V. J. Tomášek

7 2014 Dějiny česky

Jen pravda je diadémem umění

V. J. Tomášek 17. 4. 1774 –3. 4. 1850

 

Toto řekl jednou hudební skladatel Václav Jan Křtitel Tomášek svým žákům, a přál si, aby si je opakovali a svým potomkům, aby na ně upozorňovali, protože lépe to říci ani nedokáže. To už byl Tomášek na cestě ze života, kterému věnoval celý svůj ohromný talent i čas a lásku, větší než k ženě.

 

Tomášek se narodil ve Skutči u Chrudimi jako poslední, tedy nejmladší, třinácté dítě. Mamince jich sice zůstalo naživu jen sedm, tehdejší choroby se všechny nedaly léčit, zejména když bylo dětí víc a o infekcích se moc nevědělo. Maminku ctil, vážil si jí, a tatínek se staral poctivě o všechny své syny především, aby z nich něco dobrého přivedl do světa. Šest synů tak dostalo do života nejen vychování, poučení, ale také návyky k čistotě, ke slušnosti, šetrnosti a skromnosti. Každý v okolí si otce vážil. Býval obchodníkem s plátnem, potom konšelem a nakonec purkmistrem města Skutče. Jeho úspěchy a poctivá i mírná povaha působily na všechny syny, hlavně na benjamínka Václava. Všichni chlapci měli k hudbě sklony, ale na nejmladšího čekalo vyzvání, aby se do hudby zamiloval až po uši a věnoval se jí nejen pro radost, ale pro celý životní význam. Malý Václav brzy uměl zahrát na piano, zazpívat u něho píseň, pamatoval si melodie, které byly tehdy moderní a zněly z městských domů o nedělních odpolednách.

 

Narodil se 17. dubna 1774, prý ty čtyřky a sedmičky přebíjely třináctku, že se jako třináctý narodil. Chrudimský, první jeho učitel Wolf, nešel daleko pro fyzický trest, zatahal občas za vlasy, ale Václavovi to nevadilo. Hudba byla jeho učitelkou, láskou, začal myslet na studia už čím dál vážněji. Vydal se do Jihlavy do kláštera, kde vypsali soutěž na místo vokalisty. Bylo mu třináct let, když se loučil s maminkou, protože byla churavá, a svého nejmladšího se zdráhala pustit do světa. Také se stalo, že mu zemřela už během pololetí. Sedával často s houslemi nebo u piana, zpíval tiše smutné písně a rekviem u varhan a myslel na její dobrou tvář, upracované ruce a napadala ho slova i melodie. Občas ho navštívil bratr Antonín, nebo bratr Jakub. Bratrovi se postaral i o studia na malostranském gymnáziu do Prahy. Praha ho uchvátila a vůbec mu bylo jedno, jestli se mu někdo ušklibuje nebo posmívá pro staré oblečení. Sám si šetřil a koupil si oblečení. Brzy našel i nové přátele, od nich se naučil základům harmonie a lepšímu prstokladu. Komponoval lehce. Zprvu skladby komorní, pak i valčíky hrály se prý o masopustech roku 1794, když slavil své dvacetiny.

 

Hudbě vyučoval Tomášek ve šlechtických domech. Tak se domohl víc peněz a také možnosti prohlubovat si své vzdělání. Ve třetím roce filozofie už sám přednáší o krásnu, lásce k historii, všeobecně se vzdělává u nejlepších mužů toho času. Světové dějiny tam přednášek v tom čase báječný dějepisec jezuita Ignác Cornova. Brzy se dal zapsat jako řádný posluchač na právnickou fakultu. Hudbu neopustil ani na chvíli. Vždyť do Prahy přijel sám Beethoven, setkal se později i s Mozartem. Roku 1804 přijel do Prahy i čáslavský Jan Ladislav Dusík.

 

Když projíždím někdy Malou Stranou v čas, kdy před kostelem mikulášským stojí ti, co přijeli na koncert a jsou tu jména zejména německých a rakouských skladatelů, divím se, kolik krásných muzikantů jsme měli my, když v Praze v tom čase obrozeneckého vru už pražskou klavírní školu zdobí jména: Frant. X. Dušek, Jan August Vitásek, Jan Antonín Koželuh a jiní. Tomášek byl zakladatelem této školy kolem své třicítky. To už ho zná Praha a on Prahu, Dr. František Palacký a hrabě Jiří Buquoy, který zve skladatele do svého domu k celému zaopatření, když bude vyučovat jeho děti. Tak se hrabě zasloužil o umění Tomáškovo i o rozkvět české hudby. Tomášek věří v pravost Rukopisů, které tehdy Václav Hanka probudil. Tomášek také dokončil svou Lenoru, zpěvohru.

 

V sedmdesáti letech se Tomášek rozhodl psát svůj životopis. O svém dětství, o zásnubách s hudbou, a také zásnubách s Vilemínou Ebertovou  r. 1823. Cítí ale slabost vůle i fyzické síly, trpí vodnatelností, uspořádá si všechny notové záznamy, přemýšlí...

 

Stále učí a tvrdí: Ještě jsem všechno svým žákům nepověděl, musím se ještě mnohému naučit...

 

Umírá ale 14 dní před svými 76. narozeninami 3. dubna 1850. Teprve po jeho smrti poslala mu Akademie věd a umění z Německa čestný diplom, který mu byl položen na rakev. Uložili ho do hrobu na Malostranském hřbitově v Košířích a jeho hrob krášlí lyra s německým nápisem, jak si přál:

 

„Jen pravda je diadémem umění.“

 

Nevím, kolik hudebních skladatelů si je někdy opakuje, to heslo jim Tomášek zanechal jako vážné prosby, jako zkušenost velkého mistra.

 

-Dagmar Štětinová-

 

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012