzheimerovou chorobou. Přivezla jsem s sebou několik hostů z Anglie – dělám to pokaždé – a jsou to mladí postižení lidé z jednoho zařízení u nás, kteří do aukce také vyrábějí například různé keramické dekorace.

 

Ano, koupila jsem si tam krásného andělíčka, stojí teď na mém pracovním stole…Váš anděl strážný ale měl také nějakou práci, že?

Minulý rok volal jeden kamarád z Prahy, Zdeněk Tulis, že přiletí s malou cesnou do Anglie, jestli by si na své narozeniny nechtěl Sir Nicholas udělat výlet do oblak. Nicky sám dříve moc rád lítal, bylo to další jeho hobby. A tak jsme jeli na letiště blízko jeho města, kde nás čekalo to malé letadlo pro čtyři osoby. Nickyho dcera si ale odmítla do něj sednout, tak jsem tam za pilota vlezla já, Nicky seděl vedle něj. A když jsme vyletěli, pilot nabídl Nickymu, aby si letadlo zařídil. Tak jsem půl hodiny lítala se 105letým pilotem…

 

Jak se teď „Nicky“ má po svých 105. narozeninách?

Minulý týden (psáno před Vánoci) jsem byla u něj na návštěvě, vídáme se dost často. Má moc hodnou paní, která se o něj stará. Já přinesla oběd – on miluje ten slavný Rice pudding, rýžový nákyp – a dal si dvakrát. Stále se zajímá, co se děje ve světě. Je dost proti tomu, že se stále mluví o něm a o minulosti – chce, aby se lidé dívali do budoucnosti, protože tvrdí, že bohužel z minulosti se nikdo nic nenaučil.

Tyto věty Sira Nicholase Wintona, ale vlastně i vaše, by mohly být dobrým poselstvím životního optimismu pro nadcházející rok. Děkuji vám za ně a – nedlouho po vašem životním jubileu – přeji i vám hodně zdraví.

Text a foto Martina Fialková

Foto: S památníkem, kde je věnování Jana Masaryka

Rozhovor vznikl pro Listy Prahy 1, kde také v kratší podobě vyšel v čísle 1/2014