Lepší než uklidňující kniha

12 2014 Naši ve světě česky

Micka a Rex

o knize Soni Znebejánkové píše uznávaný literární kritik a publicista Milan Blahynka

 

Přiznám se, že knížku MICKA A REX (ilustrovala Mirka Tomečková, 90 s., vydala Univerzita Palackého v Olomouci, Olomouc 2013) jsem bral do rukou s obavami. Co může dosud neznámá Soňa Znebejánková říci o soužití konkurenčních domestikovaných dravců po autorech slavných jmen, a to v čase, kdy televize stále znovu nalézá k vyvážení krvavých střetů mezi etniky kontrastně uklidňující záběry překvapivě idylické koexistence psů a koček v mnoha domácnostech u nás i ve světě? Čímpak může upoutat?

 

Mne si získala už vyprávěčskou dikcí prvního odstavce: „Vesnice, která se jmenovala Krtčín, snad proto, že tam kdysi žila spousta krtků, byla docela malá a klidná. Jen časně ráno“, dovídáme se dále, kohoutí kokrhání „rozzlobilo několik psů, kteří si rádi přispali (…)“ a kteří by „drzé opeřence“ prohnali, „jen kdyby se jim nechtělo tak spát.“ Ani jediné slovo navíc, ani jedno, které by nesedělo. Pohoda a kapka ironie.

 

Karel Čapek ve fejetonu Pes a kočka zaznamenal, jak se pes na rozdíl od koček podobá člověku. Na té shodě, kterou jistě sama vypozorovala, Znebejánková zakládá laskavě ironický nadhled celého příběhu, ilustrovaného téměř ladovskými obrázky. Osamělý děda se nejprve ujme štěněte, z něhož vyrůstá přítel člověka, pojmenovaný dědou podle psího hrdiny rakouského seriálu. Pohoda prvního stupně, prvoplánová. Dobře se to čte, ale zatím nic víc.

 

Pak se k dědovi přitře umíněné zatoulané kotě. I je si vezme domů, a nastane rej. Povyrostlý Rex na malou a už poněkud potměšilou šelmičku žárlí, doráží na ni, aniž na ni dokáže vyzrát, aniž se jí zmocní, ale dožárlí naznav, že o zájem a péči člověka, k němuž přilnul, nebyl zkrácen. Hbitost a bystrost stále drzejší Micky mu zaimponovala a došlo mu, že bude s ní lépe vycházet po dobrém. A aby si zachoval pocit nadřazenosti sugerovanou už jeho jménem, přijme roli ochránce slabšího tvora v domě před dorážejícími psisky ze sousedství.

 

Tady Znebejánková mimoděk koriguje nebo spíš upřesňuje Čapkův soud o povaze psa a kočky. Podle Čapka má pes blíž k člověku, kočka k přírodě. Není přesnější přiřadit psa k muži a kočku k ženě, která se ze zajetí přírodyneemancipovala do té míry jako muži? Micka v podání Soni Znebejánkové je rozmarná chytrá žena a příběh pro děti je vlastně příběh o lidech.

 

Autorce však jde zřejmě o něco víc: jde jí o lidi. Rex a Micka si nejen najdou způsob, jak při všem hašteření spolu dobře vycházet, jak si sice navzájem provádět různé lumpárny, ale když Micka přivede na svět koťátka, Rex pocítí za ně odpovědnost a pln důležitosti je pohlídá. Dokonce nakazí svým přístupem i psího kamaráda Césara, na kočky vysazeného. Když se pak zestárlý Rex ztratí a Micka ho hledá a konečně najde už bez života, příběh končí. Co bylo s Mickou dál, to už je jiná historie.

 

Soni Znebejánkové se podařilo povyprávět příběh sbližování, sžívání a soužití psa a kočky tak rozmarně a poutavě, že malý i velký čtenář zatouží po životě podobně pohodovém. A v tom je největší přednost a nemalé umění: pro výchovu k maximální toleranci k nejrůznějším etnikům, náboženstvím a životním způsobům je takový příběh cennější než pět hodin občanské výchovy týdně a všecko nabádání.

 

Teď už jde jen o to, aby se příběhu chopila televize, nepokusila se ho nijak vylepšovat, jen převyprávět jako večerníčkový seriál a nakladatel nepostačí tisknout řadu vydání. Vida, jakou šťastnou náhodou je tím nakladatelem vskutku prozíravá univerzita, která nespoléhá jen na přednášky a ví o moci dobré literatury

Milan Blahynka

Pozn.: Více informací o knize i o autorce lze také nalézt na Facebooku, vyhledáte-li si název knihy nebo jméno Soni Znebjákové. Knihu lze s klidným svěodmím doporučit i do knihovniček škol či školek - třeba i českých škol v zahraničí.

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012