Pod pokličkou České školy v Londýně

12 2014 Naši ve světě česky

Na stáž do České školy bez hranic v Londýně jsem se vydala díky finanční pomoci programu Erasmus+. Nevěděla jsem o této organizaci v podstatě o nic víc, než co jsem vyčetla na jejích webových stránkách. Do Londýna jsem odjela pouze s mlhavou představou. Oč byla moje představa skromnější, o to víc jsem byla nadšená po příjezdu, a ani po třech měsících strávených v Londýně moje zvědavost neustává.

 

Jak to v České škole bez hranic v Londýně vypadá? Jaký je její koncept? Co se tam děti učí a jakým způsobem? Jak zní londýnská čeština v prostorách školy? Do jakých projektů se škola zapojuje? A jak funguje mezinárodní spolupráce s anglickými školami? Do toho všeho jsem postupně začala pronikat.

Začnu ale pěkně od začátku. Do Londýna jsem přijela na začátku září roku 2014. A proběhlo to nějak takhle…

Útržky z mého londýnského deníku

Část 1.

Přede mnou je první zářiový víkend. Bude jiný, než všechny ty, co jsem doposud zažila.  Ještě stále se cítím rozlámaná a unavená. Z dlouhé cesty autobusem, z přenášení těžkého kufru, ze všech těch věcí, které jsem musela zařídit v posledních čtrnácti dnech.  Bylo to náročné, ale jsem tady, v britské metropoli, ve městě nekonečných možností, ve městě, kde si historie hrdě podává ruku s nejmodernějšími technologiemi, ve městě, kde denně dochází ke zmatení jazyků. Je to skoro k neuvěření, ale jsem tady, v Londýně.

Zítra jdu poprvé do České školy bez hranic, zítra začíná moje pětiměsíční stáž. Poprvé uvidím všechny členy školního týmu. Doposud jsem některé z nich znala jen z obrázků a z popisů, které jsem našla na webových stránkách školy, z pár řádků na obrazovce mého počítače, z elektronické komunikace, skrze kterou jsme domlouvali všechny podrobnosti okolo příjezdu. Teď se všechny moje představy zhmotní v realitu. V reálné postavy, v reálné zážitky s nimi. Jsem trochu nervózní, ale podvědomě cítím, že bude všechno fajn.

Je sobota ráno, první výukový den. Vstávám s předstihem a po skromné snídani vyrážím vstříc novým zítřkům. Londýnská hromadná doprava mi sice trochu zamotá hlavu, na místo určení ale přicházím včas. V ruce třímám jen tašku s nejnutnějšími věcmi, s poznámkovým blokem a se svým oblíbeným perem. Pomalu přicházejí i další lidé a já váhavě odhaduji, zda patří mezi mé budoucí kolegy.

S úsměvem mě vítá útlá žena. Tiskneme si ruce. Hned následně tisknu pravici další pozitivně vyhlížející ženě. Přijetí je vřelé, mám pocit, jako bych od okamžiku toho prvního dotyku byla součástí týmu. Projede mnou silná pozitivní energie, cítím se příjemně. Spolu s ostatními stážistkami usedáme na židle a napjatě očekáváme, co se bude dít dál. Kousek opodál sedí ještě další lidé, jejichž věk není nepodobný tomu mému. Vesele se baví a sdělují si zážitky z léta. Usměju se na ně, oni mi úsměv opětují.

Blanka Jaurisová, ta útlá usměvavá žena, která mě před chvílí tak vlídně přijala, se ujímá slova. Ještě jednou nás, stážisty, hromadně přivítá a začne nám představovat svoji vizi. S jejími slovy se plynule střídají i slova a věty energické Zuzky Jungmannové, ženy, která před šesti lety Českou školu bez hranic v Londýně založila. Obě shrnují, co bychom společně měli v rámci stáže zvládnout. Nebude toho málo, ale je to dobře, od toho jsme přeci tady. Projede mnou vlna vzrušení. Ještě stále nejsem schopná si plně uvědomit, co mě vlastně čeká. Cítím se ale plna pozitivní nálady a odhodlání.

 

Po krátkém povídání nás Blanka přiděluje k učitelům, kterým budeme asistovat při výuce v jejich třídách. Rozhodování jí netrvá nijak dlouho. Bystrým okem si nás prohlédne a bez váhání odhaduje, komu se s kým bude pracovat nejlépe. Já odteď patřím k Markétě a k jejím třeťáčkům. Začínám se těšit, až svoji třídu poznám. A nejen svoji třídu.

Odcházíme všichni do školy. Jdu s ostatními a oči mám dokořán, jsem připravena používat všechny smysly. Chci nasát atmosféru celé organizace. Chtěla bych tady nasbírat cenné zkušenosti, ale zároveň bych tady ráda nechala kus sebe. Uvidím, jestli se mi mé přání splní, jsem teprve na začátku cesty.

Ve škole to vypadá jako v mraveništi. Jako pilní mravenečkové chystáme třídy, připravujeme dětem hodnotící tabule, rovnáme stoly. Každý z nás ví, co má dělat, žádná akce není zbytečná, všechno má svůj řád. Jsem mile překvapena, jak to tady všechno funguje.

