Jaroslav Stránský

10 2014 Dějiny česky

 

Jaroslav se narodil 15. ledna 1884 v Brně a zemřel 12. srpna 1973 v Londýně.

Jaroslav Stránský byl politik, právník a žurnalista, který postupoval po stránce profesionální i politické ve šlépějích svého otce, Adolfa Stránského.

 

Po maturitě na gymnáziu v Brně vystudoval práva na Karlově univerzitě v Praze, promoval a byl jmenován doktorem práv. Vykonával pak soudní praxi ve Vídni, v Linci a v Brně, pracoval také jako advokátní koncipient u svého otce. Jeho studium vedlo i do Berlína kde studoval trestní právo.  Adolf se snažil dát Jaroslavovi co nejlepší vzdělání, dokonce mu obstaral hodiny řečnictví u velkého českého herce Eduarda Vojana.  Jaroslav se brzy zapojil do politické činnosti svého otce. Stal se členem Lidové strany a snažil se s ostatními mladými politiky o její sloučení s Moravskou pokrokovou stranou

 

V 1. světové Jaroslav šel do boje, i když jako syn opozičního politika byl neustále provázen policejním dopisem jako politicky podezřelý. Po celou dobu sloužil jako prostý voják, protože mu bylo odepřeno důstojnické čekatelství. V roce 1917 byl vyreklamován z vojenské služby a až do konce války pracoval jako sněmovní zpravodaj Lidových novin. Po válce se vrátil k politické a novinářské činnosti.

 

Po vyhlášení samostatnosti Československa byl jmenován moravským národním výborem zástupcem u vojenského a později u zemského velitelství na Moravě.

V roce 1918 se stal Jaroslav členem revolučního Národního shromáždění a  poslancem první volené sněmovny. Byl přesvědčeným stoupencem T. G. Masaryka a E. Beneše. Karel Kramář, předseda národních demokratů, však vystupoval otevřeně proti prezidentovi. J. Stránský již nemohl snášet tento rozpor v sobě samém, a proto  posléze rezignoval na svůj poslanecký mandát.  I když vedl křídlo moravských národních demokratů, které bylo v opozici proti Kramářovi, rozpory mezi nimi se nadále prohlubovaly tak, že Stránský ze strany vystoupil.

 

Za finanční podpory Hradu a jeho otce Adolfa, za podpory Lidových novin připravoval Jaroslav založení nové politické strany, která měla mimo jiné podporovat i Hrad. Tuto činnost navíc podporoval Ferdinand Peroutka a jím řízená revue Přítomnost. Základ strany měla tvořit pracující inteligence, která spolu s hradními intelektuály v čele s Karlem Čapkem podporovala Masaryka.

 

Z národní demokracie navíc vystoupilo v roce 1925 mnoho nespokojenců a většina z nich vytvořila novou intelektuálskou stranu – Národní stranu práce. Předsedou organizačního výboru se stal Jaroslav Kallab, místopředsedou Jaroslav Stránský.  Programové prohlášení vyšlo v novém stranickém týdeníku Nová práce a také v Přítomnosti. Pod ním byli podepsáni Adolf a Jaroslav Stránští, bratři Čapkové, Fráňa Šrámek, J. Kallab, Ferdinand Peroutka, Jan Herben a další.  Rychle vznikaly místní organizace strany, jednou z prvních byla pobočka na Kladně. Rétorské umění J. Stránského slavilo na schůzích organizací velké úspěchy.  Národní strana práce vznikla také na Slovensku, jejím tiskovým orgánem se stal týdeník Nový směr. V rámci programu strany usiloval Jaroslav o úzkou spolupráci se Společností národů a udržení světového míru, o uznání Sovětského svazu de iure, o navrácení vážnosti parlamentu. Heslem strany bylo – „Jsme strana Masarykova!“

 

Ve volbách v roce 1925 ale nezískala Národní strana práce ani jeden mandát, přestože posbírala téměř sto tisíc hlasů.  Po volbách pokračovala strana ve svém programu, který byl znovu zdůrazňován na sjezdu strany v roce 1926. V témže roce byl Jaroslav zvolen předsedou strany. V té době také vyšla série článků o korupci pravicových politiků, zejména Milana Hodži, jejímž iniciátorem byl právě J. Stránský. Protože se však neprokázalo Hodžovo úplatkářství, musel se mu osobně omluvit.

 

Neúspěch ve volbách a finanční problémy byly příčinou spojení Národní strany práce s jinými stranami, zvláště pak s národními socialisty. V dalších volbách kandidovali její předáci za tuto stranu. V roce 1930 přestala Národní strana práce existovat a jejím členům bylo doporučeno, aby vstoupili do řad národních socialistů.

Členy této strany se stali i Jaroslav Stránský, Hubert Ripka, Prokop Drtina a další.

