Katka Dehningová – z Kalifornie do Prahy

Martina Fialková 6 2014 Rozhovory

Beseda s Katkou Dehningovou na téma její druhé knihy, Cesta za datovou čáru, se uskutečnila 2. června v Českém centru Praha. Přišlo plno lidí, Pražanů, ale také hosté z Austrálie, Kalifornie, Mexika i Švédska, kteří právě pobývali v Praze. Panovala vynikající nálada, díky charismatické autorce, ale i díky moravskému a francouzskému vínu, které umocnilo další přátelské setkání Mezinárodního českého klubu. Volné pokračování našich besed Hovory bez hranic se i tentokrát velmi vydařilo. A zde si můžete přečíst rozhovor, který s Katkou při příležitosti jejího pobytu v ČR vznikl.

 

V osmnácti se dostala poprvé do USA, později, díky práci amerického manžela, profesora na kalifornské univerzitě, měla možnost procestovat nejen Ameriku, ale i mnoho zemí v Evropě, Asii, Austrálii i na exotických ostrovech. Na řadě míst rodina strávila i několik měsíců, které Katka vrchovatě využila. K promyšleně vedené výchově svých dětí pomocí poznávání různých kultur, a také k tomu, aby své zážitky a poznatky o lidech a zemích sepsala do neobvykle čtivých článků a knížek (Proti proudu zeměkoule, Cesta za datovou čáru). Umožňuje srovnání života běžných rodin v jiných částech světa. Bystrým úsudkem proniká hluboko pod povrch nejrůznějších kultur. Nenudí, ani když odbočuje do historie navštívených míst, protože dokáže vždy najít tu správnou spojnici k dnešku.

 

Kdy ses rozhodla, že v USA zůstaneš?

Původní nápad byl, že tam emigruji, ale pak přišla u nás revoluce a mé plány se změnily. A tak jsem se vrátila z mé první cesty do USA zpět domů. Nejenom, že se mi velmi stýskalo, ale také jsem chtěla v nových podmínkách začít podnikat, což se mi podařilo. Ale už tehdy, v USA, jsem se seznámila s Američanem, a nikdy jsme na sebe nezapomněli. A tak se stalo, že jsme se k sobě po šesti letech vrátili a já se odstěhovala za ním do Ameriky. Přišla výchova dětí, stěhovali jsme se několikrát po Státech, žili v pronajatých bytech či domcích, bývala jsem s malými dětmi sama „na chalupě u lesa“ a někdy to nebylo lehké. Přesto jsem zjistila, že se v cizí zemi adaptuji docela rychle a dobře.

 

A jak se adaptoval tvůj muž na to, že má českou manželku? Nebo se musí adaptovat ještě pořád?

Myslím, že musí. V každém člověku je něco jeho kultura a něco ten člověk sám. A na to jsme si museli zpočátku velmi zvykat. Neorientovali jsme se v tom, co pochází v našem chování z kultury, ve které jsme vyrostli a co jsou naše osobní povahové rysy. Začala jsem proto studovat americkou historii a mentalitu, abych pochopila, proč Američané činí taková či maková rozhodnutí. Manželovi jsem doporučila udělat to samé, aby věděl co je česká mentalita a co je jen typická Katka. Své objevy jsme si navzájem sdělovali a tím se nakonec každý přiučil i mnohému o své rodné zemi. Nakonec se z něj stal velký Čechofil. Má rád Evropu jako takovou, má rád tradiční české jídlo, kulturu, cítí se tu dobře a myslím, že když sem jede, má i ten pocit, že sem jede jako domů. Když jsme se poznali, nevěděl o Československu nic, jen to, že tu došlo k revoluci a jméno Václava Havla. Dnes tu přednáší a vede vzdělávácí programy mezi svojí univerzitou a Anglo-americkou univerzitou v Praze.

 

A jak to mají s češtinou a Českem dcery?

