Řešení problémů s výší honorářů (platů) za poskytnutou zdravotní péči - v historii

Bohumil Tesařík 1 2015 Ostatní česky

Řešení problémů s výší honorářů (platů) za poskytnutou zdravotní péči - v historii světové i naší medicíny nic nového

(Také v 18. století byly příjmy některých lékařů nedůstojné, velmi rozdílné a navíc ještě nepravidelné)

 

"Protože se všichni nemocní neuzdraví, neznamená to, že neexistuje umění lékařské."

(Cicero)

"Lékař, který nepřijímá honorář, ho nezasluhuje."

(Talmud)

"Stačí třetina honoráře - toho, který jste mi chtěl dát, než jsem přišel."

(Pradávná lékařská zkušenost)

 

Stejně jako ve středověku a počátku novověku, byl obraz zdravotního stavu obyvatelstva i v první etapě průmyslové revoluce, zhruba v polovině 18. století, velmi neutěšený. Většina obyvatelstva na venkově i ve městech trpěla jednostrannou výživou či spíše podvýživou a vyčerpáním z těžké fyzické práce. Bytové podmínky byly velmi primitivní. Stísněné, špatně větrané, nevhodně vytápěné příbytky napomáhaly rychlému šíření nemocí. Čeleď na venkově bydlela většinou ve chlévech spolu s dobytkem, který ovšem býval nezřídka umísťován i do obytných místností. Kvalita vody, zejména ve městech, byla většinou špatná, osobní hygiena byla hrubě podceňována. Obecně lze říci, že ani v dobře situovaných vrstvách se nevěnovala pozornost lehkým onemocněním a počátečním fázím závažných chorob. Omezené vyšetřovací prostředky umožňovaly stanovení diagnózy obvykle až na základě výrazných symptomů; u nížších a středních vrstev se lékař volal teprve při smrtelném ohrožení. Odhaduje se, že až přes 80 % obyvatelstva nebyla lékařská péče vůbec dostupná. Proto se lidé raději uchylovali k různým ranhojičům, lazebníkům či mastičkářům, jejichž ceny jim nepřipadaly tak vysoké. Výsledkem pak také bylo, že záznamy komisařů při konskripcích obyvatelstva pro armádu uvádějí pro druhou polovinu 18. století až polovinu mladých mužů neschopných vojenské služby ze zdravotních důvodů. Počaly narůstat i specifické problémy spojené s rozvojem průmyslu a koncentrací dělnictva. Významná část venkovských obyvatel dala přednost penězům majitelů továren před staletým poddanstvím a o překot se stěhovala do nehygienického a s přibývajícím počtem obyvatel stále se zhoršujícího prostředí městských chudinských čtvrtí.

U "nás" v Rakousku se císařovna Marie Terezie snažila bránit venkovské lékaře před nízkými a nedůstojnými příjmy tím, že vymezila oblasti, ve kterých si nesměl jiný lékař otevřít svou praxi. Chtěla tím zamezit lékařské konkurenci, "protože žádný by nemohl žít a byl by nucen zanedbávat své umění". Ani v předrevoluční Francii nebyla situace jiná; mnozí lékaři byli odkázáni na vedlejší zaměstnání, například jako venkovští hostinští. Ale i ve městě samotném mohla ztráta jednoho jediného movitého pacienta znamenat pro rodinného lékaře citelnou ztrátu. Jen snížení velmi malého okruhu zámožnějších potenciálních klientů, kteří si zajišťovali lékařskou péči zaplacením paušální roční sumy, znamenalo pro lékaře zpravidla citelnou ekonomickou újmu. Lékaři si také často stěžovali, že bohatí pacienti s nimi jednají jako jejich nadřízení. Museli se nehledě na osobní uskromňování  přizpůsobovat jejich společenským manýrům a nedovolovali si ordinovat léčebné prostředky a použít postupy, které si pacienti nepřáli.

V letech 1752 -1753 ('nejprve pro Moravu, poté pro Čechy a Slezsko) vyšly základní zdravotnické normy pro naše země - Generální zdravotní řády, které se snažily poprvé souborně shrnout zásady zdravotní politiky osvíceneckého absolutistického státu - vycházející z myšlenky, že panovník a stát se mají starat o své poddané jako otec o děti a pečovat o jejich blaho, bezpečnost a zdraví.  Generálním zdravotním řádem pro Království české se měli řídit všichni "zemští, krajští a městší fyzikové, doktoři, lékařští praktikové, chirurgové, lékárníci, lazebníci, oční lékaři (okulisté), kýlořezci, kamenořezci, porodní báby a bradýři". Tento výčet nám poskytuje představu o všech kategoriích tehdejších zdravotníků. Roku 1770 byl vydán zdravotní řád pro celou rakouskou monarchii ("Generale normativum in re sanitas - Generální zdravotní normativ"). Výnosem z roku 1806 byla ustanovena funkce zemského protomedika jako nejvyšší řídicí a kontrolní orgán veřejného zdravotnictví v zemi. Mezi jeho kompetencemi bylo také řešení otázek výše honoráře za poskytnuté lékařské služby.

Druhá polovina 18. a první polovina 19. století je nesmírně dynamickým historickým obdobím, které v relativně krátkém čase přineslo řadu ekonomických, sociálních, politických, vědeckých i kulturních změn, které se přirozeně více či méně odrazily v oblasti odměňování lékařů a dalších zdravotnických pracovníků. Neexistuje snad žádná jiná profese, ve které se v průběhu její historie neustále řeší platové problémy.

Bohumil Tesařík

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012