Historie lékařských platů

Bohumil Tesařík 9 2014 Dějiny česky

Výše platů lékařů - v historii světové i naší medicíny nic nového

Stejně jako v předchozích stoletích byl zdravotní stav obyvatelstva i nadále ve století osmnáctém neutěšený. Většina obyvatelstva na venkově i ve městech trpěla jednostrannou výživou či podvýživou, a vyčerpáním z těžké fyzické práce. Bytové podmínky byly velmi primitivní. Stísněné, špatně větrané, nevhodně vytápěné příbytky napomáhaly rychlému šíření nemocí. Čeleď, zejména na venkově, bydlela většinou ve chlévech spolu s dobytkem, který ovšem býval nezřídka umísťován i do obytných místností. Kvalita vody, zejména ve městech byla většinou špatná, osobní hygiena byla hrubě podceňována. Obecně lze říci, že ani v dobře situovaných vrstvách se nevěnovala pozornost lehkým onemocněním a počátečním fázím závažných chorob. Omezené vyšetřovací prostředky umožňovaly stanovení diagnózy obvykle až na základě výrazných symptomů, u nížších středních vrstev se lékař volal až při smrtelném ohrožení. Odhaduje se, že až přes 80 % obyvatelstva nebyla lékařská péče vůbec dostupná. Proto se lidé raději uchylovali k různým ranhojičům, lazebníkům či mastičkářům, jejichž ceny jim nepřipadaly tak vysoké. Výsledkem pak také bylo, že záznamy komisařů při konskripcích obyvatelstva pro armádu uvádějí pro druhou polovinu 18. století až polovinu mladých mužů neschopných vojenské služby ze zdravotních důvodů. Počaly narůstat i specifické problémy spojené s rozvojem průmyslu a koncentrací dělnictva.

 

Na druhou stranu je však v dějinách evropské medicíny podle encyklopedického díla Die Chronik der Medizin (Mnichov, 1994) za zlatou éru peněžních příjmů lékařů považováno právě 18. století; mnoho z nich mělo v této době neobvykle vysoké platy a tomu odpovídající společenské postavení. Tak například výdělek prestižního berlínského lékaře Ernsta Ludwiga Heima (1747-1834) byl odhadován na 26 až 30 tisíc marek ročně v době, kdy se platilo za oběd 20 feniků. Byl to obrovský příjem, když uvážíme, že dělník vydělal za rok jen asi 150 marek a kuchařka marek 25. Heim byl ale mnohými svými kolegy v zahraničí daleko překonán, když například anglický lékař Lettsome měl roční příjem v přepočtu 240 tisíc marek.

Za vystavení receptu se v této době platily čtyři feniky, avšak již první konzultace stála tři marky, jedna návštěva při obvyklých onemocněních pět marek, při nakažlivých chorobách šest marek. Rovněž chirurgické zákroky nebyly nijak laciné: jedna až dvě marky byly počítány za obvázání lehké rány, ošetření zlomeniny nohy stálo patnáct marek, porod v závislosti na složitosti případu devět až třicet marek.

 

Popsané výhodné postavení lékařů však nelze zevšeobecňovat. Společensky nebyli všude lékaři počítáni k prvnímu stavu a většina z nich si o pohádkových příjmech některých svých kolegů mohla nechat pouze zdát; například pozdější slavný německý romantický básník a překladatel Friedrich Schiller (1759-1805) měl od armády jako plukovní lékař pouze 30 marek měsíčně. Velmi špatná byla situace lékařů zvláště na venkově, kde nebylo tolik bohatých klientů, o které by mohli pečovat jako rodinní lékaři.

 

U "nás" v Rakousku se císařovna Marie Terezie snažila bránit venkovské lékaře před nízkými a nedůstojnými příjmy tím, že vymezila oblasti, ve kterých si nesměl jiný lékař otevřít svou praxi. Chtěla tím zamezit lékařské konkurenci, "protože žádný by nemohl žít a byl by nucen zanedbávat své umění". Ani v předrevoluční Francii nebyla situace jiná; mnozí lékaři byli odkázáni na vedlejší zaměstnání, například jako venkovští hostinští. Ale i ve městě samotném mohla ztráta jednoho jediného movitého pacienta znamenat pro rodinného lékaře citelnou ztrátu. Jen snížení velmi malého okruhu zámožnějších potenciálních klientů, kteří si zajišťovali lékařskou péči zaplacením paušální roční sumy, znamenalo pro lékaře zpravidla citelnou ekonomickou újmu. Lékaři si také často stěžovali, že bohatí pacienti s nimi jednají jako jejich nadřízení. Museli se nehledě na osobní uskromňování přizpůsobovat jejich společenským manýrům a nedovolovali si ordinovat léčebné prostředky a použít postupy, které si pacienti nepřáli.

 

V letech 1752 -1753 ('nejprve pro Moravu, poté pro Čechy a Slezsko) vyšly základní zdravotnické normy pro naše země - Generální zdravotní řády, které se snažily poprvé souborně shrnout zásady zdravotní politiky osvíceneckého absolutistického státu - vycházející z myšlenky, že panovník a stát se mají starat o své poddané jako otec o děti a pečovat o jejich blaho, bezpečnost a zdraví. Osobním lékařem Marie Terezie a jejím rádcem v otázkách zdravotnických a školských právě v osvíceneckém duchu se stal holandský lékař Gerhard van Swieten. Generálním zdravotním řádem pro Království české se měli řídit všichni "zemští, krajští a městští fyzikové, doktoři, lékařští praktikové, chirurgové, lékárníci, lazebníci, oční lékaři (okulisté), kýlořezci, kamenořezci, porodní báby a bradýři". Tento výčet nám poskytuje představu o všech kategoriích tehdejších zdravotníků. Roku 1770 byl vydán zdravotní řád pro celou rakouskou monarchii ("Generale normativum in re sanitas - Generální zdravotní normativ"). Výnosem z roku 1806 byla ustanovena funkce zemského protomedika jako nejvyšší řídicí a kontrolní orgán veřejného

zdravotnictví v zemi. Na pražské lékařské fakultě se v roce 1754 stává studijním direktorem stoupenec Swietena, irský lékař a profesor patologie s podivně znějícím jménem Mac Neven O´Kelly ab Aghrim, za jehož působení se významně zvyšuje odborná úroveň fakulty a zlepšují se podmínky pro vědeckou práci profesorů. Přednáší zde řada odborníků (Klinkosch, Bayer, von Plenczie, Sebald, Mikan, Arnold, Melič), z nichž každý by si zasloužil čestné místo v historii medicíny. Nejvýznamnější osobností lékařské fakulty Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze byl však v té době profesor anatomie, fyziologie a očního lékařství, český fyziolog Jiří Prochaska, "zářící hvězda na tmavém nebi", jak byl svými současníky označován.

Druhá polovina 18. a první polovina 19. století je nesmírně dynamickým historickým obdobím, které v relativně krátkém čase přineslo řadu ekonomických, sociálních, politických, vědeckých i kulturních změn, které se přirozeně více či méně odrazily v oblasti medicíny a zdravotnictví.

- Bohumil Tesařík -

 

 

 

 

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012