Pocta

2 2003 Kultura česky
obálka čísla

Zpráva o skonu Jiřího Koláře (11. srpna 2002) mne zasáhla stejnou měrou jako srpnové záplavy. Jakoby se navěky zavřela hladina nad životem významného umělce, patřícího poetickým rozletem a výtvarným nábojem a stírajícího tak jejich hranice, mezi osobnosti, které přesahují kontext národní i evropský.

V létě roku 1992 jsem stála u zrodu menší výstavy několika výtvarných umělců více generací a trápilo mne, že jsem nemohla přijít na téma, které by jejich tvorbu spojovalo. A najednou mi to došlo: ano, poetika v jejich dílech! Na prvním místě byl pochopitelně Jiří Kolář (chtěla jsem ho mít zastoupeného) a poté další čtyři osobnosti: malíř Vladimír Jarcovják, sochař Jiří Kratina a Vladimír Preclík a výtvarník Joska Skalník. Podařilo se. Na zahájení výstavy (11. srpna 1992! Náhoda?) mi pařížský mistr řekl, že "to byl přece výbornej nápad..., už proto,aby se on sám mohl setkat s lidma, kteří jsou buď jeho kamarádi, nebo jsou mu blízký". Když mě vyzval k pražské návštěvě, neodmítla jsem, ale radostně pozvání přijala. Ukazoval mi několik koláží na téma "oděv" (např. sochaře, císaře, cukrářky) a ještě dle svých slov "pomačkaný francouzský zámky a i nějaký zahrady..." s dodatkem, že to zatím nevystavoval. "To byste ale určitě měl, mistře, je to krása," já na to. "Myslíte? No jednou, možná..."

O to je nyní moje radost větší, že Francouzský institut v Praze vzdává "LETMOU POCTU JIŘÍMU KOLÁŘI" ve svých prostorách právě i sériemi koláží, z nichž jsem tehdy leckteré viděla. Jsou dvěma polohami jeho tvorby. Jednak tu jsou konfrontáže (1951 -- 1952) ve formě černobílých koláží z časopisových výstřižků, související s tehdejší jeho literární tvorbou -- v seskupování různých forem se objevují nečekané vazby a vzniká nový společenský význam. Poté je tu skupina černobílých muchláží (1977) ve vedutách francouzských měst, paláců a zahradních prospektů a ve figurách charakterizujících dobová řemesla -- skutečnost je zjemněna a dostává nový tvar -- pohyb, i úmyslnými sklady papírů ostrý tvar. Dá se zde vyčíst výtvarná hra s tématy ve stále nových proměnných variacích, se stálým zaujetím as obrovskou radostí. V okouzlení z nových nekonečných možností.

Ano, Jiří Kolář rušil hranice. Ať básnickými sbírkami nebo onou výtvarnou "hrou". Ať přijímáním mladších a mladých umělců v Paříži, přijímáním jejich názorů a podnětů a zpětného udělování rad pro ně. Ať přijímáním a nasáváním okolních uměleckých vlivů do sebe a jejich selekcí pro vlastní tvorbu. Byl tak napořád mladý. Bez hranic. A já mu tím vzdávám poctu. Bude se mnou stále. "Homage" Jiří Koláři.

Olga Szymanská

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012