Dcery strávily v Čechách mnoho času a doma se mluví také česky, takže obě mluví dobře. Starší, která studuje architekturu, tady jedno léto dokonce i studovala a pracovala. Mladší má sice trochu menší slovní zásobu, ale chce studovat v Evropě, vybrala si módu a míří na studia do Londýna. Jak porostou, asi to bude méně a méně, budou mít svoji práci, půjdou svou cestou, ale vždy je to sem bude táhnout, dokud budou babička a děda, tak určitě často.

 

Jak jsi vůbec dospěla k tomu, že dokážeš přemýšlet a psát o lidech z různých zemí tak do hloubky, jak to čteme ve tvých knížkách?

To už mám v sobě od dětství. Moje dvě tety, sestry mé maminky, emigrovaly do USA.  Ony sem nemohly, ale jejich děti, už Američani, ano. Trávili jsme společně léto, a přestože jsme ze stejné rodiny, vychováváni sestrami, jíme stejné jídlo, máme od maminek stejné návyky, už tehdy jsem viděla, že jejich vnímání světa je jiné. My se sestrou jsme vyrůstaly v komunismu, oni v demokracii. Jako dítě jsem nevěděla čím to je, ale chápala jsem, že naše vnímání a příjímání světa je různé.

A i jinak mne přitahovali lidé ze zemí, kam jsme s rodiči jezdili, do Bulharska, východního Německa, hned jsem se kamarádila s místními dětmi. Je mi dobře i mezi našinci i mezi cizinci, s jakýmkoli člověkem, když vím, že je to dobrý člověk. A když jsem si pak vzala cizince za manžela, nutilo mne to nad tím přemýšlet ještě víc.

 

Mnozí z nás se pohybují v určité vrstvě sobě podobných lidí, a jak žijí ti ostatní, moc nevíme.  Ale to asi není tvůj případ, protože se na svých cestách snažíš mluvit s co nejširším výběrem lidí. Jak navazuješ kontakty?

Ráda se dávám, kdekoli jsem, do řeči třeba v parku na lavičce nebo v dopravním prostředku. Lidé si mne často prohlížejí, hlavně v zemích, kde jsme svou jinou barvou pleti samozřejmě hned nápadní. Úsměv dělá hodně – prolomí bariéru, činí vás přístupnějším a lidé se někdy sami začnou se mnou pouštět do řeči. Dnes už vím jak si cizince „oťuknout“ a koho, na co a jak se ptát.

 

Nejsou takovým oslovením na lavičce lidé vyvedení z míry, že se to v té zemi třeba nedělá?

Nebývají, ale je pravda, že v Asii, asi pro mne zatím kulturně nejvzdálenější, bylo těžké navázat třeba komunikaci s muži, protože oni jsou víc šovinističtí a na veřejnosti se komunikaci s ženami vyhýbají. A ještě když jde o ženu jiné rasy. Takže mne přehlíželi, vlastně ignorovali. Ale i přesto jsem mohla navázat kontakt, když jsem věděla, že je třeba dodržet určitý odstup, ale zároveň „prolomit led“ jako první. I Japonci mají smysl pro humor. Když víš, jak to zlomit, pak je komunikace snadná.

 

Zajímal by mne jejich smysl pro humor, čemu se smějí nebo také čemu ne?

Neřekla bych, že je úplně jiný než náš, ale v žertování s cizincem je třeba se soustředit na universální humor. Tedy na to, co je vtipné v každém národě. Japonky jsou velice slušné, city drží na určité hranici. Mou japonskou kamarádku, ačkoli ji znám už léta, nemohu například nikdy obejmout, dát jí pusu, ale smějeme se stejným věcem. Třeba vtipům o mužích, protože obě víme, že v první řadě jde o muže a pak teprve o nějakou národnost – a tomu se může smát každá žena. Vím taky, čemu se v Japonsku zasměje celá rodina. A mužský humor? Sice jsem tam nikdy nebyla sama mezi muži, ale vím, že japonští muži dokážou být mezi sebou i dost vulgární. Rádi chodí na párty, slavit, pít, kouřit… i když by to do nich nikdo neřekl.

