Čeština doma i ve světě

Eva Střížovská 9 2014 Naši ve světě česky

 

(A s trochou humoru)

 

Nejsem češtinářka, nečekejte odbornou přednášku, jen povím něco z mých zkušeností. Prosím, berte moje povídání jako osobní vyznání rodnému jazyku. Hned na začátku přiznám, že pokud bych si mohla vybrat, chtěla bych být v příštím životě kromě zpívající klavíristky (což už jsem někdy v minulosti byla a nutně si to potřebuji zopakovat) i polyglotkou. Chtěla bych umět hodně jazyků, překládat z nich a do nich a radovat se z toho.

 

Bohužel, umím pořádně (snad, doufám, že tomu tak je) jen jeden jazyk a to češtinu. Nikdy jsem se ji neučila, Nebylo třeba. Vyrůstala jsem v české rodině a od malička jsem milovala čtení knížek. Četla jsem všechno, co mi přišlo pod ruku nebo co jsem našla v knihovně mých rodičů. Četbu pro děti vhodnou i nevhodnou.

 

Jedna tlustá kniha měla název Tajemství zločinného lékaře. Byla tam krásná Růženka, pronásledovaná padouchem. A mně už tenkrát (asi v roce 1950) udivila kapitola, kdy se rozhodla utéct do Paříže. Šla na hlavní nádraží, sedla na vlak a jela... Velmi mne to utkvělo v paměti na celý můj další život, kdy jsme nesměli nikam a kdy hranice byly zadrátované. Jinak jsem četla verneovky, májovky, kovbojky, ale u babičky jsem zase našla a hltala červenou a modrou knihovnu a taky Svéhlavičku holčičkou, nevěstou, ženuškou a babičkou. A taky Čarskou - Lesní žínka a Sibiročka, to bylo počteníčko. .Ale pak i Jiráska, Němcovou, Čapka, Nerudu a jiné hodnotnější spisovatele. Tím jsem se pěkně prokousala českým jazykem natolik, že jsem ve škole gramatiku, větné rozbory a jiné (dle mne) zhůvěřilosti mohla ignorovat a dostávala jsem jen samé jedničky.

 

O co těžší to mají dnešní děti či mladí lidé, kteří nemají češtinu jako rodný jazyk a přece se chtějí naučit česky.

Jednou jsem se zúčastnila jako pozorovatelka kurzu češtiny v Dobrušce. A žasla jsem. Co ti chudáčci museli vyslechnout gramatických pouček, kterým nemohli rozumět ani zbla (co je to za slovo? - přeložte ho do angličtiny!). Ani já jsem často nerozuměla. Ale to bude asi tím, že nesnáším poučky, návody a pravidla, což je moje osobní záležitost, netýká se jen češtiny.

 

Čeština doma upadá. Hrnou se do ní cizí slova horem dolem i tam, kde to není nutné, protože máme hezké české výrazy, ale mladí lidé, kteří se češtinu dobře nenaučili, jim dávají přednost. Z rozhlasu, krom několika veřejnoprávních stanic, které si zachovávají jakousi konzervativní úroveň mluvy, můžete na komerčních stanicích slyšet nejen vulgarismy, ale i nesmysly a hlavně ryk, křik a řvaní v rychlosti 10 slov za vteřinu. Včera na slušném pražském rádiu se na to někdo ptal a redaktorka odpověděla, že to nemají placené kolik slov či vět za minutu, že to asi bude tím uspěchaným životním stylem. Proboha, tak ať se zastaví, kam spěchají? Do hrobu?

 

Protože už téměř 25 let tvořím časopis pro Čechy doma i ve světě - Český dialog, mám s češtinou doma i ve světě úzký kontakt. A protože mám tři děti, osm vnoučat a jedno pravnouče, mohu pozorovat, jak se sotva narozené děti zapojují do mluvy. Od é, á přes mama, tata, áto (což bylo auto v případě mého syna jako první slovo místo obvyklého mama), po výrazy jimi odvozené. Např. mládě od kance je kanička, silnice je silná paní, atd.

 

Moje první dítě - dcera, měla ve dvou letech svůj vlastní slovníček. Někde jsem četla a nevím, jestli to tak je, důkazy nemám, že si děti nesou cosi z minulého života. Ona dcera měla tehdy všechno na koncovku ti. Kyblíček byl puváti, lopatka lopáti, ovečka ováti. První syn byl do dvou let téměř němý a pak ze sebe chrlil otázky - co je to, proč je to, kdo je to. Třetí dítě, také syn si také počkal až dva roky, než začal mluvit ve větách a to velmi překvapivých: Od téměř umělecky zaměřených jako - Já si vlezu do toho rádia a budu tam zpívat, k hororovým - Jestli mne budeš zlobit, spláchnut tě do záchodu.

