Helena Blehárová

Face to face

Když v roce 2001 vtrhl do českých kin dnes už kultovní film Filipa Renče Rebelové, zaněla v něm - kromě mnoha jiných dobových písní - i písnička Š š š v podání slovenské herečky Zuzany Norisové. Znovu zněla étérem snad ve všech našich rádiích a přitom málokdo z mladší generace tušil, že tuto chytlavou skladbu poprvé nazpívala a udělala z ní už v r. 1967 megahit zpěvačka rovněž slovenského původu, Helena Blehárová. Zpěvačka, která už více než padesát let žije v moravské metropoli Brně, která slavila největší profesní úspěchy jako sólistka legendárního Orchestru Gustava Broma zejména v šedesátých i sedmdesátých létech a proslula jako jedna z největších osobností československé jazzové scény. Když jsem paní Blehárovou letos na jaře náhodou potkal v jednom nadačním obchůdku v Brně, nedalo mi to, a požádal ji o krátký rozhovor. S noblesou jí vlastní mi svěřila své telefonní číslo (a přidala věnování s podpisem), a tak jsme se začátkem června sešli v její oblíbené kavárně, kde také vzniklo následující povídání.

Paní Blehárová, neodpustím si na úvod otázku - jak to proboha děláte, že tak svěle vypadáte? Vím, že jste vloni oslavila významné "kulaté" životní jubileum, ale kdybych vás potkal na ulici a neznal vás, hádal bych vám stěží půl století...

Opravdu? Nebo mi jen lichotíte? Face to face - myslíte to upřímně? Jestli ano, tak děkuji. Víte, já si myslím, že je to jednak v genech, jednak se snažím opravdu zdravě žít. Hodně piju minerálku, jím ovoce a zeleninu, nekouřím, alkohol jsem přestala pít už před pětadvaceti lety. To, že jsem poměrně štíhlá, mají na svědomí i mé časté pobyty v nemocnici, zrovna před pár dny jsem si poležela ve špitále se slinivkou. Ale zatím stále žiju a snažím se užívat života, jak to jde. V zimě lyžuju, chodím na procházky, na  výstavy, na koncerty, teď nedávno jsem viděla skvělé představení kapely  Manfred Mann. Také mám radost ze svých dvou vnoučat, z osmapůlleté Gábinky a z dnes už jedenáctiletého Jakuba. I když je to dnes klučina skoro stejně velký jako já,  stále nemůžu zapomenout, jak jsme spolu chodívali na písek, dělali bábovičky a prozpěvovali si "ein, zwei, drei, Kuba nese čaj".  Jakub je moje sluníčko a každé setkání s ním i jeho kamarády mě nabíjí energií.

V úvodu jsem zmiňoval vaši slavnou písničku Š š š.  Jak jste se k ní dostala a proč ji ve filmu Rebelové nezpíváte vy, ale Zuzana Norisová?

Tak na to se musíte zeptat pana režiséra Renče, já sama to nevím a docela mě zamrzelo, že nepoužili původní nahrávku. Zuzka to sice zazpívala pěkně, ale podle mne to až moc okopírovala. A jak jsem s k té nahrávce dostala? Objevil ji můj tehdejší brněnský textař, později úspěšný fotograf, Jan Fiala. Volal mi jednou pozdě v noci, že slyšel v rádiu písničku v podání Nancy Sinatrové Sugar Town a že si myslí, že by to byla písnička přesně pro mne, a že už má i napsaný text, a tak vznikla Š š š a dodnes ji lidé na mých vystoupeních chtějí slyšet. Byla to tenkrát opravdu trefa do černého.

Vy jste začínala už jako velmi mladá z jazzem. Jak jste se k jazzu, a posléze ke Gustavu Bromovi, vlastně dostala?

