František Martin Pelcl

2 2003 Dějiny česky
obálka čísla

narodil se 11. listopadu 1734 v Rychnově nad Kněžnou, zemřel 24. února 1801 v Praze. Muž, o němž vám budu vyprávět, je neprávem trochu opomíjenou osobností. Stal se víc než 200 let po svém narození jménem v učebnici literatury a heslem v naučném slovníku. Narodil se v první polovině 18. stol. v půvabném starobylém podorlickém městečku. První zmínku najdeme o Rychnově nad Kněžnou již před rokem 1260. O sto let později tam byla vydána česky psaná listina pořádku cechu soukeníků. V 15. století dostalo město vlastní pečeť a řadu městských svobod. V 17. stol. ho koupil Albrecht Libštejnský z Kolovrat. Jeho potomci nechali vybudovat na místě hradu rozlehlý zámek, který vévodí městu dodnes. Turisty okouzluje svými bohatými sbírkami.

Městský znak je nad jiné půvabný. Je jím růžový štít, v němž na jelenu s krásnými parohy sedí plavovlasá panna v modrých šatech, která mu podává dva lístky lena (leknínu). Malý František byl zřejmě nadané dítě, proto navštěvoval místní piaristické gymnázium, které si za pouhých 20 let existence stačilo získat dobrou pověst. Později přešel na jezuitské školy v Hradci Králové. Původně se chtěl stát ranhojičem (lékařem), ale v Praze se po absolvování filozofie a teologie věnoval právům: Ve třiadvaceti letech odešel do V9dně, kde vzdělání završil studiem historie, mluvnice a estetiky. Po návratu do Prahy nalezl uplatnění jako vychovatel ve šlechtických rodinách. Práci soukromého učitele se věnoval dlouhých dvacet sedm let. Působil nejprve v rodině Thunů, později osm let u hrabat Šternberků, což byla a je starobylá česká šlechta, jejíž příslušníci se zasloužili spolu s dalšími o vznik pozdější Akademie výtvarných umění, konzervatoře a Národního muzea. Dobře znali české dějiny a starali se jako osvícení mecenáři o rozvoj vědy a umění v Čechách. Kašpar Maria ze Šternberka byl mezinárodně uznávaný přírodovědec, jeho bratr Joachim, žák Pelclův, se zabýval chemií. Předek pánů ze Šternberka, Zdeněk, jako první po zvolení Jiřího z Poděbrad českým králem v r. 1458 poklekl a zvolal "Živ buď Jiří, král a pán náš milostivý!" Historická paměť se udržela v rodu do dnešních časů.

Po letech ve funkci vychovatele se chtěl věnovat F. M. Pelcl studiu medicíny, ale patrně z existenčních důvodů přijal místo u synů hraběcí rodiny Nosticů. Zřejmě pod vlivem kultivovaného a vlastenecky smýšlejících Františka Antonína Nostice-Reinecka se pětatřicetiletý Pelcl rozhodl s konečnou platností zabývat studiem českých dějin.

Nosticovský palác byl nejvýznamnějším centrem společenského života Prahy 2. poloviny 18. stol. Scházela se tu nejenom část šlechty, která vyznávala zemský patriotismus a v jeho duchu hájila stará práva Českého království, ale i řada učenců, kteří se snažili o rozvoj české vědy. Svá díla arci psali v německém jazyce, případně v latině. Hrabě Nostic se zasloužil o stavbu divadla na Starém Městě, které bylo otevřeno 1783 a nazváno jeho jménem, dnes se nazývá Stavovské. V tympanonu ušlechtilé klasicistní budovy se skví do našich časů nápis "Patriae et musis" (Vlasti a múzám).

V 2. polovině 18. století byla těch osvícených mužů, kteří se rozhodli pracovat pro povznesení a obrození utlačovaného a poněmčeného národa malá hrstka, ale byli mezi nimi lidé bystrého rozumu a úsudku, vědci na slovo vzatí, často ochotni přinášet i osobní oběti. Mnozí rozumem nevěřili ve vzkříšení českého národa, ale vřelý cit je vedl k tomu, aby se nevzdávali Najdeme mezi nimi Ignáce Borna, nadaného přírodovědce-geologa, muže uhlazených mravů, skvělého společníka, oblíbeného v tehdejších pražských salonech, dále Josefa Dobrovského, zakladatele české jazykovědy, M. A. Voigta, který ač narozen v ryze německém prostředí Horního Litvínova, naučil se dokonale českému jazyku a zařadil se mezi vlastence. Jako profesor všeobecných dějin na Vídeňské univerzitě obhajoval česká práva, a proto byl penzionován. Zemřel v chudobě v Mikulově. Pelcl se osobně znal s Gelasiem Dobnerem, členem piaristického řádu, který se stal otcem kritického dějezpytu, ten svá díla psal latinsky. Latina byla stále mezi vzdělanci dorozumívacím jazykem.

