Vzpomínka na Karla Hašlera

Naše televize, rádia jako Český rozhlas Dvojka, Český impulz  věnují vzpomínce na Karla Hašlera pořady – a většinou moc hezké.

A tak si myslím, že by se také hodilo připomenout spojení Mezinárodní český klub a Karel Hašler.

To bylo tak: Jeden velmi nápaditý a činný člověk z Kolína nad Rýnem, jménem Václav Židek, mj.  rekordman v plavání ve studených vodách (brr!!), např. před 40 roky v roce 1974 uplaval ve Vltavě  33 km, ze Slap do Prahy, přes zdymadla přehrad ve Štěchovicích a Vraném nad Vltavou . O rok později tu samou trasu si prodloužil do centra Prahy a společně po 40 km s Františkem Venclovským  vystoupili  na Občanské plovárně z Vltavy.  Vyšly mu dvě knihy „Sám ve víru zdymadel“  a „Kolja ... to neznáte mého psa!“. Obě velmi čtivé.

Jednoho dne navštívil Václav naší redakci s myšlenkou, že Hašler bude mít od smrti 60. výročí, ke kterému by se hodilo udělat malý vzpomínkový komorní koncert. Psal se rok 2001. Řekl, že potkal kdesi na Šumavě na dovolené malou hudební rodinnou skupinku, která by mohla zahrát a zazpívat.

Ale! Vzniklo z toho něco úplně jiného – veliký pořad pod názvem „Karel Hašler, jak ho neznáme“, kde zpívala nejen ta skutečně šikovná rodinná skupina Archeus z jižních Čech, ale i známá hudební skupina Šlapeto, uváděla Pavlína Filipovská s Jiřím Hanákem, přišel Radovan Lukavský, Jiří Suchý, režisér Gustav Oplustil, potomci a příbuzní Karla Hašlera a také – Thomas Hasler, třetí syn tohoto známého písničkáře, kterého nikdy vskutku nespatřil, protože ho nacisté dříve v koncentráku v Mathausenu, umučili.      Koncert byl úspěšný a tak se za dva měsíce opakoval – přesunul se z pražského Divadla U Hasičů do velkého sálu Městské knihovny v Praze, kde přišel vedoucí muzikant a zpěvák Ivo Zelenka s nápadem postavit Karlu Hašlerovi v Praze pomník. Po skončení koncertu založil občanské sdružení „Písničkář“ a vyhlásil sbírku na postavení pomníku na jeho památku. Kdo někdy něco podobného dělal, tak ví, že to nebylo tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Ivo Zelenka s nasazením všech sil a s pomocí dalších přátel se dal do obíhání byrokratických úřadů, psaní žádostí, vyplňování formulářů, vysvětlování a já nevím ještě čeho všeho. Ale po letech se dopracoval k výsledku že pomník, realizovaný sochařem Stanislavem Hanzíkem, byl po šesti letech postaven a dokonce na Starých zámeckých schodech. Byl to nemalý úspěch. Jistě si všichni vzpomenete na tu známou Hašlerovu písničku „Po Starých zámeckých schodech“.

***

Karel Hašler byl český písničkář, herec, textař, skladatel, spisovatel, dramatik a režisér. Byl synem kováře  - později se jeho otec stal sklářem. Od roku 1897 hrál ve smíchovském divadle Pavla Švandy. Odtamtud po krátkém čase odešel hrát do Tábora, brzy se ale vrátil do Prahy. Poté hrál v Národním divadle v Brně a v divadle v Lublani, kde účinkoval v činohře i opeře. V roce 1903 byl přijat do Národního divadla v Praze. Oženil se s dcerou klavíristy a hudebního skladatele Rudolfa Frimla Zdenou. V roce 1916 byl pro nekázeň propuštěn z Národního divadla v Praze. Ještě před tím se začal živit svými písněmi. Během První světové války jezdil na turné po českých zemích a vystupoval po Praze. V roce 1919 otevřel vlastní hudební vydavatelství. Vystupoval často ve varieté na Vinohradech. Za druhé světové války mu bylo zakázáno zpívat  vlastenecké písně. Začátkem roku 1941 byl poprvé zatčen gestapem, propuštěn a v srpnu během natáčení filmu „Městečko na dlani“ byl 2. září znovu zatčen. Vinu na jeho zatčení měl pravděpodobně režisér Václav Binovec, což se ale nikdy stoprocentně nepotvrdilo. 22. prosince téhož roku zemřel na následky mučení pod ledovou sprchou v koncentračním táboře Mauthausen. Film „Městečko na dlani“ měl devět měsíců po jeho smrti premiéru s nemalým úspěchem u diváků.

X x x

Když byl po x letech konečně odhalen Hašlerovi pomník, přijel na tu slávu i jeho syn Thomas z Bostonu. (On je Američan, protože jeho matka s ním po roce 1948 odjela do Austrálie a poté do USA.) A velmi vtipné bylo, že ho pořadatelé nechtěli na tu slávu vpustit, protože neměl v ruce pozvánku. Tu zapomněl doma, netušil, že jí musí ukázat u vstupu mladému čiperovi, zvyklému poslouchat své nadřízené. Marně jsem za něho orodovala a ukazovala svoji pozvánku. Ne, ne a ne!  Tom nerozuměl, co se říká, ale pochopil, že je tu nežádoucí.

„Tak půjdu do jiné hospody,“ řekl a rozloučil se. Vyběhly jsme s kolegyní Martinou za chvíli za ním a našli jsme ho s přítelkyní a kamarádem Pepi Lustigem v restauraci na Klárově. Bylo to asi lepší posezení než na oficiálním rautu od Prahy 1.

Tom Hasler s brýlemi na fotografii pod pomníkem svého otce

Eva Střížovská a Václav Židek