Fotografové války

7 2014 Dějiny česky

Unikátní fotografie objektivem českých vojáků z 1. světové

 

Po třech letech můžete vidět v Českých centrech v Rytířské ulici v Praze opět skvělé záběry od tří, nyní již známých autorů, kteří zároveň bojovali v zákopech 1. světové války.

 

V roce 2009 jsem na Pražském hradě představil fotografie Jindřicha Bišického, jehož jméno jsme se dozvěděli až během výstavy. Proto se tedy výstava nazývala v podtitulu Objektivem neznámého vojáka. Spolukurátorka Daniela Mrázková tehdy mluvila o objevu století, protože až do dnešního dne není známa na světě podobná sbírka tak kvalitních záběrů z bojů první světové války. V dějinách fotografie se objevuje většinou jen jméno André Kertesz, Maďar žijící ve Francii a později slavný fotograf. Jeho snímky z války však smetla bolševická revoluce v Maďarsku v roce 1919. Proto nikdo z nás nedoufal, že se na výzvu SPH ozve někdo, sběratel nebo příbuzný, kdo má doma podobnou kolekci negativů či fotografií od konkrétního českého fotografa, který v této válce působil. Ale zázraky se dějí a další hradní výstava v roce 2011 představila hned čtyři podobné autory, jako byl Jindřich Bišický. Čtyři další objevy století. Vybraná kolekce  pro Česká centra představuje to nejlepší od třech z nich, Gustava Brože, Jana Myšičky a Jendy Rajmana.

 

Na 700 skleněných a filmových negativů Gustava Brože mně v roce 2010 přinesl v igelitových taškách sběratel Roman Ježek. Brož začínal válčit na italské frontě a pak byl přesunut na východ, na ruskou frontu, odkud je také většina jeho skvělých snímků, než – jak zjistil historik Jan Haas, dezertoval do Ruska. Snímek Večer před spaním v naší kuchyni, kde jsou s dvěma dívkami vyfotografováni v postelích cudně se tvářící vojáci  (viz foto u článku) nebo pohotová fotografie Skok sanitního psa, či skupinové foto s názvem Mužstvo štaflu, které nám snad poprvé představuje vojenské sluhy, neboli pucfleky, tak je známe ze Švejka. Tyto a mnoho dalších Brožových snímků patří k nejen k vrcholům této výstavy, ale určitě se přiřadí k pokladům české i světové humanistické fotografie.

 

Na další neuvěřitelný soubor negativů a kopií Jana Myšičky, pečlivě uspořádaných a popsaných, mě upozornil kolega novinář a fotograf Josef Moucha. Přes třicet let je uchovával na půdě učitel a Mouchův kamarád z vojny Josef Bohuňovský, který je dostal od jediné Myšičkovy dcery, paní Mohelské, se kterou taky velmi prozíravě natočil na magnetofonový pásek rozhovor. Paní Mohelská se první tatínkovy výstavy bohužel nedožila. Z jejích úst jsme se díky záznamu mohli dozvědět vše o jeho životě až po válce, neboť, jak říkala, o válce se doma nemluvilo, to bylo tabu. Myšička působil v maďarském Egeru a také na italské frontě, kde byl dvakrát raněn. Podobně jako Brož, tak i Myšička nebyl pravděpodobně oficiálním fotografem a byl nucen zúčastňovat se bojů, kdy nechával fotoaparát v klidu, fotil „jen“ každodenní život. O to je jejich svědectví cennější, protože „bojových“ prvoplánových krutostí je ve vojenských archivech dost a dost, avšak od neznámých autorů. Obsáhlé soubory Brože, Myšičky a Rajmana jsou ceněné nejen svými výtvarnými kvalitami, ale hlavně pro svou ucelenou, autorskou výpověď o době Velké války, jak se jí tehdy říkalo.

 

Posledním vystavujícím je Jenda Rajman, jehož negativy sice zmizely, ale jako oko v hlavě uchovává jeho vnuk Pavel Hančar pohlednice, které z jeho negativů vznikly, a které pak posílal jako dopisy rodičům či své milé. Jenda Rajman působil celou válku jako úředník ve vojenském špitálu v Podmelci, kde denně viděl krutosti války na neustálém přísunu raněných. Na jednom snímku je vidět řada postelí s raněnými a nemocnými, jak leží v bývalé hale na výrobu nábytku. Na dalším pak, na prostranství před špitálem, operují lékaři raněnému lebku. Rajman fotografoval vše, co se v Podmelci dělo. Příjezdy a odjezdy raněných, kopání hrobů, pohřbívání, anebo, na tehdejší dobu zcela unikátní, rentgen hlavy.

 

Po válce se Jenda Rajman vrátil do rodného městečka Rožďalovice, kde pokračoval ve své dílně jako umělecký knihař a prý také trochu i fotografoval. Tragické vyznění měla návštěva Jendy Rajmana u bratra Josky ve Splitu, kterému z radosti, že se opět setkali, „puklo srdce“.

Gustav Brož se vrátil lodí z Archangelska do nového Československa až v roce 1921 a vstoupil do armády, kde působil jako štábní kapitán až do roku 1939. V průběhu války ilegálně působil v různých odbojových organizacích. Z armády pak odešel v roce 1948.

Jan Myšička, podle vyprávění jeho dcery paní Mohelské, o válce nikdy nemluvil, nechtěl, aby se jeho děti zbláznily do vojenského sukna. Po válce odešel učit na Slovensko, odkud musel odejít po vzniku Slovenského štátu do Tábora a s celou rodinou pak skončil v Praze. Prý překládal až z dvanácti jazyků.

 

Jaroslav Kučera

Foto: Gustav Brož - Brongelówka - Večer před spaním v naší kuchyni

 

Atentát v dobových fotografiích

Výstava v Českém centru byla zahájena za velkého zájmu veřejnosti v horkém letním podvečeru - možná podobném, jako byl ten, kdy se před sto lety odehrál v červnu 1914 i atentát v Sarajevu na následníka císařského trůnu.

Sarajevskému atentátu, který běsnění i. sv. války rozpoutal, je věnována i druhá část výstavy, kterou připravili partneři z Bosny a Hercegoviny, a kterou zahájila velvyslankyně této země. Tato výstava pomocí unikátních dobových fotografií s poutavými popisky představuje krok za krokem chronologicky místa a osoby, které se onoho dne 28. 6. 1914 shodou dějinných souvislostí staly kulisami a účastníky předehry k válečnému dramatu. Doplňují ji i dva krátké dokumentární filmy.

Díky iniciativě Českého centra tak na jednom místě můžete vidět obě korespondující výstavy a připomenout si tak, jak málo stačí k neodvratitelným rozhodnutím mocných, která pak ovlivní životy milionů.

Maf

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012