V jaké době malá skupinka prvních buditelů žila? F. M. Pelcl od svého narození 1734 až do své smrti 1802, tedy na 18. stol. poměrně dlouhý život, zažil vládu pěti panovníků domu habsburského. Když v šesti letech začal v rodném Rychnově chodit do školy, tak díky "pragmatické sankci" (listině, která zajišťovala nástupnické právo dceři panující dynastie) ujala se vlády osmnáctiletá Marie Terezie. O ní jako zralý muž ve svých pamětech zapsal: "29. listopadu zemřela ve Vídni Marie Terezie. Žila 63 let, 6 měsíců, 16 dní a vládla v Čechách 40 let, 1 měsíc a 9 dní... Byla z nejlepších žen, které kdy byly na trůně... Půl Vídně žilo z její dobroty, proto také užili Rakušané její laskavosti a velkorysosti nejvíce. Byla jim opravdu matkou. Ale k Čechům byla jí vštípena již za mládí nenávist a jednala s nimi nejinak než jako macecha. Čechy neužily její velkomyslnosti a dobroty. V celém království není jediné památky, která by v národě její jméno oslavovala a zvěčňovala..." Její vláda je nazývána dobou osvícenského absolutismu díky řadě reforem, mezi něž patří povinná školní docházka, jejíž zavedení jistě přispělo k tomu, že v 19. stol. nebylo v zemích koruny svatováclavské negramotných, ačkoliv někdy bylo vyučování všelijaké. Ovšem Rakousko za její vlády vedlo několik velmi neúspěšných válek se sousedním rychle se na mezinárodním poli vzmáhajícím Pruskem. Kromě toho snaha soustředit všechny významné úřady do Vídně s sebou nesla provincializaci Prahy. Úředním jazykem byla samozřejmě němčina, což vedlo ke germanizaci, především měst. Poté co se po její smrti 1780 ujal vlády syn Josef II., provádění reforem se ještě urychlilo. Významné bylo 1781 zrušení nevolncitví, které umožnilo volnější pohyb obyvatelstva, ale Josef II. nebyl veden humanitou, ale nezbytností podnítit rozvoj hospodářství. Toleranční patent, vydaný v témže roce, měl stejný cíl. I tento panovník je oficiální historií obdivován, i když mnozí současníci včetně našeho F. M. Pelcla měli jiný názor. Dovolte mi ocitovat opět z jeho pamětí. Psal je mezi léty 1780-1791: "tento zápisník se nedostane do rukou cenzorových, a proto může obsahovat pravdu a vylíčit a potomkům zachovat každou věc tak, jak jest. Císař Josef II. byl muž neobyčejný, za vzor si zvolil Bedřicha II. pruského... Chtěl být tvůrcem nového světa... vládl libovolně a despoticky, tak pobouřil a popudil proti sobě všechny své poddané, dokonce i sedláky... sousedé mu přáli záhubu a připravovali mu ji... jakmile vytáhl do pole, bylo vidět, že nemá vojenské nadání... Také neměl rekovné srdce.Pravdivě o něm napsali: vítězí jen tam, kde není přítomen." Neznám horší hodnocení vůdcovských schopností. Pelcl pokračuje: "Chtěl být považován za vtipného, byl však pouhý šprýmař. Přitom měl bohužel zlé srdce." Při pohledu na současný stav našich televizních programů mě napadá něco velmi podobného. Připravte se, milí čtenáři, ještě na něco horšího o soukromém životě obdivovaného a osvíceného panovníka Josefa II. Kam se hrabe bulvární tisk. "Jeho zhovadilý a zhýralý život přivodil mu příjici, kterou mu velmi často léčil ranhojič, ale dostával ji vždy znovu, neboť na cestách si bral do postele v každé hospodě kdejakou děvku, z toho povstal ve Vídni posměšek: "Zu felde ein Haas, im Bette ein schwein (na válečném poli zajíc, v posteli prase). Ve Vídni chodily do jeho bytu bez ostychu nevěstky, se kterými se kurvil, dokonce ještě za poslední nemoci." A něco ke způsobu obsazování úřadů: "Kdo měl krásnou ženu a přivedl ji k němu, byl povýšen. Tak vzniklo mnoho krajských hejtmanů, dvorních radů a více prezidentů. Protože ještě žijí, šetřím jich a nebudu je jmenovati. Jejich potomci budou možná barony a hrabaty." Chápete, milí čtenáři, proč historik se při sledování současníků ani moc nediví, ani příliš nepohoršuje. O Josefově smrti lakonicky ve svých vzpomínkách poznamenal: "Zemřel přijicí, která jeho tělo úplně zničila. Na konec se také pomátl jeho duch." Doufám, že jako já oceníte břitkost a přesnost, se kterou se autor vyjadřuje, i smysl pro kontrast. V učebnicích a odborných knihách nalézáme většinou slova obdivu a učesané portréty obou osvícených reformátorů na trůně jednoho z nejstarších panovnických rodů v Evropě. Jak Marie Terezie, tak její syn Josef přes veškeré chvályhodné činy byli lidmi z masa a krve se všemi nedostatky a slabostmi.