 

Necestovala jsi do divočiny, nevyhledávala extrémy, tvoje cesty jsou „civilizované“, s dětmi, s manželem. Přesto říkáš, že dobrodružné?

Já neustále zažívám dobrodružství, ale nenajdeš mne ani na Everestu ani na dně mořském. Mnoho lidí si myslí, že jedině to je to správné cestování, ale zároveň se toho bojí. Dobrodružství ale můžou zažít ve vedlejším městě. A je taky důležité poznat nejdřív zemi, kde žiju, vlastní historii a kulturu, protože jinak nelze pochopit ani jiné kultury...

 

Pohybuješ se po celém světě a srovnáváš, ale jsi přitom docela velký vlastenec, jestli se to tak dá říct. Jak máš tohle rozmyšlené?

Když jsem poprvé v osmnácti přijela do USA, díky své tetě jsem se hned potkávala s mnoha krajany. A tehdy byli rozděleni na dvě skupiny. Jedna milovala Čechy i Ameriku a měla to jaksi „srovnané“, někdy si i bývalý domov trochu idealizovali. Ale ta druhá skupina rodnou zem pomlouvala: jak tu bylo všechno hrozné, nikdy by se sem nejeli podívat… Jenže tihle Češi nemluvili hezky ani o Americe a Američanech. V té společnosti jsem se necítila vůbec dobře. Až pak jsem pochopila, že oni si to tak někdy udělají schválně, že si starou vlast znechutí, aby se jim míň stýskalo.

 

To jsi to tak dobře viděla ve věku, kdy má člověk většinou úplně jiné starosti?

Ano, protože to bylo výrazné. To je přeci stejné, jako kdyby člověk vyrostl, (odešel z domova) a začal pomlouvat svoje rodiče. I když třeba někdy chybovali, víte, že většinou pro vás udělali to nejlepší, co mohli a uměli. A když člověk dospěje a stane se sebevědomým, tak si řekne: Vidím ty jejich chyby, ale přesto je nepřestanu milovat, jsou to přeci mí rodiče…

Ale mezi těmi krajany, kteří nezanevřeli, se mi líbilo. A už tehdy jsem cítila, že i já mám dost místa v srdci na lásku k několika zemím.

 

Jak jsi začínala psát pro české čtenáře, když ještě tady nebyl rozšířený internet a e-mail?

Nejdřív jsem své zážitky posílala domů v dopisech. Začínala jsem s 15-20 kopiemi pro rodinu a přátele, ale protože to všechny hrozně zajímalo, musela jsem jich posílat pořád víc. Měla jsem pak už přes 300 čtenářů, takže do Česka putovaly jakési „samizdaty“. Ale po zdražení poštovného už to nešlo. Proto jsem si založila webové stránky a začala psát tam, později z toho vznikla kniha a nedávno druhá. Tu jsem nedávno představovala na Světu knihy v Praze. A zkouším teď psát občas i anglicky.

 

Doma v Americe jsi byla ženou v domácnosti, vychovávala děti. Mohla jsi proto i s nimi doprovázet manžela na studijních i služebních pobytech. A právě to tě inspirovalo k psaní o cestování a hlavně o lidech různých kultur, které jsi potkávala. Budeš v tom pokračovat? Určitě ano. Právě jsem dopsala svoji třetí knihu, která čerpá z mých pobytů v Karibiku. Když jsem byla malá, toužila jsem totiž žít na ostrově, malovala jsem si to i na výkresech. Při našich cestách se mi také vždy na ostrovech líbilo. Zatímco ale mé první dvě knížky vznikly výhradně pro české čtenáře, tato už by měla být napsaná univerzálně a dala by se přeložit i do angličtiny.

 

Jací jsou Američané čtenáři?

