Můj úžasný život

Meda Mládková (spolupráce Ondřej Kundra)

Můj úžasný život

„Mě vždycky nejvíc vzrušovalo zdolávat překážky, které se zdály být nepřekonatelné. S každou další úspěšně zdolanou jsem se cítila sebejistější. Důležité je, když si člověk řekne, že to čemu věří a co chce, lze uskutečnit. Pak už stačí jen za tím jít. A neuhnout, když se nedaří“. Tak to říká v knížce, v níž se ohlíží za 95 lety svého života – vzrušujícího, dramatického a z velké části věnovaného prospěchu ostatních – Meda Mládková, sběratelka výtvarného umění a velkorysá mecenáška.

V širší známost vešlo její jméno v Čechách až v v posledních asi dvaceti letech, kdy natrvalo přesídlila z USA do země, kde se narodila a kde vyrůstala. Při svém návratu, kterého se bohužel nedožil její manžel Jan Mládek (světově uznávaný ekonom, jehož rad si cenilo několik amerických prezidentů. Po válce byl guvernérem a jedním z výkonných ředitelů nově vzniklého Mezinárodního měnového fondu, si předsevzala hodně nesnadný úkol, totiž přenést do Prahy cennou soukromou sbírku moderního českého umění, kterou manželé Mládkovi třicet let budovali ve Washingtonu. Sbírka, jejíž základ tvoří obrazy abstraktního malíře Františka Kupky a práce podobně zaměřeného sochaře Otto Gutfreunda, se postupně rozrůstala, když Meda Mládková začala od konce šedesátých let přijíždět do Československa (sledována STB), aby zde objevovala nekonformní a zatím v zahraničí neznámé tvůrce, pro které zároveň vyjednávala možnost vycestovat na Západ na individuální stáže v rámci stipendií Fordovy nadace.

Úkol zmíněný na začátku Mládková po vytrvalém úsilí splnila. V polovině roku 1999 nechala sbírku ocenit, převedla ji na město a Praha výměnou za to pronajala Nadaci Jana a Medy Mládkových na 99 let a za symbolických podmínek Sovovy mlýny na Kampě. Energické ženě se to podařilo bez úplatků – ve zdejším korupčním prostředí šlo o malý zázrak – ne však hladce. Musela se vyrovnávat s nedůvěrou vůči své osobě a emigrantům vůbec, s obviňováním z nekompetentnosti (ona ale vystudovala v Ženevě ekonomii a v Paříži dějiny malířství a sochařství), s byrokracií i námitkami památkářů.  A v závěrečné fázi s nečekanou pohromou – povodní, která dokončované dílo zpustošila, když velká voda opadla, pomáhal s odklízením bahna i zástup amerických mariňáků, které na Kampu přivedl velvyslanec Spojených států, sám v holínkách a montérkách. Po komplexní rekonstrukci se Sovovy mlýny naplno otevřely v roce 2003 a v muzeu se od té doby uskutečnily už desítky krátkodobých výstav.

V závěru své knížky Meda Mládková přiznává, že má před sebou ještě jednu velkou výzvu – získat vilu, kde žil do roku 1980 Jan Werich (původně koželužnu ze 17. století) a propojit ji s aktivitami Muzea Kampa. Jenže to by její partneři na rozhodujících místech hlavního města museli jednat korektně, dodržovat dohody a dané sliby...

-jn-

Vydala Academia a Museum Kampa – Nadace Jana a Medy Mládkových