Díky otevřenému tónu Pelclovy paměti vyšly až v roce 1931, 130 let po jeho smrti.

Po krátké vládě Leopolda II. nastoupil Josefův synovec František I. Nadáním byl spíše podprůměrný. Liboval si v úřadování a jeho heslem bylo: "Nejlepší vyřízení věci je nechat ji ležet." Nic vám to nepřipomíná? Mně při jednání úřadů a soudů mnoho. Že by historická paměť úřednictva? A poněvadž vládl v době, kdy Evropa díky francouzské revoluci a následným napoleonským válkám byla v neustálém pohybu, monarchické režimy se děsily hesla "volnost -- rovnost -- bratrství", proto urychleně nastoupily cenzuru a budovaly systém tajné policie, aby mohly v zárodku potlačit sebemenší náznak nesouhlasu. Sám František se celý život úzkostlivě snažil "ničím nehýbat", dlužno říci, že se mu to za víc než 40 let vlády úspěšně dařilo. Připadá mi proto jako historický paradox či dokonce žert, že v roce 1793, v roce, kdy v nepříliš vzdálené Francii vrcholí krvavý rok vlády Jakobínů, se skupince česky smýšlející šlechty a vzdělaných mužů-buditelů první generace podařilo prosadit zřízení stolice českého jazyka na pražské Karlo-Ferdinandově univerzitě. Stalo se tak 140 let poté, kdy Ferdinand III. vydal zakládací listinu, kterou spojil staroslavné pražské vysoké učení, založené Karlem IV. s jezuitskou Akademií v Klementinu, kde působila od r. 1556. Byla tak dovršena rekatolizace vzdělávání a univerzita dostala i právo cenzury nad všemi knihami, vydávanými v zemích koruny svatováclavské. Letos uplyne 210 let od okamžiku, kdy se prvním profesorem českého jazyka stal právě vlastenec, buditel, rychnovský rodák F. M. Pelcl. Z jeho úst zazněla úvodní řeč v krásném českém jazyce, a jak jinak, byla jeho vášnivou obranou. Pronesl ji devětapadesátiletý muž statné postavy, stále pěkné tváře, výrazného nosu, bystrých očí v dobové bíle pudrované paruce, vzadu s nezbytným copánkem ozdobeným černou mašlí. Vybrali ho na toto místo díky tomu, že byl neobyčejně vzdělaný, všeobecně uznávaný vědec. Napsal řadu knih o české historii, zasloužil se o vydání nikdy neuveřejněné Balbínovy "Obrany jazyka českého" a v létech 1791-95 vycházela tentokrát už česky "Nová kronika česká", která nastupující generaci buditelů seznamovala s krásným jazykem, s dějinami národa skoro zapomenutého. Jejich autor měl ještě mnoho plánů. Chtěl s přáteli vytvořit velký slovník jazyka českého,společnost pečující o jeho rozvoj, vydávat literární časopis. Plány přerušila smrt v roce 1801.

V jeho díle pokračovala až generace J. Jungmanna, P. J. Šafaříka a řady dalších. Rodný Rychnov nad Kněžnou na něj nezapomněl. Najdeme tam jak sochu, tak tamní gymnázium nese jeho jméno.

Závěrem dovolte citovat slova Jana Nejedlého, druhého profesora českého jazyka na pražské univerzitě z roku 1818: "Dnem i nocí pracujmež, abychom to přesvaté, od slavných otců našich pozůstavené a svěřené dědictví, jazyk náš český, i potomkům svým celé neporušené, rozšířené a zvelebené dochovali a odevzdali." Trochu se začínám bát, že budou-li sdělovací prostředky, veřejní činitelé s jazykem naším nadále nynějším způsobem zacházet, nebude za dalších 200 let co odevzdat. Za vše mi stačí ono Česko, ač odvozeno jazykově správně, tak ve výsledku nejen pro moje uši nesnesitelné.

Jana Volfová

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012