Otevřený dopis Jiřímu Suchému

1 2015 Kultura česky

Tváří v tvář Mistrovi po 46 letech

 

Dostali jsme příležitost zveřejnit toto psaní, které bylo doručeno a předáno osobně Jiřímu Suchému do divadla před Vánocemi. Jeho autorem je Jaroslav Šonský, náš čtenář a čestný člen Mezinárodního českého klubu. Snad i Vás tento dopis potěší a také přiměje k novoročnímu zamyšlení.

 

"Proč nám dal Bůh touhu (být velkým, úspěšným), a ne nadání?"

Citát Salieriho z filmu Miloše Formana "Amadeus".

 

Vážený Mistře!

Jsem houslista už dlouho žijící ve Švédsku, kam jsem se odstěhoval po studiích. Studia na Pražské konzervatoři a AMU byla v té době v určitém smyslu velice konzervativní. Měli jsme udržovat patřičnou vzdálenost od hudby jazzové, populární, právě tak udržovat odstup od lidí, kteří tuto hudbu provozovali (aby nás chudáky nezkazili), tj. i od osoby Vašeho typu. Ač v této filozofii vychován, nemohu Vás přesto oslovovat jinak než Mistře. V posledních letech jsem stále více činný v České republice. Po dlouhém čase, žijíc mimo české území, jsem si začal oživovat vzpomínky ze studentských let. Dojmy, které se tenkrát zdály velké, poněkud vybledly, ale některé z nich začaly nabývat na významu, obdiv a respekt k nim jen vzrůstal. Hodně cestuji, stojím často na pódiu a přemýšlím o věcech jako o úspěchu, slávě, nadání a štěstí lidí vůbec. Život mě po dlouhé době zanesl znovu do Vaší blízkosti. A tak jsem se rozhodl, abych Vám po 46 letech vyprávěl příhodu ze studentských dob, kterou, jak cítím, Vám jaksi dlužím. Stál jsem Vám tenkrát tváří v tvář a i takováto malá historka svědčí o Vaší výjimečnosti.

Miloš Forman: "Amadeus"

Myslím-li na Vás, vzpomenu si okamžitě i na film Miloše Formana "Amadeus", který považuji za jeden z největších ve světové kinematografii. Ne proto, že pojednává o hudbě klasické, kterou se živím a provozuji, ale že pojednává tak geniálně o velkém životním problému. Proč je někdo nadanější, úspěšnější, slavnější než já, já, který se tak snažím, jsem těm nahoře i Bohu vždy ke službě a přesto to nikam nevede? Tento fenomén pak vytváří vlastnost, která se nazývá závist, a ta nám ten celý život tak strašně komplikuje.

Mozart si dělá v životě tolik legrace, zdá se, že jej nebere nijak vážně, a přesto píše tak vynikající skladby a krásné melodie, jednu za druhou. Vy, Mistře, jste se vždy představoval na pódiu jaksi lehce (někdy jako byste ten život také nebral vážně), dělal si stále legraci, a  "sypal z rukávu" jednu lepší písničku či větu než druhou. Lidé na Vaše představení chodí a stal jste slavnějším než mnoho jiných, přestože jste se ani na hereckou školu nedostal, jak sám uvádíte ve svém CV. Školení i ti neškolení Vaše písně znali, zpívali a zpívají si je.

Nerad bych se odhaloval, ale můj problém vždycky byl zapamatovat si texty k písním, operním áriím, třeba, že jsem je hrál celý život. Nevím, proč tomu tak je. Asi se soustředím příliš na samotnou hudbu nebo nepřikládám textům velký význam. Hrával jsem v kostele na varhany každou neděli, každý svátek, od svých 14 do 21 let. Přesto bych nedokázal zazpívat jednu sloku z biblických písní vcelku. Najednou po letech zjistím, že Vaše texty mi i po tak dlouhé době zůstaly přesně v paměti, přestože podle "odborných instrukcí " by se moje pozornost měla ubírat jiným směrem.

Existuje scéna v Amadeovi, kdy hraje starý a zahořklý Salieri svému ošetřovateli jednu z vlastních melodií a ptá se ho, jestli ji zná. Přirozeně, že ne. Pak zahraje "Malou noční hudbu" od Mozarta a ošetřovatel ji hned pozná: "Ano pane Salieri, jen jsem nevěděl, že jste to napsal vy!" Nakonec v zatrpklosti hází Salieri kříž Ježíše Krista do ohně. Jedna z nejpůsobivějších scén ve filmu (včetně jiných) vůbec.