 

Ve třicátých letech  se činnost Jaroslava zaměřila na podporu demokratických tradic, proti nástupu fašistických a šovinistických tendencí. Aféra s Jaroslavem Stříbrným, představitelem Národní ligy zvedla proti J. Stránskému vlnu antisemitismu i v jeho vlastní straně, která se ho velmi dotkla.  Zatímco v předcházejících, dvacátých letech, překypoval J. Stránský elánem, třicátá léta byla spíše obdobím přípravy na budoucí události.

 

Od poloviny třicátých let byla politika první republiky, a tím i národněsocialistické strany, silně ovlivňována mezinárodní situací. Nástup nacistů k moci v Německu a ohrožení republiky se stalo hlavním politickým tématem. Zejména od nástupu dr. E. Beneše do funkce prezidenta se členové strany, Lidové noviny a dr. Stránský nebáli vystoupit na obranu republiky. Zůstali aktivní i v září roku 1938.

 

Jaroslav Stránský spolu s redaktorem zahraniční rubriky Lidových novin Hubertem Ripkou se snažili i po podpisu mnichovské dohody přesvědčit prezidenta Beneše, aby se republika nevzdávala bez boje. Jaroslav několikrát zdůraznil připravenost armády a Československého lidu bránit se. Od května do konce září 1938 neúnavně přednášel a psal proti vydání republiky německým fašistům bez boje a přesvědčoval prezidenta Beneše o věrnosti lidu, pokud by mnichovský diktát odmítl.

 

Mnichovská kapitulace způsobila v Československé národně socialistické straně hluboký otřes. Koncem listopadu 1938 bylo rozhodnuto, že bude strana rozpuštěna. Někteří členové vstoupili do Národní strany práce, ostatní do Strany národní jednoty. Gestapo pronásledovalo členy strany, označené jako „Benešpartaj“, někteří byli popraveni, jiní deportováni do koncentračních táborů.  Několik set členů uprchlo před jistou smrtí do zahraničí a stali se tam aktivními účastníky odboje.

 

Jaroslav Stránský až do 12. března 1939 psal téměř denně své komentáře. Na stránkách Lidových novin se vyjádřil o osudu našeho národa takto: „Míra našeho neštěstí je nevýslovná. Je větší než míra našich chyb. Osud nás netrestá jen pro naše nectnosti, trestá nás i za naši věrnost, za smluvní poctivost, za bezelstnost, za obětavost a spravedlnost. Drtí nás netoliko vina vlastní, ale i ta, proti které jsme se vzepřeli, když jsme se osvobozovali z rakouského panství. Vybíjí se na nás panství tisíce let a tisíce zájmů. Chtěli jsme být kladivem, které ukuje mír, stali jsme se kovadlinou, do které buší tvrdými údery zlověstná budoucnost Evropy.“

 

V únoru 1939 napsal Jaroslav rektorátu právnické fakulty Masarykovy univerzity, že s ohledem na vládní nařízení (v něm se udávalo, že ve státní službě nesmí být zaměstnáni lidé židovského původu) se vzdává svého působení na fakultě.

Po 15. březnu 1939 a po vytvoření protektorátu byl Jaroslav s rodinou nucen utéct přes Polsko do Anglie, aby si zachránili život.

 

Po příjezdu do Londýna  se Jaroslav zapojil do politické práce, ačkoli s tím zpočátku nepočítal. Podílel se na činnosti prozatímního státního zřízení Československé republiky. Stal se členem Státní rady, která fungovala jako poradní a kontrolní orgán a byla vlastně jakousi omezenou náhražkou parlamentu. Měla nejprve třicet dva členů a byla složena ze všech politických stran, kromě komunistů. Jejím předsedou byl jmenován Rudolf Bechyně,  místopředsedy byli Milan Hodža a msgr. Macháček.  Po odstoupení R. Bechyně z předsednictví jej vystřídal Jaroslav Stránský. Pod jeho vedením docházelo ke kritice chování předmnichovské vlády a mnichovského diktátu. Dr. Benešovi se sice tyto projevy nelíbily, ale musel je strpět.

 

Oporou prezidenta v exilu byli především ministr zahraničí v exilové vládě H. Ripka Jaroslav Stránský, který se stal státní ministr a pak ministr spravedlnosti. 12. listopadu 1942 byl Jaroslav opět jmenován ministrem spravedlnosti ve Šrámkově exilové vládě.  Příprava zákona o potrestání zrádců a kolaborantů  - tzv. retribučního zákona si vzal za hlavní úkol.  I když bylo velmi obtížné přesně právnicky formulovat, kdo je zrádce a kdo ne, Jaroslav Stránský tehdy zdůrazňoval, že výjimečná situace a doba si žádá výjimečné zákony.