Všechny moje děti i vnoučata a jedno pravnouče mluví krásně česky a většina z nich i podědila písemné brko, což v naší rodině začalo mým pradědečkem obecním písařem.

 

Oč těžší to mají děti našinců ve světě, jejichž rodiče si přejí, aby se naučily česky. Pokud s nimi doma česky mluví, mají to lehčí, i když se "venku" mluví jinak. Naštěstí jako houby po dešti vyrůstají po celém světě České školy bez hranic, což je vlastně víceméně kmenové téma této konference.

Obdivuji učitele češtiny ve světě a moc jim fandím a to i těm, kteří nejsou oficiálními učiteli. Např. Bořek Šindler. To je starý vzdělaný pán (90 v příštím roce), který žije již asi šedesát let v Austrálii. Píše svá vyznání češtině do sokolského Věstníku, který vychází v Sydney. Jeho sloupky nesou název Z tajů české řeči a jeden z těchto článků zveřejňujeme v Českém dialogu v této rubrice hned za tímto příspěvkem.

Věřte mi, že co jeho psaní, to je lahůdka a poklona češtině. Moc si takových lidí, kteří ve světě na krásu českého jazyka - a s takovou láskou - poukazují, vážím.

Další Čechoaustralan, který se tam na konci světa o češtinu zasloužil, sedí mezi námi. Pan Jan František Kroupa. Žil dlouhá léta v Melbourne. Kromě náročného zaměstnání v zahraniční firmě učil každou sobotu děti češtinu. A dokonce prosadil, aby australské ministerstvo školství uznalo češtinu jako jeden z maturitních předmětů, což nebylo zrovna lehké. Nebylo těch maturantů moc, ale např. jedna z nich byla Tereza Radová (dcera známého textaře Petra Rady, který napsal mj. Modlitbu pro Martu Kubišovou). Když rodila svého prvního chlapečka (dnes má tři), byla udivena, že přitom vykřikuje česky. A pak se opět divila, když jí ten chlapeček později anglicky řekl: maminko, proč říkám růžová místo pink? V Českém dialogu jsme vyhlásili literární soutěž pro děti "utečenců". Tereza ji s přehledem vyhrála. Poslali jsme ji za to české učebnice. A co ona? Založila v Perthu českou školku, která i dnes pokračuje a také i škola, i když se Tereza odstěhovala za maminkou do Melbourne.

 

Nebo Jaroslav Kovaříček. Hudební vědec, který z Adelaidy léta vysílal v rádiu s komentářem českou hudbu. Díky jemu se téměř celá Austrálie naučila říkat ř. Své vysílání často končil slovy: Poslouchali jste dílo Antonína Dvořáka a loučí se s vámi Jaroslav Kovaříček.

Slíbila jsem něco humorného. Tím je pro mne tzv. czenglish, kterou potkávám na svých cestách za krajany. Všichni se mnou chtějí mluvit česky, i když.já bych se naopak ráda poučila v cizích řečech…...

Užívat tam kdesi jejich podstatná slova, to je normální. Jdeme do šopu, na bíč. Ale roztomilá je např. odpověď na otázku, jestli přijdeš. - Šúr že jo, na otázku přijdeš pro mně .- ano, vypikuju tě. A nejlegračnější větu tohoto typu jsem uslyšela na parkovišti v Sydney. Pán, shodou okolností Bořek Šindler, chtěl vycouvat a naše krajanka mu řekla: Jo, Bořku, můžeš, kíp couving.

Ale o tomhle napsal už dávno vtipnou povídku Josef Škvorecký. Jmenuje se Trip do Česka. A nebyla jen o češtině…Snad ji znáte. Před časem vyšla i ve zvukové verzi.

Děkuji vám za pozornost.

ES

Poznámka Martiny Fialkové:

Přednáška Evy Střížovské byla odměněna veselým smíchem a potleskem v sále. Po několika dalších příspěvcích následoval i náš druhý, a to o dokumentech České kořeny. Informaci o tom si však necháme na příště.

 

 

.

 

 

.

 

 

 

 

 

 

 

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012