Kulatý stůl k bilingvismu ve smíšených italsko-českých rodinách,

12 2014 Naši ve světě česky

Miláno 22.11.2014

Jana Sovová je překladatelka a tlumočníce žijící v Itálii. Dostali jsme od ní následující příspěvek, který rádi zveřejňujeme. Původně zazněl na tzv. Kulatém stole, který byl organizován Českou školou Ámosek v Miláně pro rodiče dětí.

 

 

Milí rodiče, vážení přátelé, milí hostitelé,

 

chtěla bych vám co nejsrdečněji poděkovat za důvěru a za milé pozvání mezi vás a dovolte mi, abych přečetla krátkou řeč, kterou jsem si pro vás připravila.

 

Když jsem před dvěma a půl lety přijela poprvé k vám do Milána referovat o bilingvismu, dlouho jsem přemýšlela, jak svůj příspěvek koncipovat. Představovala jsem si, že budu hovořit k publiku stávajících či budoucích rodičů, kteří si nejsou jisti, zda, jak často, za jakých okolností a jestli vůbec komunikovat se svými potomky, narozenými v zahraničí, svým mateřským jazykem či nikoliv. Poměrně těžko jsem se do této role vciťovala, protože se mi zdálo, že tyto otázky by si měl každý zodpovědět sám podle toho, jaké cíle si ve výchově klade, jaké jsou jeho priority a životní hodnoty a k jakým kompromisům je ochoten se uchýlit.

 

Z mého hlediska zněla odpověď na všechny případné pochybnosti zdánlivě jednoduše – před dvaceti lety jsme se s manželem rozhodli, že budeme na syna mluvit každý svým mateřským jazykem, čili že si k němu každý z nás vybuduje vztah v jazyce, který ovládáme nejlíp a v němž je pro nás nepřirozenější komunikovat nehledě na to, kolik dalších jazyků ovládáme nebo v čí společnosti se právě nacházíme. Stejně jsme pak postupovali o pět let později, kdy se nám narodila dcera. Výše zmiňovaná jednoduchost tohoto na první pohled přirozeného rozhodnutí je ale problematická v tom, jak dalece dokáží rodiče s postupem času odolávat tlaku majoritního cizojazyčného okolí nebo vlastním pochybám o správnosti takového přístupu vždy a za všech okolností.

 

Jako by se najednou začalo vynořovat stále více důvodů, proč bychom v té či oné situaci raději měli mluvit na děti italsky. Ale je opravdu tak důležité, aby manželovi rodiče pokaždé přesně a do detailu rozuměli, když například říkám děcku, aby si šlo před jídlem umýt ruce, anebo že se cestou od „nonny“ stavíme v papírnictví? Musí ostatní lidé v parčíku či v obchodě (mnohdy i oni cizinci) nutně slyšet mé mateřské pokyny či občasnou výtku ve slušné, ale absolutně neautentické italštině (kterou jsem mj. dva roky učila na FF UP v Olomouci), anebo mohou být i oni tu a tam vystaveni menší dávce češtiny, která ode mě zní rozhodně přirozeněji a snad i melodičtěji? A nebylo by spíš načase změnit pediatra, jenž vás svým neodborným přístupem odrazuje od bilingvní výchovy, místo abyste se této jedinečné příležitosti pro vás i vaše dítě vzdávali a odsouvali ji výhradně na vzácné chvilky typu „až budeme sami doma a nikdo nás neuslyší“, „až nebudeme nikoho rušit“ či „až pojedeme na prázdniny k české babičce“?

 

Nechtěla bych působit dojmem suverénky, která vnucuje své italské rodině i širšímu okolí češtinu za každou cenu, pronáší ke svým dětem nekonečné monology a s ledovým klidem přehlíží, jak jsou všichni okolo konsternováni tím, že nerozumí ani slovo. Naopak, ve společnosti italských či jinojazyčných mluvčích se snažím své projevy omezovat na společensky únosné minimum (i když zároveň připouštím, že tato hranice může být značně proměnlivá a subjektivní). V případě zájmu vždy přetlumočím, co je potřeba, usmívám se, trpělivě vysvětluji, proč se chovám tak, jak se chovám, ba vyslechnu i případné výhrady, ale z jednoho neslevím nikdy: právo vyjadřovat se v mateřském jazyce ve vztahu ke svým dětem si vzít nenechám.