To bylo tak. Já jsem zpívala už od 1. třídy ve sboru, potom jsem se zpíváním pokračovala na gymnáziu, a kluci - kamarádi, kteří studovali v Praze, si vozili do Žiliny, kde jsem se narodila a vyrůstala, právě jazzové desky, třeba s Ellou Fitzgeraldovou, která byla mým prvním a největším vzorem, nebo s Carmen McRae nebo June Chrystovou. Já jsem se do jazzu zamilovala a když pak kluci založili skupinu Acryl combo, stala jsem se jejich sólistkou. Už v roce 1961 jsem v Soutěži tvořivosti mládeže v Bratislavě získala čestné uznání za přednes písní Duben v Paříži (April in Paris) a Air Mail Special, a v porotě tehdy shodou okolností seděl saxofonista Orchestru Gustava Broma Zdeněk Novák. Ten o mně řekl panu Bromovi, který tehdy zrovna hledal náhradu za Jarmilu Veselou (další velká brněnská legenda s velkým hitem Až rozkvetou lípy), a když uslyšel moje nahrávky, tak mě ihned angažoval. Takže jsem nenastoupila dráhu zdravotní sestry - po gymnáziu jsem si totiž udělala nástavbu jako rentgenová laborantka - a po hlavě jsem se vrhla do světa jazzové, a posléze populární hudby. To víte, v devatenácti letech nemáte trému a svět je váš.

Ve své, na svou dobu převratné, knížce Zpěváci bez konzervatoře (1966) napsal její autor Jiří Černý, že jste jazzová zpěvačka evropského formátu, že vás dokonce v anketě jazzových odborníků v r. 1964 vyzdvihli na první místo před tehdy už Zlatou slavici Evu Pilarovou a Vlastu Průchovou. Ale že nemáte štěstí na pořádný hit, neboli šlágr, jak se tehdy říkalo (to bylo ještě před Š š š) - nemáte pocit, že k tomu přispělo i to, že jste zůstala, na rozdíl od většiny vašich kolegyň, které se usadily v hlavním městě (Zagorová, Hegerová, Rottrová, Urbánková) - v Brně?

Nejdřív malá oprava - já totiž konzervatoř mám! Udělala jsem ji si ji až po vyjití té knížky, kde o mně pan Černý píše, a to v Brně u paní profesorky Weinbergerové, obor operní zpěv. Později jsem na té samé konzervatoři dokonce působila několik let  jako pedagožka a učila jsem své studentky technikám zpěvu a všemu, co se týkalo muzikálu. Mimochodem, zažila jsem na konzervatoři také začátky Laďky Kozderkové, o které jsem si myslela, že z téhle holky nikdy dobrá zpěvačka nebude, ale pod vedením paní profesorky z ní pak vyrostla velká muzikálová hvězda, kterou jsme tady dlouho neměli a možná mít nebudeme. Velká škoda jejího předčasného odchodu. A k tomu Brnu. Ano, máte pravdu. Brno mám sice moc ráda, žiju tady od roku 1962, ale co se týká profese, po létech jsem si uvědomila, že to byl z profesního hlediska přece jen omyl zůstávat tady. V Praze jsem měla své autory, psali pro mne takoví hitmakeři, jako byl Karel Svoboda, Bohuslav Ondráček, Vladimír Poštulka nebo Zdeněk Borovec. Účinkovala jsem v tehdy nejpopulárnějších divadlech jako byl Semafor nebo Rokoko, po boku Miroslava Horníčka nebo Jiřího Suchého. S panem Bromem jsem prožila krásných a  intenzívních šest let, od r. 1962 do r. 1968, absolvovali jsme řadu jazzových festivalů, např. v Manchestru v r. 1963, ve Varšavě o rok později, a také třeba v Mnichově nebo Norimberku. Občas jsem si odvezla i nějakou cenu, třeba z festivalu v Sopotech, či z bulharského Zlatého Orfea. A reprezentovala jsem naši republiku také na slavném Midem v Cannes (tuším, že v roce 1969) a vzpomínám si, že jsem tam tenkrát bydlela na pokoji s Yvonne Přenosilovou.

