Slovo na říjen

Zítra je 28. září, tedy svátek sv. Václava a nejen svatého, i všech dalších Václavů včetně mého syna.

Ale dnes 27. vzpomenuli v ranním bloku rozhlasu Dvojky na Josefa Škvoreckého, který by se dožil právě dnes 90ti let. (Umřel před dvěma roky.) Měla jsem štěstí se s tímto báječným pánem několikrát setkat. Dokonce byl jakýmsi mým našeptávačem, díky čemuž jsem pak jela třikrát na dlouho do Texasu a napsala tři knížky. Ještě předtím však on napsal článek do Českého dialogu.

Nedávno se objevil v deníku MF Dnes článek od dcery Jana Zábrany, která na J. Š. nenechala niť suchou. Prý že tatínkovi nechtěl vydat knížku a pak si vydal podobnou svoji atd...nebudu to rozvádět, to je mimo moje informace. Jen si eventuálně najděte v rubrice Knihy naši recenzi na knížku Oty Ulče Škvorečtí. Vydal ji po smrti svého nejlepšího přítele a čte se jedním dechem. Je tam všechno, co se kolem ´68 Pubslishers dělo. Jsou tam dopisy, co si přátelé vyměňovali, fotografie apod. Je tam mj. i o náročné práci, kterou si Josef Škvorecký a hlavně jeho žena Zdena Salivarová naložili na svá bedra, aby pomohli do světa kvalitním českým knihám, které bolševik nechtěl vydávat.

Myslím, že já, jako málokdo, kdo to nezažil, ví, jak je těžké něco takového dělat v podstatě zadarmo, jen když se zaplatí výdaje. A taky vím, co jsou to čípáci (odvozeno od angl. slova cheap), tedy lidé, kteří si radši knížku půjčí nebo časopis nechají okopírovat než by vydali penízek na zakoupení.

Číst desítky a stovky článků, knižních rukopisů, trápit se nad hodnocením - je vhodné k uveřejnění či ne, číst dopisy autorů, kteří si stěžují, že jim ještě nebylo odpovězeno hlavně - KDY jejich knížka vyjde. Pak knihu vydat, nechat přepsat, nechat graficky udělat a vytisknout, všechno zaplatit a pak chodit s knihami na poštu a posílat je zájemcům. To je na zbláznění, spíš na Nobelovu cenu, kterou bohužel Josef Škvorecký nedostal, ač by ji a hlavně Zdena oba zasloužili.

Já jsem hodně naivní bytost naplněná ideály od dětství díky mým laskavým rodičům. Když mi kamarád z Austrálie v roce 1989 řekl: Ty si můžeš udělat svůj časopis a psát tam co chceš, o politice, o kultuře, atd., nadchla jsem se tím nápadem. Ale časem jsem na otázky novinářů odpovídala: Český dialog jsem si vymyslela...dodnes nevím, bylo-li to boží vnuknutí či ďáblovo našeptávání...

Je to moc a moc práce a moc a moc starostí, a žádné peníze, což ví jen málokdo, kdo si vymyslel něco podobného.

Když jsem se přestěhovala v Praze z Proseku do Vysočan, řekla jedna sousedka druhé: ona má vydavatelství, no to musí mít peněz!

Když už jsem u peněz – tento sloupek dopisuji teprve dnes z toho důvodu, že jsem se mírně nervově zhroutila. A to poté, co jsem se sama snažila vyplnit desítky papírů-dotazníků v žádosti na dotaci od Ministerstva zahraničí. Vyhlášené téma bylo pro Český dialog, Mezinárodní český klub a jeho aktivity více než vhodné (můžete se kouknout na stránky MZV, tam je to podrobně). Napsala jsem, co jsem mohla, ale zasekla jsem se v tabulce V. – struktura rozpočtu projektu. Asi 52 políček hlásá, na co všechno je možné vydat nebo nevydat peníze a přiznávám, že to na mně, jako neznalou vyššího účetnictví (než má dáti, dal) mluví čínsky či marťansky. A dost mně to zkrouhlo v mém sebevědomí.

Ale už dost o tom. Včera jsme měli hezký koncert, kde pan ředitel Českého centra PhDr. Zdeněk Lyčka moc hezky pohovořil o dvacetiletém výročí Mezinárodního českého klubu a jeho záslužných aktivitách. Pak jsme šli s několika milými přáteli na polívku či skleničku do blízké hospůdky. Účastníci byli reprezentanti mezinárodnosti našeho klubu – Švýcarsko, Švédsko, Austrálie a Česko.
Spravilo mi to náladu a odstranilo stres.

Přeji Vám krásný říjen.

Eva Střížovská

Fotografie: Zatímco u nás začínají opadávat listy ze stromů, z Tenerife mi přišel obrázek květin, které právě rozkvetly.