Sir Charles, thank you, děkujeme...

Martina Fialková 7 2014 Kultura česky

 

Nedávno jsem v České televizi na programu ČT ART zachytila moc krásný a zajímavý dokument s názvem Sir Charles, thank you, děkujeme...Bylo to ve dnech, kdy si svět připomínal 160. výročí narození tohoto českého (vlastně spíše moravského) hudebního génia. Janáček se narodil 3. července 1854. I my doma jsme si ho připomínali. Je tu ale stále jakýsi dluh…A také proto nebude tento článek jen o Janáčkovi, ale ještě o někom dalším.

 

Pro mnoho našinců je Janáčkova hudba zčásti pořád málo přístupná, ač například Britové či klasickou hudbu vyznávající Američané jej naprosto milují. Proč tomu tak je? Nad Janáčkovým odkazem se v tomto skvělém dokumentu zamýšleli mnohé světově uznávané osobnosti z oblasti hudby. Byl však především věnován jednomu člověku – tomu, který se o objevení Janáčka světu nejvíc zasloužil. A nebyl to Čech.

 

Dirigent Sir Charles Mackerras (1925 – 2010)

datum úmrtí 14. 7. má blízké datu narození Leoše Janáčka – 3. 7.

 

Film věnovaný této světové dirigentské hvězdě, přinesl kromě jiného sestřih z mnoha krásných dobových materiálů. Jak se nadaný mladík dostal z Austrálie do Británie, kde dále studoval, a poprvé se setkal s Janáčkovou hudbou. Uchvátila ho. Vydal se do tehdy ještě svobodného Československa, aby se tam učil i tehdy proslulého mistra, Václava Talicha. Byla to výuka neoficiální, chodil do zkoušek České filharmonie, když s Talichem zkoušela, a díval se a poslouchal.. Komunisté ale brzy nepohodlného Václava Talicha odstranili – žil ve svém rodném Berouně bez možnosti dirigovat a vedli proti němu zničující kampaň. Mladý nadšený Mackerras za ním však do Berouna jezdil a Václav Talich měl radost, že alespoň s někým se může dělit o své zkušenosti. Byly to dlouhé rozpravy o české hudbě i o Janáčkovi. Nebyla zde žádná rivalita – Charles byl také ještě mladík – ale získal si Talichovo srdce. A pak začal sám Janáčka dirigovat v Británii i jinde. Postupně jej prosazoval na programy a díky charismatu, dobré přípravě s zkušeností načerpaných u Václava Talicha, se mu dařilo vzbuzovat o Janáčkovu hudbu stále větší zájem. Pořád se do Prahy a do Československa vracel, učil se česky. V dokumentu mnohokrát jeho čeština – a výborná – také zazněla – at´už při práci s muzikanty, na které byl dost tvrdý, ale vždy je dokázal získat na svou stranu – nebo i při vlastních vzpomínkách na tu dobu.

 

O Siru Mackerrasovi mluvili i další. Jeho mladší kolega, dirigent Sir John Eliot Gardiner, nebo současný šéfdirigent Berlínské filharmonie Sir Simon Rattle i jeho žena, česká mezzosopranistka Magdalena Kožená. Oba britské dirigenty Charles Mackerras velmi ovlivnil v jejich přístupu k Janáčkovi a české hudbě vůbec. Jako dříve on se nechal vést Václavem Talichem a diskutoval s ním, tak později předával svůj pohled na Janáčka těmto současným osobnostem – a opět bez jakékoli rivality. Magdalena Kožená s ním spolupracovala při koncertě a na nahrávce Tří fragmentů z Martinů opery Julietta, která získala mezinárodní ocenění Grammy. Všichni tito na něj vzpomínali s úctou a láskou. A oba světoví dirigenti nesou tento Janáčkovský prapor dále... Například Simon Rattle se vyjádřil, že není větší sborové dílo ve 20. století, než Janáčkova Glagolská mše.

 

V dokumentu bylo možné porovnávat starší i novější nahrávky Janáčkových oper z Brna, či záznamy koncertů z Pražských jar, kde Sir Charles Mackerras Janáčka mnohokrát dirigoval, at´už s Českou filharmonií, Pražskými symfoniky FOK, s Brněnskou či Ostravskou filharmonií.

O spolupráci s tímto skvělým dirigentem mluvili také hudebníci z České filharmonie, například Miroslav Vilímec.

Jejich vzpomínky se mísily s Mackerrasovými rozmluvami o Janáčkových operách – co a proč v nich slyší. A proč že Britové tuto hudbu dnes milují? Sir Charles říká s úsměvem: „Snad, že má tak specifický divadelni charakter, je až Shakespearovsky dramatická, což mají Britové v krvi..“

 

Dokument nahlédl i do lázní Luhačovice, kde Janáček napsal právě zmíněnou Glagolskou mši. Slyšela jsem ji nedávno, na závěrečném koncertě letošní sezony FOK ji dirigoval čínský dirigent Muhai Tang – a vůbec ne špatně. Její varhanní sólo prý napsal Janáček pro sebe. Je fantastické, jako celá mše, zkomponovaná za deště a bouře, která tehdy Janáčka uvěznila doma. Mše, která ale přitom vůbec nevyznívá jako nábožensky orientovaná hudba. Je to oslava bytí, žití, živlů v nás a v přírodě….vždyt´ kde jinde hledat Boha?

 

Krásné shrnutí v dokumentu nabízí britský janáčkovský vědec John Tyrrell.

Volně cituje jeho slova: „A tak se stalo, že díky Siru Charlesi Mackerrasovi byl Janáček objeven pro svět. Z 40 let jeho dirigování všude se z poměrně neznámého autora stala legenda světových oper….. O Mackerrasovi se v Čechách jednu dobu říkalo, že to je po Talichovi, Kubelíkovi, Ančerlovi či Neumannovi posledni "velký český dirigent"...

Píše o něm i Milan Kundera ve své známé a krásné stati Můj Janáček.

 

Na závěr:

Tento film byl úžasným pohlazením po duši. Zase jsem o něco moudřejší, říkám si.

A jsem ještě víc pyšná, že jsem kdysi díky Lady Mileně Grenfell Baines, která do Prahy z Británie vozila na koncerty hudební fanoušky, seděla se Sirem Mackerrasem u jednoho stolu.. Celá společnost jej pozvala do Hanavského pavilonu po koncertě, který on dirigoval. Je to už dávno. Byl moc milý, ale já si tehdy ještě moc netroufala…. Proto alespoň dnes píši tento příspěvek, který oceňuje práci jiných novinářů a dokumentaristů. Udělali jste to pěkně, díky, kolegové.

Martina Fialková

(Režie filmu z r. 2009 – Rudolf  Chudoba)

Na fotografii Sir Charles Mackerras s Lady Milenou Grenfell-Baines na rezidenci českého velvyslance v Londýně, kde u příležitosti 80. narozenin obdržel od lady Mileny kolorovanou perokresbu od Jaroslavy Moserové, zachycující Sira Charlese při dirigování.

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012