Pak jste se,  pokud se nemýlím, na dva roky tak trochu ztratila svým československým příznivcům z očí... Ano, od roku 1968 jsem dva roky žila v Brémách - uměla jsem slušně německy a dokonce jsem tam natáčela v němčině u firmy Intercord desky a měla jsem tam dokonce svého agenta. Mnozí si mysleli, že v zahraničí po srpnové okupaci zůstanu, ale mě to táhlo domů. Takže když mi vypršela smlouva, vrátila jsem zpátky. V Brně jsem měla krásný byt na Lesné a slušně rozjetou kariéru. V sedmdesátých letech jsem začala spolupracovat s orchestrem Václava Zahradníka (spolu s Viktorem Sodomou a Jiřím Štědroněm),  jezdila jsem hodně s Pepíkem Laufrem, s Milanem Chladilem a kapelou Šest strýců, jako host jsem stále vystupovala i s Bromem, a také v pořadech legendární slovenské dvojice komiků  Lasica - Satinský.  A -  což možná někoho překvapí -  jsem vystupovala jistou dobu i s Banjo bandem Ivana Mládka na koncertech v Polsku a stali se z nás velcí kamarádi. Mimochodem, Ivana Mládka jsem potkala před pár dny tady v Brně, když se volilo do Evropského parlamentu, a pěkně jsme si po letech popovídali.

Když jste zmínila evropské volby, nemůžu nepřipomenout, že jste po roce 1989 aktivně vstoupila do politky, když jste v r. 1991 byla zvolená zastupitelkou za Brno-střed. Jak na toto čtyřleté působení v komunální politice vzpomínáte?

Hmmm... Na toto období mého života vzpomínám s rozporuplnými pocity. Víte, já jsem se o politiku zajímala dávno před Listopadem, poslouchala jsem - kromě muziky - také zprávy na Osterreich 3 a dívala se na vídeňskou  televizi, a sledovala, co se ve světě děje, jak to tam funguje. A když dva roky po sametové revoluci přišla nabídka kandidovat za jednu dnes už zaniklou stranu, neváhala jsem. Myslela jsem si, že můžu něco změnit, vstupovala jsem do politiky jako mnoho jiných s velkým optimismem, byli jsme morálně čistí a o něco jsme se snažili, ale zjistila jsem, že politika je hodně o uplácení a protekci, a že člověk, který má nějaké ideály a nemá ostré lokty, nemá moc šancí uspět... Ale bylo to pro mne poučné a svého působení v politice nelituju.

Prý máte s mužem zálibu v umění...

Ano, to nepopírám, k umění jsem vždycky měla kladný vztah.  Doma se obklopujeme krásnými obrazy a uměleckými díly převážně českých a slovenských autorů, já sama mám svého oblíbence Aloise Mikulku a nebo třeba architekta Polívkových manéží, a rovněž grafika, kreslíře a malíře Dušana Ždímala, který už bohužel není mezi námi.

Mezi námi není ani pan Max Wittmann, člověk, který je rovněž nerozlučně spjatý s Orchestrem Gustava Broma jako konferenciér, dramaturg, vedoucí hudební redakce Čs. rozhlasu Brno a také skladatel, myslím, že pro vás také napsal nejednu písničku... Max, můj velký kamarád, zemřel přesně před třemi lety, 1. června 2011. Díky němu mám zcela speciální jazzové  cédéčko svých písniček, které u žádné velké společnosti nevyšlo, a které jsem si nechala vyrobit  vlastním nákladem (sponzoroval to můj muž)  v počtu asi sto kusů a většinu jsem už rozdala svým přátelům a kamarádům. Max mi na něm dal dohromady spoustu právě těch jazzových písní, které nikde neseženete a neuslyšíte, je tam i má snad nejoblíbenější a nejkrásnější balada My Funny Valentine, krásné skladby Jaromíra Hniličky Bažina a Útesy, již zmíněný Air Mail Special a spousta dalších. I když jsem jazz později tak trochu opustila, protože to nebyl žánr pro většinové publikum, nikdy jsem na něj nezanevřela a na každém vystoupení, kterých už, přiznám se,  mívám málo a jsou spíše komornějšího charakteru, nějaký jazzový kousek zazpívám.