 

Velký vliv na vývoj politické situace v Londýně měla i jednání v Moskvě ke konci roku 1943. V prosinci pak byla podepsána mezi Ruskem a Československou vládou v exilu smlouva o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci. Až do těchto rozhovorů se národní socialisté nijak stranicky neorganizovali, přesto však se zabývali otázkou poválečného uspořádání v Československu.  Počátkem roku 1944 se ale zformovala jak sociálnědemokratická skupiny tak skupina národních socialistů. Dne 22. ledna 1944 se ustanovili jako politická strana, Jaroslav Stránský se stal předsedou s cílem „být jedinou politickou skupinou řídící se intencemi prezidenta republiky.“

 

Velmi obtížným úkolem pro dr. Stránského byla druhé jednání v Moskvě v březnu 1945. Hovořilo se hlavně o jednotlivých bodech programu nové vlády, který předložili komunisté v čele s Klementem Gottwaldem. Byla v něm zdůrazňována role Sovětského svazu při obnově samostatného Československa. Plány vypracované londýnskou vládou byly zcela ignorovány a označeny za „nedodělané“. Jaroslav toto označení komentoval slovy: „My jsme byli zaměstnáni více přítomností, vy jste se mohli obírat plány, nehledě k tomu, že je to v charakteru komunistů dívat se do budoucnosti.“  Při jednání si Jaroslav zachoval klidné nervy i přes nesouhlas a polemiky s komunistickými návrhy. Přes jistou morální převahu nakonec musel podlehnout většině. Dne 29. března 1945 byly rozhovory, ukončeny, byl přijat vládní program a bylo rozhodnuto o složení nové vlády Národní fronty Čechů a Slováků. V té byly zastoupeny Komunistická strana, sociální demokracie, národně socialistická strana, lidová strana a zástupci Slovenské národní rady. Předsedou vlády se stal sociální demokrat Zdeněk Fierlinger, J.  Stránský se stal ministrem spravedlnosti. Edvard Beneš zůstal prezidentem.  Vláda byla jmenována 4. dubna v Košicích a 5. dubna byl vyhlášen Košický vládní program.

 

Kromě politické činnosti v londýnské exilové vládě, přednášel Jaroslav Stránský projevy na vlnách BBC z Londýna do okupovaného Československa. Začal sérií přednášek Pláč republiky Československé a každou neděli promlouval spolu s Janem Masarykem a Prokopem Drtinou k okupovanému národu.

Jeho první proslov byl vysílán 13. srpna 1941 a ve svých projevech pokračoval až do konce února 1945. Využíval v nich výborně svého rétorského umění k působení na lidi, k jejich uklidnění a povzbuzení.  Za jeho zásluhu mu byl dělen řád Tomáše G. Masaryka 28. října 1991 in memoriam presidentem Československa Václavem Havlem.

 

Po válce, v květnu 1945, obnovila Československá národně socialistická strana svou činnost.  Jaroslav Stránský byl nadále jedním z hlavních představitelů.
Hlavním úkolem bylo obnovit  všechny oblasti v životě státu.  V té době bylo také nutné očistit všechny oblasti od kolaborantů a zrádců na základě retribučních dekretů prezidenta republiky, ke kterým vypracoval ministr spravedlnosti J. Stránský předlohy. Některé strany, zejména KSČ, využívaly této příležitosti k tomu, aby se zbavily politických odpůrců, a tak se stávalo, že byli obviněni i nevinní. Posléze se začaly názory různých stran na očistu různit.  J. Stránský i jeho nástupce P. Drtina se snažili o udržení nezávislosti soudů.  Ve své funkci se Jaroslav též zúčastnil i norimberského procesu.

 

6. listopadu 1945 podala vláda demisi a ihned byla vytvořena vláda nová, jejímž předsedou se stal Z. Fierlinger. J. Stránský byl ve funkci nahrazen P. Drtinou a až do voleb zastával funkci náměstka předsedy vlády.

 

Důležitou roli v politickém poválečném životě hrál stranický tisk.  Lidové noviny, které byly před válkou soukromým majetkem J. Stránského, přešly pod vedení Svazu spisovatelů a začaly vycházet pod názvem Svobodné noviny. Jejich šéfredaktorem se stal F. Peroutka.

 

Veškerá snaha a aktivity politických stran se upínaly k volbám do Národního shromáždění konané v květnu 1946. Jejich výsledky byly pro mnohé překvapením, pro jiné jen důsledkem předcházející politické kampaně komunistů, kteří měli k dispozici značné finanční prostředky, rozhlas a deníky, Ministerstvo vnitra, aparát propagandy a také několik ekonomických ministerstev.  Komunisté získali 37,94 % voličů, národní socialisté 18,29 %, lidovci 15,64 %, demokraté 14,07 % a sociální demokraté spojeni se slovenskou Stranou práce 12,76 %.

