MČK před dvaceti lety

Měli jsme předvánoční večírek. Míváme ho každoročně kolem 13. prosince, kdy vyšlo v roce 1990 nulté číslo Českého dialogu. (Na humorné stránky se těšte s vydáním mé knížky Z deníčku vydavatelky.) Po čtyřech letech radostného vydávání časopisu a v euforii prvních let po tzv. sametové revoluci, někoho ze čtenářů napadlo, že by bylo fajn se taky osobně scházet. A tak vznikl Mezinárodní český klub.

Stejně jako časopis, měl klub členy ze světa i z domova. Každý měsíc jsme pořádali nějaké setkání. Většinou to byly Hovory bez hranic v Městské knihovně v Praze, kam jsme zvali spisovatele, cestovatele a všelijaké prima lidi z domova i ze světa, kteří měli co říct či ukázat filmy, obrázky, knihy...

Pak nastalo přerušení, byla v Praze (i jinde samozřejmě) potopa a knihovna se musela několik let restaurovat. Ale nelenili jsme. Jezdili jsme na společné výlety, chodili do divadel, na koncerty. Navštívili jsme například vnuka Jaroslava Haška v Lipnici, kde jsme se v jeho hotýlku ubytovali a udělali si besedu na téma naše děti v cizině. A také cestu na tamější ohromný hrad, výlet do lesů, kde jsme potkali skautský památníček na (hádejte!, to byste neuhádli) na skauta Jiřího Wolkra. Poklonili jsme se Jaroslavu Haškovi na hřbitově a koukli do chaloupky, kde bydlel a psal vojáka Švejka.

Uspořádali jsme zájezd do Luhačovic, kde jsme měli besedu na téma Jak si navzájem rozumět po těch letech, kdy jsme byli odděleni železnou oponou – My tady Vy tam.

Do naší historie se asi nejvíce zapsala akce s názvem Všichni Češi na Říp!

Vybrali jsme šťastné datum, den po skončení sokolského sjezdu v roce 2000 a vzhledem k tomu, že jsme o tom psali už několik let předem do Českého dialogu, skauti ze světa s Řípem počítali. Sešlo se nás tam tehdy asi 500-600 lidí, většinou skautů. Ze Švédska, Kanady, Švýcarska, Austrálie, zkrátka z různých zemí.  Raritou byl Milan Vyhnálek, známý světový sýrařský král. Telefonoval pár dní předem z Tasmánie, asi tak: „Evičko, já jsem ještě nikdy nebyl na hoře Říp. Jsem ale po těžkém úrazu. Spadl jsem do kádě s mlékem v sýrárně a ošklivě jsem si zlámal všechno možné i nemožné. Chodím o berlích. Myslíš, že bych zvládl dostat se na vrch té hory?“

„Jasně, Milane, ty zvládneš všechno, odpověděla jsem.“

A tak přiletěl. Berle nechal doma v Tasmánii, hůlku si vzal do letadla, ale pod kopcem ji také odhodil a šel srdnatě nahoru.  Bylo to všechno moc prima. Ale musela jsem do sebe hodit několik neurolů, abych vydržela. Já jsem totiž netušila, když organizuji takové setkání, že musím zajistit mobilní záchody, elektřinu, vodu na mytí rukou a také autobus, který bude vozit zájemce z Roudnice nad Labem, kam přijedou vlakem.

Pod kopcem hrála báječně kapela Taxmeni a na kopci v kapličce měl ekumenickou mši mladý pan farář. Jandejskovi z Austrálie tam přinesli mléko a strdí a Čech s Lechem se také hezky projevili. (Viz fotky v příloze.)

Po této velmi náročné organizátorské zkušenosti jsem křičela do celého světa: Už nikdy, už

nikdy nic takového nebudu organizovat!

Pak byla obnovena Městská knihovna a od té doby tam míváme zase naše pořady Hovory bez hranic. Většinou je připravuje Martina Fialková a velmi pěkně. Však sledujte naši stránku a také přijďte. Martina připravuje i koncerty, které jsou dosti oblíbené i navštěvované a spolupodílí se dokumentárních filmech s kyjovským filmovým KAMstudiem. Dostaly název České kořeny ve Švédsku, Švýcarsku, a ty poslední byly natočené ve Vídni, to možná znáte, jestli ne, zajímejte se o ně, jsou prima.

Eva Střížovská