Čtenáři Českého dialogu jsou po celém světě. Vy jste také zcestovala pořádný kus světa - kde se vám nejvíc líbilo a kde vás a vaši muziku publikum nejlépe přijímalo?

S Gustavem Bromem i jinými kapelami jsem opravdu projela snad celou Evropu, byla jsem V Anglii, Francii,  v tehdy Západním i Východním Německu, Polsku nebo Jugoslávii. A budete se možná divit, ale velice hezké vzpomínky mám i na koncertování v Rusku, tehdy Sovětském svazu. Kromě tradičních měst, jako byla Moskva a Leningrad, jsem se dostala také do přenádherné Alma-Aty, do Taškenktu a Tbilisi, a všude jsme měli vyprodané (a velké!) sály a publikum naše písničky, i ty jazzové, přijímalo s velkým aplausem. Chodili na nás i lidi z ruského undergroundu a jazzmani.  V "Sajuzu" jsem byla snad desetkrát, města mi připadala čistá a udržovaná a ti obyčejní lidé byli moc vstřícní a pohostinní. Byla jsem mile překvapená, jak tu "západní" muziku prožívali, ruské publikum bylo báječné.

Před pár týdny jsme se potkali v obchůdku Nadace Veronica, která z výtěžku z prodeje darovaných věcí podporuje nejrůznější ekologické projekty a kam jste přinesla spoustu krásných  osobních věcí. Jak jste se k této formě charity dostala?

K charitě, hlavně té pro děti, jsem měla vztah odjakživa. Co se týká toho nadačního obchůdku, který sídlí v Brně na Pekařské ulici, dostala jsem tip od jedné známé. Ověřila jsem si, že tam pracují charakterní lidé a že ty peníze, které se z darů utrží, jdou opravdu všechny na dobré věci a projekty. Tak tam občas zanesu některé své věci a mám dobrý pocit z toho, že neleží někde ve skříních a mohou být někomu užitečné.

Tak, skoro dvě hodiny strávené ve společnosti chasrismatické dámy, zpěvačky s velkým hlasem a čistou duší, uplynuly jako voda (kterou p. Helena mimochodem celou tu dobu usrkávala, zatímco já  si pochutnával na vídeňské kávě), a z tohoto setkání jsem odcházel s pocitem, že takových žen jsem v životě mnoho nepotkal. Kdo by si chtěl Helenu Blehárovou poslechnout a nemá doma ani její první LP z r. 1976 nebo dvě cédéčka, která vyšla po roce 2000, tak na serveru YouTube lze - kromě zmiňované Š š š - nalézt její další úspěšné písničky, jako např. Ton-ton, Už odchází mé trápení, Chtěla bych zpívat jako zvon, Sedmej pád, Žlutý dům, La la la, nebo Závrať a desítky dalších.  Na závěr bych rád popřál Paní zpěvačce, majitelce tříoktávového sametově-břitkého hlasu, velké dámě československé populární hudby, k jejím nastávajícím narozeninám (28. června) vše dobré - hodně zdraví, pohody a energie do dalších let, ať nás její hlas provází z rádií, desek nebo na živých koncertech ještě dlouho.

Za rozhovor děkuje Miroslav Seifert

P.S. Poděkování patří rovněž novináři a fotografovi panu Robertu Rohálovi z Holešova, který nám k tomuto článku poskytl krásnou fotografii. A připomínám, že paní Blehárová má nejen své heslo na Wikipedii, ale jde s dobou a má svůj profil i na Facebooku. A právě se učí ovládat nový dotykový mobilní telefon.