Za chvíli přijdou první děti. Těším se, ale zároveň mám trochu obavy. Co když mě nepřijmou? Budu dobrá asistentka? Mám dostatek pedagogických znalostí? Zvládnu všechny neočekávané situace? Začínám cítit lehkou nervozitu. Ta ale nikdy není na škodu. Přichází první usměvavá holčička. Překvapuje mě, jak mluví pěkně česky. Nedlouho po ní nás zdraví další děti. Za chvíli sedí v lavicích spousta milých třeťáčků. Zvědavě si mě prohlížejí a napjatě očekávají, co se bude v novém školním roce dít.

Nezvoní tady sice žádný školní zvonek, jakmile však nastane ten správný čas, výuka začíná. Markéta mě představuje dětem, pak se mi představují i ony samy. Padají první bariéry, děti se pomalu rozmlouvají. Některým jde čeština skvěle, jiné mají problémy s výslovností některých českých hlásek. Úroveň v rámci jedné třídy je různá, čeština dětí je závislá na mnoha faktorech. Žáci mají chvílemi tendenci mluvit anglicky, všichni ale vědí, že se v České škole mluví pouze česky.

Pro děti je připravena spousta zajímavých aktivit pro upevňování kolektivu i na opakování učiva. Žáci se zájmem hrají nejrůznější didaktické hry a já i Markéta jim přitom pomáháme překonávat jazykové nástrahy. Tedy spíš Markéta, já prozatím po očku sleduji, jak mám k čemu přistupovat.

Ani se nestíhám vzpamatovat ze všech novinek a výuka je u konce. Páni, mám za sebou první výukový den. Rodiče si vyzvedávají děti, probíhá úklid prostor školy. Domlouváme se s třídní učitelkou, jakým způsobem budeme dál spolupracovat, hlásím se o první přípravy na další týden.

Pro školáky den už skončil, my však musíme ještě pokračovat. Odcházíme společně do příjemně vyhlížející kavárny. U velkého stolu se nás sejde okolo dvaceti. Nenápadně si prohlížím všechny ty  tváře. Panuje tady vstřícná a milá atmosféra. S ostatními stážistkami sdílíme první dojmy. Jsou jich plné stejně jako já. Blanka se Zuzkou oznamují celému sboru organizační záležitosti. Hlava mi začíná všemi těmi novými zážitky a informacemi pomalu přetékat. Rychle zapisuji všechno potřebné do notesu. Začínám být ale unavená.

Brzy se všichni začnou odebírat do svých anglických domovů. První školní den je u konce.  O České škole bez hranic vím zatím jen málo, všechny zážitky a zkušenosti na mě teprve čekají. Co ale vím už teď, je, že mi tady bude dobře…

(Na další díl z mého londýnského deníku se můžete těšit příště.)

Zuzana Šullová, studentka FF UK v Praze, toho času na stáži v České škole bez hranic v Londýně

 

Pro toho, kdo se ještě s termínem Česká škola bez hranic nesetkal

Obecné informace o ČŠBH

Česká škola bez hranic je organizací, která v zahraničí vzdělává a vychovává bilingvní děti nejen v oblasti českého jazyka, ale prohlubuje také jejich znalosti historické, zeměpisné, uměnovědné, a rozšiřuje tak povědomí o českém kulturním dědictví. Doplňuje tím každodenní vzdělání, které děti českého původu získávají v zahraničních školách.

Kolébkou této myšlenky je Paříž, kde koncept České školy bez hranic v roce 2003 vznikl. Poté začaly vznikat další pobočky po mnoha evropských městech.

Londýnská odnož České školy bez hranic vznikla v roce 2009 z malého uměleckého klubu pro bilingvní děti, který v britské metropoli fungoval od října roku 2007.  Zakladatelkou a ředitelkou je Zuzana Jungmanová, která se dlouhodobě věnuje nejrůznějším výtvarným aktivitám a práci s dvojjazyčnými dětmi.

Od počátku byla Česká škola v Londýně neziskovou organizací, v níž vedle ředitelky rozhoduje o chodu školy také výbor, jehož členové byli vybráni z řad rodičů. Také rodiče dětí zapsaných ve škole se automaticky stávají členy organizace, a mohou tak ovlivňovat její podobu.

Česká škola bez hranic v Londýně schovává pod ochrannými křídly již bezmála dvě stovky dětí nejen školou povinných, ale také děti, které se na klasickou školní docházku teprve připravují.

 

Spolupráce České školy a některých univerzit v ČR

ČŠBH Londýn již několik let spolupracuje s olomouckou Univerzitou Palackého a nově také s Univerzitou Karlovou. Studentům učitelských oborů nabízí nejen možnost vyzkoušet si v rámci stáže práci s dětmi, ale nabízí také spolupráci na dalších aktivitách školy. Studenti zde získávají rámcovou představu o fungování neziskové organizace, nezřídka také mají možnost lehce nahlédnout do tajů britského školského systému.

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012