Národní socialisté byli značně rozčarováni výsledky voleb. Na sjezdu poukázal P. Drtina i J. Stránský na nutnost stát se odpůrci, nikoli však nepřáteli komunistické strany, čímž „ bychom je tím přímo hnali tam, kam je nechceme mít.“ Sjezd pak pověřil P. Zenkla, J. Stránského a H. Ripku jednáním o složení nové vlády.

 

Celý měsíc byla vedena jednání. Největšími protivníky byli komunisté a národní socialisté.
Třetí vláda byla jmenována 2. července. Předsedou vlády se stal Klement Gottwald, náměstkem předsedy P. Zenkl. Z dvaceti šesti ministrů bylo devět komunistů, tři sociální demokraté. Národní socialisté a slovenští demokraté měli po čtyřech zástupcích. Jako tzv. nepolitičtí ministři zůstali na svých místech Jan Masaryk a Ludvík Svoboda.  Jaroslav Stránský se stal ministrem školství a osvěty.

 

Jedním z nejzávažnějších úkolů, které musel Jaroslav řešit, byl návrh nového školského zákona. Komunisté však s jeho návrhem nesouhlasili, a tak byl zákon schválen až v dubnu 1948.  V jeho funkci Jaroslav se zasloužil o zřízení pedagogických fakult, pomohl také pokusné škole ve Zlíně, kde byl vypracován za jeho finanční i osobní podpory plán zrakové výchovy. Cestoval po celé republice a přednášel o problémech ve školství.  Snažil se především prosazovat reformu školství, aby česká vzdělanost nezaostávala za světovou. Zasazoval se též o sociální a prospěchová stipendia, o internátní bydlení či koleje. Reforma školství měla být provedena na I., II. a III. stupni, J. Stránský však pokládal za důležitou reformu vysokých škol, od které se odvíjí reforma ostatních stupňů.  Základní školy měly být jednotně organizovány, školní docházka prodloužena o jeden rok.

 

Při vládní krizi v únoru 1948 ministři národně socialistické strany, mezi nimi i J. Stránský, podali demisi a k nim se připojili i ministři lidové a demokratické strany. Chtěly řešit situaci ústavními a demokratickými prostředky. Avšak sociálně demokratičtí a nestraničtí ministři demisi nepodali. Jaroslav Stránský si již nedělal žádné iluze. Prezident Beneš pod tlakem komunistů přijal demisi ministrů a jmenoval novou vládu Klementa Gottwalda.

 

Pro Jaroslava a pro mnoho jeho stranických kolegů nebylo již v politice místo. Byli hlídáni Státní bezpečností na každém kroku. J. Stránský byl také Z. Nejedlým zbaven činné služby a brzy pochopil, že bude muset opustit ilegálně republiku. Stalo se tak koncem července 1948. A tak Jaroslav s rodinou po druhé během deset let byli nuceni opustit vlast, tentokrát opět do Londýna.  V Československé republice byl J. Stránský stíhán za velezradu a byl mu zabaven veškerý majetek.



Stejně jako v první emigraci i nyní vystupoval J. Stránský v rozhlase a snažil se republice pomáhat zvenku. Nejprve v BBC, později ve Svobodné Evropě, kde vystupoval pod jménem Jan Zedník.

 

Ve Spojených státech vznikla v roce 1949 Rada svobodného Československa, která sjednocovala emigranty různého politického smýšlení. V jejím čele byl P. Zenkl a členem výkonného výboru se stal J. Stránský.  Kvůli vnitřním rozporům došlo k rozpuštění Rady, Místo ní vznikl Národní výbor svobodného Československa, s nímž J. Stránský též spolupracoval.  Byl také členem Ústavu dr. E. Beneše pro politické a sociální studium v Londýně a publikoval v exilovém tisku. Po celý čas si dopisoval s Ferdinandem Peroutkou.

 

Emigrace byla pro J. Stránského těžkým obdobím, protože miloval svou vlast. Po celou dobu četl  české noviny a knihy a  až do své smrti pevně věřil v obnovu samostatného a svobodného Československa.  Odmítl se vzdát československého občanství a do smrti držel Československý pas.  Zemřel 12. srpna 1973 v Londýně. Jeho ostatky byly v 80. letech převezeny do rodinné hrobky v Brně.

 

Jaroslav Stránský byl právník, žurnalista a politik.  Do dneška je považován za nejlepšího řečníka českého jazyku vůbec. Byl nejen obrovským patriotem, ale i manželem a otcem.  V roce 1912 se oženil s Miladou Zedníkovou, která byla pro něho oporou i ve chvílích nejtěžších, v první i ve druhé emigraci.  Měli spolu dvě děti, syna Jana (narozen v roce 1913) a dceru Annu (narozena v roce 1917). Protože politika pohlcovala většinu jeho času, spočívala výchova jeho dětí většinou na jeho ženě a vychovatelích.

 

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012