Hudba jako symbol svobody

Výročí 17. listopadu, ale také o něco dřívějšího pádu Berlínské zdi a konec komunistických totalit ve střední a východní Evropě v roce 1989 lze slavit různě. Praha – mimo mnoho dalších akcí, o nichž se dočtete na jiném místě, slavila také hudbou. Ale spolu s námi slavil také Berlín či New York! Hudba spojená s určitými historickými událostmi totiž dokáže vytvářet nejen velké emoce, ale i velkou symboliku. A o té se chci zmínit.

Berlínská filharmonie v Praze

Jeden z nejlepších a proto i nejslavnějších symfonických orchestrů přijel do Prahy. Berlínská filharmonie necestuje příliš často, je naopak zvyklá, že posluchači cestují za ní… Ale letošní výročí pádu Berlínské zdi a dalších pádů komunistických režimů se rozhodli berlínští symfonici oslavit několika koncerty v těchto zemích. Hostila je i Praha, a to 15. listopadu. Koncert se konal v sále, který je klenotem české secese, ve Smetanově síni Obecního domu. Praskala ve švech.

Berlínskou filharmonii dirigoval její šéfdirigent, Sir Simon Rattle, charismatický umělec, jehož manželkou je česká pěvkyně Magdalena Kožená. Na programu byly dvě závažné a symbolicky zvolené skladby. V první půli zazněl – a to velmi famózně – klavírní koncert Bohuslava Martinů č. 4 – Inkantace, v podání českého sólisty Ivo Kahánka. Ivo Kahánek patří k mladé generaci současných špičkových interpretů v Česku a měl tu čest a možnost zahrát si tento koncert předtím již v Berlíně, kde se konal první slavnostní koncert k pádu Berlínské zdi. Symbolicky se stal pokračovatelem světově proslulého Rudolfa Firkušného, protože po něm byl teprve druhým českým pianistou, který kdy s Berlínskou filharmonií vystoupil.  A další symbolika spočívala i ve výběru skladby: Jak známo, Rudolf Firkušný, který tento Martinů koncert v r. premiéroval, byl stejně jako tento skladatel, nucen žít v exilu, do nějž oba odsoudil komunistický režim v naší vlasti. Tím vším byl výběr organizátorů z Berlína pro nás cenný a je třeba jej brát jako poctu české hudbě a zároveň obětem nesvobody.  Výkon Ivo Kahánka byl odměněn voláním bravo a dlouhým potleskem. (Na fotografii Sir Simon Rattle a Ivo Kahánek)

Druhá půle slavnostního koncertu byla věnována Beethovenovi a jeho Deváté symfonii s Ódou na radost a vyzněla opravdu velkolepě. Sir Simon Rattle a jeho hudebníci zaplnili vzrušující hudbou celý prostor a podmanili si publikum, stejně jako velebně a precizně zpívající Pražský filharmonický sbor. Koncert končil „standing ovation“ a lidé se rozcházeli s úsměvy na tvářích. Óda na radost a atmosféra v sále opravdu zapůsobily. Kéž by bylo důvodů k takovým úsměvům více i v jiných sférách! A druhý pocit, který se dostavil: jak je úžasné toto souznění  české a německé hudby, hudebníků, možnost těchto spojení ve svobodné (zatím stále ještě) Evropě.

Znovu 1989 - Václavské náměstí  17. 11.

O dva dny později, 17. listopadu večer zaplnilo několik tisíc lidí Václavské náměstí, kde se konala jedna z mnoha vzpomínkových akcí k uctění výročí tohoto dne. Koncert byl pořádán Českým rozhlasem, který pozval na pódium několik generací umělců, jejichž písničky dnes nějakým způsobem reflektují tehdejší události, nebo se staly symbolickými pro dobu odporu proti totalitě.  A tak se na pódiu vystřídali Jiří Suchý, Michal Prokop či David Koler s Lenkou Dusilovou a Anetou Langerovou a další.  Všichni, každý po svém, vyjádřili svůj vděk za svobodu, kterou od roku 1989 máme, ale také se decentněji nebo i méně decentně vymezili k současné hlavě státu, Miloši Zemanovi, který zejména poslední dobou zapomíná nejen co je slušné chování, ale i na to, co se opravdu 17. listopadu 1989 stalo. Jeho bagatelizace brutálního zásahu proti demonstrujícím studentům urazila všechny, kdo tam tehdy stáli proti po zuby obrněným policistům s holýma rukama, a kdo byli později brutálně zmláceni.

I tehdy plnila hudba důležitou symbolickou úlohu – a tak i dnes zněly na památku toho dne mnohé stejné písně. Za všechny připomeňme jen závěrečné vystoupení Jaroslava Hutky, písničkáře, kterého kdysi režim vyštval do emigrace, a který se po návratu ještě ve dnech revoluce stal jedním ze symbolů znovunabyté svobody. I dnes Jaroslav Hutka s davem zazpíval popěvek o jednom kdysi vězněném  novináři a později vězněném disidentovi Havlíčku Havle… Poté, co Hutka pokynul směrem k obrovské fotografii Václava Havla, umístěné na budově Národního muzea, a  pronesl pozdrav a dík prezidentovi, kterého si můžeme na rozdíl od těch dvou dalších vážit, rozeznělo se Václavské náměstí mohutným potleskem. A dlouho tleskající dav se od pódia otočil směrem k fotografii a Národnímu muzeu … Nejsilnější zážitek tohoto večera.

Česká filharmonie v New Yorku

Do třetice symbolicky v předvečer státního svátku Dne boje za svobodu a demokracii, 17. listopadu, obdržel mezinárodně uznávaný dirigent a významný propagátor české hudby Jiří Bělohlávek prestižní cenu Antonína Dvořáka. Stalo se tak na slavnostním aktu v newyorské Carnegie Hall. Zde už jen citujeme tiskovou zprávu, u toho Český dialog bohužel nebyl…

Předání Ceny Antonína Dvořáka a následný koncert České filharmonie byly součástí oficiální prezentace české kultury ve Spojených státech amerických u příležitosti 25. výročí Sametové revoluce a Roku české hudby 2014.

Ocenění převzal Jiří Bělohlávek z rukou ministra kultury ČR Daniela Hermana a mecenáše Karla Komárka. Společenské akce se zúčastnila řada dalších významných osobností kulturního, společenského i politického života z České republiky i USA. Například prezident Kennedyho centra Michael M. Kaiser, výkonný a umělecký ředitel Carnegie Hall Clive Gillinson, prezident Columbia Artist Tim Fox, za českou stranu například ředitel České filharmonie David Mareček či ředitel Národního muzea Michal Lukeš. Do Carnegie Hall, místa světové premiéry Dvořákovy symfonie „Z Nového světa“, zavítal i skladatelův vnuk Antonín Dvořák III.

Martina Fialková