Portugalský umělec Wenceslau Cifka

Několika slovy informovat o fotografovi, inženýru-agronomovi a zahradním architektovi, kreslíři, malíři, litografovi a sběrateli portugalského dvora 19. století, jehož jméno nenechává čtenáře na pochybách o českém původu: Wenceslau Cifkovi (1811-1884), je velmi obtížné. Ještě v době mého delšího pobytu v Portugalsku před patnácti lety, kdy jsem se pídil po podrobnostech z jeho života a hledal jsem ukázky z jeho díla, bylo až na výjimky dosti pracné najít jakékoliv informace.

Dnes už se situace změnila, a díky internetu už je dostupno mnoho údajů, které dávají naději, že zanedlouho bude možno vypracovat jeho monografii.  V poslední době se objevilo několik významných keramických děl na dražbách. Ale začněme po pořádku.

Dějiny umění se pracně vyrovnávají s mezerami v poznání celých epoch i jednotlivých detailů, zvláště v oboru užitého umění. V poslední době to zejména platí o 19. století, které bylo u nás dosti dlouhou dobu opomíjeno s výjimkou několika národních klasiků. Díky usilovnému studiu se vynořují se stále nové osobnosti a nově jsou oceňovány i některé proudy doposud přehlížené či opomíjené, např. historismus, a to jak v architektuře, kde se projevuje nejvíce, i ve volné tvorbě a ještě více v uměleckém řemesle.

Přitom je zvláště potěšitelné, že i ve vzdálenějších oblastech se setkáváme s českými produkty či s krajany, kteří sehráli významnou roli na některých místech Evropy i vzdálených kontinentů. U nás zůstává zatím stále neznáma tvorba českého rodáka Václava Cífky, který působil v portugalském Lisabonu. Narodil se roku 1811 a zemřel 1883. Světoznámý Thieme-Beckerův slovník sice registruje jeho existenci na několika řádcích, ale neudává národnost ani bližší data. V Portugalsku mu byla před více než půl stoletím (1947) upořádána velká výstava životního díla v královském paláci Pena u Sintry (postavil jej další cizinec, Bavor Wilhelm Ludwig baron von Eschwege) a v devadesátých letech pak byla lépe studována jeho tvorba keramická, uchovávaná v Muzeu obkládaček (Museu do Azulejo) v Lisabonu, umístěném dnes v bývalém klášteře Matky Boží (Madre de Deus) na břehu řeky Tejo. Bohužel, protože se toto muzeum v posledních letech zaměřilo i na současnou tvorbu, musely se klasické směry uskrovnit a jejich vzorky byly dočasně odloženy do depozitáře, jak jsem se přesvědčil v nedávné návštěvě Lisabonu.

Postava Václava Cífky je nesmírně zajímavá a složitá a zaujme mimořádnou všestranností. Jako inženýr-agronom a zahradní architekt byl povolán ke stavbě královského paláce Pena Ferdinandem Koburským (ten byl sám velmi dobrým kreslířem), jehož oblíbeným spolupracovníkem a komořím se stal (tvořil také společnost při královských lovech). V paláci Pena vytvořil nejen zahradní park, ale opatřil nově rekonstruované prostory také obkladačkami, tak charakteristickými pro portugalské umění už od středověku.

Zvláště se podílel na uměleckých plánech uskutečňovaných královskou rodinou, kterou příležitostně portrétoval. Cífka si vydobyl jméno jako kreslíř, litograf, keramik, smaltér a fotograf. Jako profesor kreslení ve šlechtických rodinách a organizátor salónu ve vlastním domě, sehrál zvlášť významnou roli při síření nových poznatků z různých oborů v portugalském uměleckém životě. S velkou vášní uváděl do Portugalska i fotografii v její počáteční podobě – daguerrotypii. Je zcela evidentně autorem nejstarší dochované fotografie z roku 1848. Portugalsko representoval i v Paříži na světové výstavě v roce 1867. Aby byl zdůrazněn jeho význam, bylo po něm dokonce nazváno portugalské prestižní bienále fotografie v Sintře nedaleko Lisabonu.

Dodnes jsou ke spatření v různých objektech jeho keramické výtvory, které vznikaly v továrně Constança v ulici Janelas Verdes (Zelených oken) v Lisabonu, nedaleko zmíněného Národního muzea. Také v oblasti keramiky napomohl rozvoji tohoto oboru v Portugalsku. Samozřejmě, že vycházel z historických předloh, konkrétně napodoboval zpočátku španělskou keramiku z produkce dílen v Talavera de la Reina a pak italské Urbino. S tím souvisí i přebírání motivů z obrazů významných mistrů, např. Rafaela. V portugalské uměleckohistorické literatuře se publikuje obvykle jeho talíř s alegorií Ferdinanda Koburského.

Proslul také jako sběratel, jehož sbírka přešla ze značné části do Národního muzea starého umění v Lisabonu. V portugalském povědomí je jeho jméno dobře zafixováno, zatímco u nás se mu nedostalo pozornosti. A jeho syn se stal zase průkopníkem portugalského letectví.

Pavel Štěpánek