Slovo na listopad

Ano, jistě bych měla zavzpomínat na sametovou revoluci.  Je to letos 25 let. Uteklo to. A nám, mnohým utekly ideály, s kterými jsme ji vítali. Ještě v roce 1996, když jsem na zimu (tam léto) přijela do Austrálie a tam kdosi na některých besedách vystupoval proti Československu kriticky, jsem je bránila ze všech sil a svého přesvědčení. Až další rok po návratu jsem stáhla krovky. V politice se začaly dít věci nečekané. Podrazy, šplhy po zádech druhých za mocí, za penězi. Podvody ve stranických účtech atd., snad nemusím pokračovat, vše je známé. Snad jen, že je to úspěch, že to dobré vydrželo šest let…

V Austrálii mi řekli dobří přátelé, že mám sice dobrý projekt, ale že to nemůžu dělat sama, že potřebuju někoho, kdo umí byznys. A stalo se, že jsem přijela zpátky a potkala jsem se s MUDr. Martinem Stránským. Domluvili jsme se na báječné spolupráci. Byla to dobrá doba. Národní třída, sekretářka i propagační dívky pro redakci Přítomnosti i Českého dialogu. Vývoj časopisu k lepšímu. Trvalo to asi tři roky, než Ministerstvo zahraničí, které časopis kupovalo a posílalo do světa, změnilo pod vedením soudruha Kavana různé lidi i záměry. Český dialog byl na ministerstvu nahrazen Českými listy, což byla prachsprostá ukradená nápodoba Českého dialogu.

Jsem ráda, že tu žiji. Cestuji po světě za krajany, a přestože potkávám krásná místa a báječné lidi, ráda žiju tady, v Česku a v Praze. Ale moc se stydím za lidi, kteří tu žijí také. Snad jich není víc, než těch, kteří jsou slušní. Problém je v tom, že ti draví se derou do popředí a ti slušní jsou někde v koutku tišší.  Oni totiž neznají pravdu, která říká: KDO NEBRÁNÍ ZLU, SÁM HO PODPORUJE.

Když otevřu televizi nebo kouknu do novin, nechce se mi věřit tomu, co vidím.  Prezident, kterého si lidé (ti hloupí) zvolili (!), se poklonkuje komunistické Číně, tvrdí za nás, všechny, že Tibet k ní patří a že my nebudeme mluvit o žádných lidských právech. (Doufám, že si to Miloš užije v pekle, kde mu ukážou, co jsou lidská práva zač).

ÚSTR, co má za úkol zkoumat zločiny totality,  je  v podstatě likvidován. Jeho ředitelkou má být jakási Rudinská, která nechala natočit film o Pavlu Wonkovi, kde tvrdí, že podepsal cosi s StB.  A že byl umlácen ve vězení pro nic za nic? Soudružka Rudinská je sem dosazována a slušní badatelé vyhazováni.

Hlas dostal v médiích Milouš Jakeš. Připomeňte si toho soudruha, který se snad také brzy dostane do pekla: O Únoru 48:

Komunismus lidem hodně dal… Dal jim jistoty. Každá revoluce se vždycky někoho dotkne, jinak by nemělo smysl ji dělat. Po Únoru se znárodňovalo, ale pak se to vyrovnalo. Všechno bylo znormované, spočítané… vcelku byly rozdíly mezi různými zaměstnáními přiměřené v duchu hesla Každému podle kvality a množství práce.

O združstevňování:

Někdo šel dobrovolně, někoho jsme umluvili, někdo šel ze strachu… Kdo neplnil dodávky, šel do vězení. Byl odsouzen podle platných zákonů.

O procesech 50. let:

Bral jsem to tak, že ti lidé jsou proti republice, režimu, že chtějí obnovit kapitalismus, přerušit spolupráci se SSSR. Z Horákové se dnes dělá hrdinka, ale ona se skutečně těšila na příchod americké armády… ten složitý proces poválečného vývoje měl jednoznačnou souvislost se studenou válkou, kterou vyhlásil Churchill a Amerika.

O švagrovi, který seděl dva roky v Jáchymově:

Na nic si nestěžoval. Byl v celku spokojen s tím zacházením. Kdo se neflákal, nedělal rotyku, neměl problémy.

A tak by se dalo hodně dlouho pokračovat. Martin Mejstřík, student, který v roce 1989 byl jedním z mladých vůdců tzv. sametové revoluce propadl skepsi a napsal, že to všechno byl podvod, aby se (řeknu to svými slovy: svině) dostaly zpět k moci.

Je dnes 28. října, den vzniku samostatného Československa. Je to dnes moc smutný den. O Československu ani památky, gauneři na vysokých postech…

Co bych vám nakonec napsala hezkého – snad, že byl dnes v tv krásný film z roku 1967 Ta naše písnička česká o Karlu Hašlerovi. Velmi pěkně udělaný, bylo vidět, že už v tom roce se atmosféra v naší zemi měnila k lepšímu (než ji za rok zničily ruské tanky). A pak na obrazovce promluvil také moc hezky dr. Zdeněk Mahler o TGM. A odpoledne prezident vyznamenal Sira Nicolase Wintona a Sira Winstona Churchila in memoriam. Aspoň to.

Nickymu, jak mu říkají přátelé, bylo v květnu 105 let. Jak všichni snad vědí, je zachráncem téměř sedmi stovek převážně židovských dětí, které z Československa v roce 1939 dokázal odvézt do Británie k náhradním rodinám a tak je zachránit od plynových komor v koncentrácích. Jeho dcera Barbara, která o něho pečuje, nebyla z jeho výletu nadšená. Je to pro jeho zdraví nebezpečné… Ale Nicky, kterému slíbili, jako bývalému letci, že může navštívit v letadle kokpit, řekl, že radši umře v Praze vzrušením, než doma nudou.

A přišel večer a další vyznamenání, celkem 33. Prezident uděluje – hlásil jeho pobočník, a prezident uděloval. Začal se slovenským „levičákem“ Ficem. Zeman přitom rozvinul osobní intelektuální ponaučení pro veřejnost, co je to levice a pravice. A pak míchal hrušky s jabkama. Zabití vojáci z Afganistánu,  cestovatel Miroslav Zikmund – a ke konci naše milá spolupracovnice a autorka kreseb i povídek Lidka Lojdová převzala vyznamenání za svého prastrýce, faráře, který se nechal zavraždit v Lidicích spolu se svými farníky, i když měl možnost odejít. Josef Štemberka odmítl odejít. Byl se svým i ovečkami až do konce jejich i svého života.

Zeman nezapomněl obdarovat vyznamenáními také lidi, jimž byl zavázaný za nějakou službu. Režiséra Renče, který točil jeho prezidentskou kampaň, Lucii Bílou, která mu při kampani zpívala, i když do té doby fandila výrazně Klausovi, a další, jejichž jména jsem hned zapomněla. Příště jistě obdaruje i svého zubaře, že mu dobře opravil zubní protézu.

Těším se na vaše ohlasy, dopisy.

Eva Střížovská