 

Přístup, kdy jeden z rodičů komunikuje s dětmi ve smíšeném manželství důsledně ve svém mateřském jazyce, není ostatně nic nového a v odborné literatuře nese název jedna osoba- jeden jazyk, popř. jeden rodič-jeden jazyk. Zdá se, že je to skutečně nejefektivnější (ne-li jediná) cesta k dosažení více méně vyváženého, aktivního bilingvismu. Naopak střídání jazyků podle situace či momentální nálady rodiče vede k celkové dezorientaci dítěte, které se dřív nebo později bezpečně uchýlí ke komunikaci výhradně v jazyce většinové společnosti, v našem případě v italštině, aniž mu to může mít kdokoliv za zlé.

 

Každý rodič prožívá ve vztahu ke svým dětem a partnerovi svůj jedinečný příběh a existuje nekonečné množství proměnných, které ovlivňují jemný mechanismus mezilidských vztahů. Bude proto záležet jen na nás, jakou strategii zvolíme v závislosti na tom, co považujeme za prioritní a žádoucí pro sebe a pro své děti. Před započetím diskuse a pro vaši inspiraci bych vám ráda uvedla tři mikropříběhy, ilustrující tři rozdílné výsledky českojazyčné výchovy v zahraničí či pokusu o ni – první z nich přestavuje kuriozitu z beletrie, další dva jsou převzaty z reálného života.

 

Ten člověk mluví jako kniha

 

Bertlef vzal Klímu jemně za ramena, usadil ho do křesla a mluvil dál: „A já mám tak velice rád ty jitřní hodiny nečinnosti, jimiž zvolna jak po mostě plném soch přecházím z noci do dne, ze spánku do bdění. Je to část dne, kdy bych byl tolik vděčný za malý zázrak, za nenadálé setkání, které by mne přesvědčilo, že sny mé noci pokračují a že mezi dobrodružstvím spánku a dobrodružstvím dne nezeje propast.“

Trumpetista pozoroval Bertlefa, jak chodí v pyžamu po pokoji, uhlazuje si rukou prošedivělé vlasy, a uvědomoval si, že jeho zvučný hlas má neodstranitelný americký přízvuk a volba slov roztomilou staromódnost snadno vysvětlitelnou tím, že ve své původní vlasti nikdy nebydlil a mateřské řeči ho naučilo jen rodinné podání.

„A nikdo, příteli,“ naklonil se teď nad Klímu s důvěrným úsměvem, „nikdo v tomto lázeňském městě mi není s to vyjít vstříc. I zdravotní sestry, jinak povolné, se tváří pohoršeně, když je lákám, aby se mnou strávily veselé chvíle v době mé snídaně, takže musím odkládat všechna setkání až na večer, kdy už bývám přece jen trochu unaven.“

 

(Rozporuplnou a z jazykového hlediska dle mého názoru zcela nepřesvědčivou postavu Američana českého původu Bertlefa z románu Valčík na rozloučenou charakterizoval Milan Kundera velmi vyhraněně; jsem však na pochybách, zda vůbec autor pár let před svojí emigrací tušil, že je zcela vyloučeno, aby se člověk, pohybující se po celý život výhradně v jinojazyčném většinovém prostředí, odlišoval od ostatních Čechů jen „neodstranitelným americkým přízvukem“ a „roztomilou staromódností“ a nedopouštěl se přitom žádných jiných chyb v morfologii, syntaxi či slovní zásobě.)

 

Frustrovaný otec

 

Na zastávce tramvaje v centru Prahy stojí prošedivělý otec s asi patnáctiletým synem, zatímco starší potomek, dlouhovlasý blondýn, se k nim blíží loudavým krokem z postranní uličky. Vládne mezi nimi jisté napětí, otec zjevně někam spěchá a hoši pravděpodobně příliš nespolupracují. Moji domněnku vzápětí potvrzuje tátova sonorní výtka směrem ke staršímu: „Kde jsi, prosím tě, takovou dobu? To sis ještě fénoval vlasy nebo co?“ Nastalá situace zaujme pár kolemstojících včetně mě a nenápadně pokukujeme, jak se bude vyvíjet dál. Blondýn neuznal otce za hodného odpovědi a věnoval mu jen napůl znuděný, napůl nepřátelský pohled. Vystresovaný rodič tedy mění směr útoku a povídá mladšímu: „No podívej se na něj, ještě je drzej, ani neodpoví“. Kluk cosi anglicky zadrmolí, to tatíka dopálí ještě víc, znovu se dožaduje odpovědi, znovu ji získá v angličtině, až nakonec rezignuje. „No jo, co se dá dělat, když se mnou česky mluvit nechcete, ani když jsme v Praze, tak holt nebudeme mluvit česky.“ Konečně přijíždí tramvaj. „Tak dělejte, už jsem stejně pozdě, byl jsem domluvenej na deset, nesnáším, když jsem pozdě!“