Moje historka

Je tragický rok 1968. Na Akademii múzických umění stávkujeme proti ruské okupaci. Já jsem ve stávkovém výboru jako kasér. Přicházejí k nám různé osobnosti, diskuze jsou zajímavé, někdy dlouhé, někdy i deprimující. Já – z titulu svého poslání –  se jim snažím vetřít do přízně a získat tak nějaký peněžní obnos pro naši studentskou stávkovou kasu. A najednou se takto na akademii objeví Jiří Suchý se svým kolegou Jiřím Šlitrem... Atmosféra v sále se změnila, nešlo tu najednou o vážné diskuze a na chvíli jsme na "bratrskou pomoc spojeneckých armád" zapomněli. "Zazpívejte nám," zaznělo ve stěnách sálu AMU. A to nejen od studentů, ale i od samotné děkanky AMU p. Budíkové, k pohoršení zkamenělých profesorů skladby, střežících neposkvrněnost vážné hudby klasické. Asi tak, jako se střežilo neposkvrněné panenství děvčat před svatbou v dobách dřívějších. Nakonec jsme Vás přece jen donutili něco zazpívat. Vy jste zpíval a já se těšil, že v této příjemně důvěrné atmosféře na Vás slušnou částku do naší stávkové pokladny vyloudím. To "špatné" však na Vašem vystoupení bylo, že studenti začali zpívat s Vámi. A ještě horší bylo faktum, že i samotná děkanka - k nelibosti ortodoxních profesorů. Ti jen pohoršeně sledovali, že ona si notuje s někým, kdo skladbu a zpěv nikdy na AMU nestudoval. Vždyť sami se tak snaží, jsou tak významní, a přesto je nikdo nepožádá, aby jejich opusy někdo přednesl nebo si jejich melodie zpíval.

Tuto historku krásně několikrát vyprávěl tehdejší proděkan a také skladatel Ivan Řezáč. Moc jsme se u toho nasmáli.

Myslím si, Mistře, že jste se v těchto konzervativních prostorách zvláště dobře necítil. Diskuze potom s Vámi nebyla. Jak jste dozpíval, rychle pryč z toho historického prostředí. Já, který jsem tak trpělivě celou dobu stál u dveří, abych Vás odlehčil o něco pro naši stávkovou kasu, jsem jen mohl sledovat, jak jste vedle mě rychle proběhl. Mohl jsem se jen smutně dívat jak …. "ztrácí se mi v nedohlednu". Tato scénka z AMU je jak vystřižená z filozofie filmu Amadeus. Když jsem Vám to nyní při setkání v Semaforu po 46 letech vyprávěl, dostavila se okamžitá replika typická pro Vás: "No a co jsem teď dlužen?"

Životní bohatství

Již za mých studentských let se o Vás říkalo, že jste na svých písních velice zbohatl. Že by materiální bohatství bylo středem Vašeho zájmu, není na Vás nikdy vidět. Tvořit a důsledně pracovat, nevzdávat se, ať je doba jakákoli. Vždycky se dají okolnosti nějak obejít, vždy se najde jakási skulina pro únik směrem ke zdárnému výsledku. Takový dojem na mne vždycky děláte. Je Vám zřejmě jasné, že čím větší nadání, tím více práce, vytrvalosti, přesnosti je zapotřebí k uvedení všech nápadů a záměrů ve skutečnost. Je to jako v lásce, o které tak často ve svých verších píšete. Čím větší láska, tím více zasluhuje pozornosti, abychom si ji udrželi a rozvíjeli ji. Ti velice geniální jsou často toho názoru, že "Láska nebeská" znamená, “když přijdu domů, nemusím nic dělat". A tak ti, kteří se cítí být daleko geniálnější než Vy, sedí zahořkle doma, nikdo je neobjevuje, neprojevuje přízeň, zatímco Vaše představení jsou stále vyprodána. Jsme-li ale upřímní a jdeme na Vaše představení se záměrem, abychom je podrobili odborné kritické analýze, jsme najednou odzbrojeni salvou smíchu, která se dostaví v náhlém překvapení z Vašich geniálních slovních obratů. Vašemu publiku je s Vámi dobře, miluje Vás! To je to pravé životní bohatství. (Zase ta životní nespravedlnost - viděno očima Salieriho, závist je stále v naší přítomnosti).

Když jsem tedy tímto dopisem po tolika letech splatil vůči Vám jakýsi morální dluh, přeji Vám nyní na konci roku příjemné svátky vánoční (abyste si odpočinul Vám říkat nebudu, to byste stejně nedodržel), ale hlavně přeji sám sobě, abych Vás mohl v Semaforu mnohokrát vidět, jak rozdáváte publiku radost.

 

Váš Jaroslav Šonský, Švédsko

 

Foto z archivu Divadla Semafor

Jitka Molavcová a Jiří Suchý

 

 

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012