Cesta nazpět z Čech do Lisabonu

P. Carlos da Silva Tarouca

P. Carlos da Silva Tarouca, kněz, člen jezuitského řádu, univerzitní profesor a spisovatel, se narodil dne 18. 3 1883 na panství Čechy pod Kosířem na Moravě. Jeho otec byl František Josef II. Silva Tarouca. Po matce byl Carlos vnukem knížete Karla Schwarzenberga a princezny Oettingen-Wallerstein. Mezi jeho předky je i Kašpar Šterberk, jeden ze zakladatelů Národního muzea. Poté, co absolvoval střední školu v koleji v Kalksburgu na předměstí Vídně (květen 1893 – červen 1901), vstoupil do noviciátu St. Andrea v Korutanech (1901) a 15. 8. 1903 byl vysvěcen na kněze ve Frascati (Řím). Absolvoval filosofii v Bratislavě a teologii v Innsbrucku. Předtím ale učil ve škole, kterou kdysi absolvoval, v Kalksburgu. Po vysvěcení na kněze projevil mimořádné schopnosti pro historická studia a archivní bádání. Pracoval v Mnichově s historikem Hartmannem Grisarem a dále ve Vatikánské knihovně v Římě, kde spolupracoval s Karlem Erdmannem a dalšími vědci na publikaci cenných středověkých textů. Roku 1926 byl jmenován profesorem církevních dějin na teologické fakultě církevní historie na Gregoriánské univerzitě v Římě, se specializací na středověkou historii, a později i prameny kanonického práva. Kromě výuky a bádání se podílel i na práci řady římských komisí. V r. 1927 byl jmenován vicepostulátorem v záležitosti svatořečení P. Jana Roothana, 21. generála jezuitského řádu. Jen o málo později, 22. 2. 1930, ho papež Pius XI. jmenoval konzultantem Posvátné kongregace ritů (pro historickou sekci) a r. 1932 jej generál jezuitů, P. Vladimír Ledóchowski, vybral za člena komise pověřené přizpůsobit studia řádu normám apoštolské konstituce Deus scientiarum Dominus, vydané 24. V. 1931. Válečné události jej přiměly už r. 1939 k emigraci do Portugalska. Zachovala se i jeho žádost o naturalizaci na ministerstvu vnitra Portugalské republiky, kde je uvedeno jaho československé občanství.

V Portugalsku se zabýval dlouhá léta katalogizací a pořádáním rukopisů v knihovně domu Cadavalů (Casa Cadaval) v Muge a publikoval z ní řadu studií pro portugalské dějiny. Objevil Zpěvník D. Franciska da Costa v knihovně domu Tarouců. V r. 1944 byl jmenován členem-korespondentem Portugalské historické akademie (Academia Portuguesa de História) a r. 1952 se stal jejím řádným členem. Spolupracoval s řadou časopisů historických a genealogických jako Brotéria, A Cidade de Évora, Revista Portuguesa da História atd. Proslul zejména objevem kronik a kodexů z doby Dona Dinise a prvních sedmi králů v knihovně rodu Cadavalů.  Z celosvětového hlediska je zvláště významné jeho bádání o sv. Lvu Velikém a o papežích 13. století.

Na samém sklonku svého života přispěl řádný akademik Portugalské historické akademie P. Carlos da Silva Tarouca, SI (1883–1958), vědecký editor zejména středověkých vatikánských listin, specialista na rukopisy rodu Cadaval a kanovnického sboru katedrály v Évoře, mj. k založení dodnes existujícího časopisu Lusitania Sacra. Jeho práce je oceňována po všech stránkách, jak svědčí různá elogia či životopisy. Význam jeho práce zdůraznila papežská univerzita v Římě a v Portugalsku  vyzdvihují zejména jeho brilantní portugalštinu, kterou se ovšem naučil až po příchodu do země.

Uveďme závěrem ukázku z jeho objevitelské práce z portugalského středověku. Za první portugalskou kroniku, v níž se dá jasněji pozorovat snaha zvýraznit dějiny portugalského království ve vztahu k ostatním poloostrovním panstvím, se považuje A Crônica de Portugal de 1419, tedy Portugalská kronika z roku  1419.  Proslavila se díky dvěma pozdním rukopisům datovatelným do 16. stol. První byl nalezen v knihovně v Portu v r. 1942; obsahoval historie prvních pěti portugalských králů. Proto dostal název Crónica de Cinco Reis de Portugal.  Druhý rukopis objevil v r. 1943 ve veřejné knihovně domu Casa de Cadaval v Muge.  Líčil osudy prvních sedmi králů Portugalska (počínaje otcem prvního krále, D. Henriquem až po Afonsa IV.). Několik badatelů, mj. i Carlos Silva Tarouca, připsalo tyto kroniky významnému autorovi Fernãovi Lopesovi, ale jiní dávali přednost neriskovat výběr jména autora a nechali je v anonymitě. V každém případě je objev rodáka z Čech jedním z nejvýznamnějších medievalistických příspěvků k dějinám Portugalska. Ovšem více než vyhledávání dalších detailů z jeho životopisu vyjeví jeho erudici v dokumentační části přiložený soupis publikovaných prací. U nás byla jeho existence sotva zaznamenána.

A známe ještě jednoho Silva Taroucu v církevní linii. Je jím P. Vincenc Silva Tarouca, OSB (zemřel 1980?), syn Arnošta Emanuela, jenž vstoupil do benediktinského kláštera beuronské kongregace v Sekau, v rakouském Štýrsku. Osobně ho poznala v klášteře benediktinek na Bertholdsteině ve Štýrsku, kde byl na stáří spirituálem, historička umění dr. Helena Čižinská, která ho pamatuje jako „vysokého štíhlého starého pána se stále velmi dobrou češtinou“, a připomíná jej ve své publikaci věnované beuronským benediktinům.

Nakonec připomeňme Amadea Silva Tarouca, profesora ve Štýrském Hradci (Grazu), nar. 17. 7. 1898 v Průhonicích (zemřel 21. 11. 1971 ve Štýrském Hradci. Jeho význam je zdůrazněn tím, že je uveden s bohatou vlastní literaturou ve slovníku Heinrich Schmidt (begr.), Philosophisches Wörterbuch, Stuttgart, Alfred Kroener Verlag 1969. Zmíněn je i v knihe Walter Kasper (hg.), Lexikon für Theologie und Kirche. Freiburg im Breisgau:  Herder 1995. Vidíme tedy, že potomci počeštěného portugalského rodu Silva Tarouca, sídlícího od konce 18. století na Hané (někdy se jim říkalo Portugalští Hanáci), přes své rozptýlení po válce (přestože se hlásili k české národnosti), našli uplatnění na nejvyšší úrovni.

Pavel Štěpánek