Představujeme spolupracovníky 2.část: Jan Neumann / Umělec? Ochodník? Dělník z waltrovky? ,Jezeďák"? ,Pétépák"? Nádražák...?

1 2003 Ostatní česky
obálka čísla

Měli jsme ale rádio a jednou z mála stanic, kterou jsme u hranic mohli chytit, byla Svobodná Evropa. A tak jsme se školili, sice neoficiálně, ale o to ochotněji. Nikdo proti tomu nic nenamítal, protože celá četa byla stejného politického smýšlení. Stejně jsem ale v podobném totálním nasazení nechtěl dlouho setrvat. K práci s lopatami a krumpáči jsme nafasovali dokonce jakési staré německé uniformy, zbraně nám pochopitelně žádné nedali.

Znovu jsem začal s tím, že službu nemohu nervově unést. Dostával jsem ,záchvaty", se kterými si sice doktoři lámali hlavu, ale protože se mi pořád nedařilo dosáhnout pěny u úst, nezískával celkový dojem na kýžené přesvědčivosti. Nakonec mě poslali do vojenské nemocnice v Plzni. Tam si mě vzali do parády a vyšetřovali mě od hlavy k patě. Jednou jsem zaslechl doktora, který se o mém ,případu" bavil se sestřičkou, jak říká: ,No jo, ale on se nepomočuje." Došlo mi, že ke spokojenosti lékařů je nezbytné i v tomto bodě vyhovět. Takže jsem co nejvíc zdržoval své odchody na záchod, pak zahrál krásný záchvat a pomočil se, až se hory zelenaly. Několikrát jsem si to v noci zopakoval - a spokojenost byla oboustranná.

Doktoři mě pustili na takzvanou ,trvalou dovolenou", takže jsem v uniformě odjel do Prahy. Říkal jsem si, že v civilu už se snad dva roky ,marodění" dají vydržet. Občas jsem zašel za svým doktorem s nářky na bolesti hlavy k nevydržení i jinými vymyšlenými neduhy. A po čase jsem se konečně dočkal vytoužené ,modré knížky", která mě od vojny zcela osvobodila a měla tehdy pro většinu mých vrstevníků cenu zlata.

Po vojně jsem ještě chvíli pracoval v dezinfekční službě a na několika dalších místech, kde jsem se moc neohřál. Kolem roku 1956 jsem dělal také na dráze, dnešním Masarykově nádraží, kolem kterého tehdy projížděly transporty s uranovou rudou z Jáchymova do SSSR. Jako doprovod jezdili s vagony Rusové.

Pracoval jsem v partě posunovačů, která jednou v sobotu dokázala za největšího provozu vykolejit vlak. Zablokovali jsme všechny výstupní i příjezdové koleje a Rusům se to velice nelíbilo. Věc se vyšetřovala a já skončil v ruzyňské věznici. Ruzyň byla tehdy už dost proslavená věznice a mohl jsem mluvit o štěstí, když jsem se po skončení vyšetřovací vazby dostal do kuchyně. Sešly se v ní samé zkrachovalé ,živly", takže to vůbec nebylo špatné. Rozhodně jsme si měli o čem vyprávět. Kromě politických byli na Ruzyni pochopitelně i skuteční kriminálníci a nahoře měli oddělení ,inteligentů". Tihle inženýři, doktoři, technici a podobní byli sice ve vězení, ale současně museli pracovat ve výzkumu. Lékařskou péči, stravu a zacházení měli sice lepší, ale od nás ostatních byli velmi pečlivě izolováni. Za celý svůj pobyt v Ruzyni jsem se se žádným z nich nesetkal.

Jako s bachařem jsem se ale sešel se svým známým, Mirkem Maxou, s kterým jsem kdysi dělal v Darexu a soupeřil s ním o jedno děvče, Hanku Dufkovou, co pracovala v kádrovém oddělení. Mirek šel z Darexu do uniformy bachaře - a já do výroby. Po propuštění z Ruzyně v roce 1960 jsem byl z Prahy vyhoštěn. Poslali mě na státní statek ve Frymburku.

Usadil jsem se v malé vesničce Slupečná - hned vedle Lipna - a moc se mi tam líbilo. Zůstal jsem tam pět let, i když jsem celou dobu u státního statku nepracoval. Pár stovek metrů od mých oken leželo Rakousko. A já si stále dopisoval se svými esperantisty, kteří mě zásobovali líčením, jaké možnosti i životní standard mají lidé na Západě. Získával jsem stále jasnější představu o tom, že je nutné prásknout do bot...

Ve Slupečné a kolem Lipna nás tehdy bydlelo dohromady asi tři sta. Polovina z toho byli příslušníci pohraniční stráže, kteří se starali hlavně o to, aby se nikdo nedostal do pohraničního pásma, které bylo velmi podrobně vyznačeno. Věděli jsme, že na druhou stranu Lipna nebo na Vítkův kámen už nesmíme, a podobně. Ale když tu člověk žil déle, přece jen se s pohraničníky seznámil a s některými i spřátelil.

Dostal jsem práci u Restaurací a hotelů - jak jsem se později dozvěděl, právě pro své jazykové znalosti. A hned se u mě objevili příslušníci StB, kteří naznačovali, že pokud bych je o ubytovaných cizincích byl ochoten informovat, našlo by se pro mě jistě i místo vedoucího některého z hotelů - nebo jiné výhodné uplatnění. Režimu, kde jsem zatím poznal jen šikanu a bezpráví, jsem ovšem nebyl ochoten jakkoliv pomáhat. Pochopil jsem, že se definitivně blíží chvíle mého rozhodnutí, i když nebylo nijak lehké opustit rodinu, přátele, krásnou rodnou zem.

Přihlásil jsem se na zájezd s Čedokem do Rumunska, ale to nějak nevyšlo. Požádal jsem o individuální cestu do Rumunska přes Maďarsko, což mi povolili. Když mně dotyčný příslušník vydával povolení k cestě, říkal asi toto: ,Pamatuj si, že jestli utečeš, najdeme si tě, ať budeš kdekoliv. Dobře víme, s kým se stýkáš, s kým si dopisuješ a kde všichni ti lidé venku žijí!"

Odjel jsem do Rumunska, v pořádku se asi po dvou týdnech vrátil a šel se hned ohlásit na příslušné oddělení v Krumlově, aby viděli, že mě mají zpátky. Načež jsem se stejným cestovním dokladem znovu odjel do Maďarska, odtud přešel do Rakouska - a tak začala v září 1963 moje emigrace.

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012