Vlasta Vostřebalová v Galerii hl.m.  Prahy

Návrat zapomenuté malířky Vlasty Vostřebalové-Fischerové výstavou v Galerii hlavního města Prahy (první roku 1971) se děje právem. Byť naplno tvořila pouhých dvacet let, přesto se zařadila mezi nejosobitější umělkyně českého malířství první poloviny minulého století.

Tendence tvorby

Rodačka z Boskovic (1898) studovala střední uměleckou školu. Poté Akademii výtvarných umění v Praze (1919-1923): již tehdy byla členkou akad. spolku Preisler a podnikala studijní cesty do Německa, Francie-Paříže. Tehdy se vyhraňoval její výtvarný názor. Vlastní velmi osobitý způsob ztvárnění, především v jednoduchém, barevně střízlivém a neokázalém portrétu Helča (1922) byl důvodem k jejímu vyloučení z Hynaisovy malířské školy a přestupu do Štursovy speciálky. Krátce po studiu se provdala za profesora O. Fischera. Programově se hlásila k Wolkerově koncepci proletářského náboje. Přispívala do časopisu Kohoutek, s nímž spolupracoval K. Holan, P. Kotík, M. Holý a další osobnosti. Její tvůrčí vývoj, byť nepřímo, ovlivnil program Devětsilu a Sociální skupiny, stejně jako sociální tendence soudobého německého francouzského umění. Malířka se však nikdy nepřiklonila k žádné skupině ani spolku: s nesmírnou houževnatostí a opravdovostí pracovala osamoceně.

Malba - Kresba

Obrazy a kresby V. Vostřebalové nesou "jen" několik témat. Přitahována pražskou periferií tvořila figurální kompozice těch nejchudších: postavy starců, upracovaných žen, smutné tváře dětí, figury žebráků, flašinetářů, dráteníků. Prozrazují soucit s jejich osudy. Dále to byly kriticky vyostřené obrazy Vašek Zikánů, Piják, Žebrák a další. Plátna jako autobiografické reminiscence: Kateřinky-zlý sen, Letná a jiné se zvláštní výrazovou silou v grotesknosti a napětí mezi realitou a imaginací. Krajiny Z Alp I, Z Alp II, Motiv z Jetětic, Třešňovka nad ZOO v Tróji, Záhon na Letné se pojetím blíží magickému realismu J. Zrzavého. Až primitivizující tvarová deformace a zjednodušení prostorových tvarů s jemným splývavým rukopisem v nadhozené barevnosti (ze školení u V. Hynaise) charakterizují celkovou tvorbu. Bravurní kresby oplývají mimořádnou hloubkou a nezaměnitelným pojetím - pro autorku východisko celkového výtvarného projevu. Po roce 1935 se malířka dobrovolně vzdala umělecké tvorby a věnovala se pedagogické činnosti, současně výchově svého syna Jana O. (pozdějšího překladatele a literárního historika).

Výstava

Po svém skonu (roku 1963) neupadla umělkyně v zapomnění. Právě syn dokázal realizovat před listopadem 1989 více jejich souborných výstav doma i v zahraničí. Vysloužila si kritiku své tvorby jakožto představitelka českého sociálního umění - dnes víme, že to byl pohled jednostranný a účelový. Současná výstava to potvrzuje: díly většinou ze soukromých zápůjček, ale i depozitů státních galerií. Uspořádáných sice retrospektivně, přesto v základní linii malířčiných snah. V jedenácti oddílech je zdůrazněna rozmanitost témat a zároveň komplexnost výtvarného vyjádření i její aktivity pro architekturu. Dokumenty, audio a fotografická projekce nám poprvé ozřejmují korespondenci autorky s O. Fischerem. Jedním ze stěžejních témat - levitujícími postavami - se pořadatelé inspirovali pro pojetí celé expozice: "Obrazy, "vznášející se v prostoru", opatřené texty na zádových panelech, nadto umožňují procházet výstavou jako otevřenou knihou: dívat se a číst zároveň" (z textu k výstavě). Expozici navíc obohacují ohlasy na autorčino dílo, sestavené z katalogů a citátů, vztahujících se k její tvorbě.

Vlasta Vostřebalová-Fischerová/Mezi sociálním uměním a magickým realismem - v Domě U Zlatého prstenu do 14. 9. 2014.

Olga Szymanská

Obrázek: V. Vostřebalová: Nostalgie