 

(Můj pokus o interpretaci tohoto náhodného setkání je následující: soudě podle otcova přízvuku, přílišné hlasitosti jeho projevu, lapsu, kterého se dopustil ve formulaci „už jsem pozdě“ a jazykového i mimojazykového chování synů rodina žije trvale ve Spojených státech; otec v komunikaci s chlapci používá běžně angličtinu, přičemž oba příležitostně slyší i češtinu, neboť česky částečně rozumí – starší pravděpodobně víc. Pokud jsou na návštěvě v ČR, přál by si s nimi otec mluvit česky, ale jeho děti k tomu nemají motivaci ani potřebné jazykové kompetence, přičemž v angličtině budou mít zejména ve vypjatých situacích nad rodičem vždycky „navrch“. Taktéž otcovy vyjadřovací schopnosti v češtině nejsou v důsledku dlouhodobého pobytu v zahraničí a nedostatečného udržování aktivní slovní zásoby optimální.)

 

Zážitky dospívající slečny

 

Patnáctiletá Silvia chodí do druhého ročníku gymnázia v severovýchodní Itálii. Se svou českou matkou a starším bratrem, narozeným a žijícím stejně jako ona v zahraničí, mluví pouze česky. Silviin bilingvismus není a ani nemůže být dokonale vyvážený; úroveň jejích vyjadřovacích schopností v italštině je vyšší než v češtině; tento deficit, projevující se zejména na lexikální rovině, kompenzuje např. tím, že čte často knihy v češtině a je alespoň na dálku v kontaktu s českými příbuznými. V komunikaci s nimi, stejně jako s bratrem a matkou, se naučila používat takové strategie, aby byl její komunikát co nejsrozumitelnější a po stránce gramatické co nejsprávnější.

Když jí někdy ve škole o přestávce zazvoní mobil, spolužáci už vědí, že jí na chvíli nebudou rozumět. Někteří z nich se brzy naučili říkat „tak jo“ nebo „ahoj mami“; těm ostatním to jednak nevadí, jednak je v nejmenším nezajímá, o čem se jejich spolužačka s matkou baví; ostatně oni sami mluví většinou s rodiči místním dialektem. Potíž může někdy nastat, když Silvii zazvoní mobil v poloprázdném městském autobusu. Ne vždy je jí milé, že vzbuzuje pozornost cizích lidí. Odpovídá proto neutrálním „mami?“, a pak už reaguje jen jednoslabičným „jo“, „ne“. Někdy je autobus naopak plný učňů, kteří přistupují v polovině cesty a každá záminka je jim dobrá pro to, aby zahnali půldenní školní nudu. Mezi nimi se Silvia se svou češtinou cítí obzvlášť nesvá, takže raději telefon nebere vůbec – však bude za deset minut doma. Zato ve škole všechny udivuje svými jazykovými kompetencemi nejen v češtině, ale i v angličtině, italštině a ve všech ostatních jazycích, se kterými přijde do styku. (Některým méně odborně zdatným profesorům dělá trochu potíže studentka, která vyžaduje, aby mluvili výhradně vyučovaným cizím jazykem a neodbíhali přitom do italštiny.)

Silvia má několik kamarádek, jejichž matky jsou cizinky; žádná z nich s nimi však nemluví svým mateřským jazykem. Poté, co poznaly Silvii, je jim to líto, a to i z čistě praktických důvodů. Jedna z nich má například matku Němku a poté, co dostala možnost závodně cvičit moderní gymnastiku v německém národním týmu, se musela v patnácti letech intenzivně učit němčinu jako cizí jazyk.

 

 

 

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012