Možná to zní pro Čechy překvapivě, ale jsou to velcí knihomolové. Čte prostě každý – včetně obyčejných, manuálně pracujících lidí, jsou k tomu od mala vedení doma i ve škole. My si tady v Evropě myslíme, že jsme vzdělanější, ale není to tak. Amerika je obrovská a proto se Američané musí učit především o své zemi a musí tak obsáhnout obrovské množství informací, stejně, jako když my Češi se učíme o Evropě. Je potřeba vidět to měřítko. Takže se jim nedivme, když o nás toho moc nevědí. My také o Americe do detailů mnoho nevíme.

Možná si to jen nechceme připustit?

Základní rozdíl mezi Američanem a Čechem je v sebevědomí. My, když něco nevíme, tak mlčíme, protože se bojíme kritiky. A pak se rychle běžíme podívat domů, listujeme atlasem a doháníme informace. Hlavní je, nepřiznat. Ale protože sebevědomý člověk to necítí jako ostudu, tak Američan klidně přizná, že neví…

 

Teď, když dcery odrostly a odešly na studia, jaká bude – ovšem kromě psaní – tvoje příští životní role? Protože jsem těch dvacet let hodně s rodinou pobývala po světě, často jsem se ocitla i v roli, kdy jsem radila druhým lidem: kam jet, proč a jak tam jet, kde se ubytovat. Vím také už, jak takové služby nabídnout, co potřebují rodiny s dětmi. A protože jsem všude možně žila delší dobu, a vyhledávala jsem i informace o historii a kultuře té země, což ostatně potřebuju i kvůli svému psaní. Takže jsem nedávno založila na ostrově sv. Lucie v Karibiku firmu Sunlovers a.s., která se bude zabývat službami pro turisty, a ráda bych tam vybudovala menší hotýlek.

 

Je toto tvé rozhodnutí rozhodnutím té české Katky – anebo už té trochu americké?

Můj muž ví, koho si vzal. Už tehdy mi řekl, že si mě bere proto, že se nikdy nechce nudit. A tak jsme se už mnohem dříve bavili o tom, že až děti odrostou, já nebudu sedět doma. Bohužel u nás v USA se docela často stává, když se žena vdá za muže, který chce dělat kariéru, ustoupí. I když třeba předtím studovala, ve svém oboru většinou nepracuje. Stará se o rodinu, dělá spoustu dobrovolnické práce třeba pro školu, kam chodí jejich děti, a je manželovou oporou. Manželky jsou často v USA zvány i zaměstnavatelem, když jde o nějaké závažnější rozhodnutí, protože tou změnou prochází celá rodina. A muž, který má fungující rodinu, je tam mnohem víc uznáván.  Ženy jsou zvyklé na tento styl, ale když děti odejdou z domova, což se tam děje běžně v jejich 18 letech, nemohou se vrátit ke své dřívější profesi, protože ta se úplně změnila. Peníze nepotřebuje skoro žádná žena z této vrstvy, takže ten návrat do práce není ani nutný. Jenže čím má naplnit svůj čas, aby se cítila užitečnou? Jsou doma, sedí v přepychu a s přítelkyněmi řeší banality. Některé znovu studují, podnikají, ale mnohé bohužel propadají domácímu alkoholismu, ale i drogám. Taky tu hraje roli věk, protože nejsou už těm bývalými kráskami jako zamlada.

 

„Tvůj“ ostrůvek je ale od Kalifornie 14 hodin letu? Jak to pak u vás bude fungovat doma?

Na víkend je to na Sv. Lucii daleko, z Kalifornie to trvá kolem 14 hodin od domu k domu, takže zatím nevím. Ale už jsem manželovi říkala, že poprvé jsem šla já za ním – opustila jsem tady vybudovanou firmu a šla do cizí země a do nejistoty, protože on teprve začínal a splácel půjčku. Takže teď by to mohlo být naopak. Tak jsem na něj zvědavá… (smích).

 

Martina Fialková