Úvaha o problematice české národní identity

Irena Novotná 5 2014 Dějiny česky

Téměř každý den jsme znepokojováni nejrůznějšími událostmi v naší zemi i v okolních státech a zprávami, prostupující do našeho každodenního života a klademe si mnoho otázek, stejně, jako si je kladli naši předkové, kteří stáli u zrodu naší státnosti.

 

Nejsou to jen otázky o české národní identitě, což není jednoduchý pojem a rozhodně neznamená občasné vlastenčení při nějakých zvláštních příležitostech, o podněcování k nacionálnímu zápalu či nastavování zrcadla lidem, kteří nevidí dost ostře a jasně kontury problematiky české národní identity. S národní identitou jsou nejen spojeny historické kořeny, vrostlé do země, kterou nejen nazýváme svou vlastí, ale jsme jejími občany. Jde o mravní otázky v tom nejširším slova smyslu, o občanské ctnosti, o jejichž obsahu se víceméně nevyjadřujeme, i když nelze pochybovat, že jejich existence je formulována přinejmenším v zákonech, ale také činností orgánů státní moci, jednotlivých politiků a zákonodárců i těch, kteří se pohybují v intelektuální sféře našeho veřejného života, Vyslovují se i občané, kteří v prostoru „vox populi“ vyjadřují své názory.

 

Národní identita, občanské ctnosti i všeobecně chápaná mravnost -  to je základní spojnice mezi státní mocí a občany (kromě zákonů), s jejímiž zásadami se můžeme setkat v Listině základních práv a svobod, jež je nedílnou součástí Ústavy i Nového občanského zákoníku. Ten obsahuje významná ustanovení v tomto smyslu, jakož i významně posiluje autonomii vůle člověka a ponechává mu, až na některé výjimky, svobodnou vůli k rozhodování. Na první pohled se zdá, že to není příliš významný krok dopředu, ale z dalšího úhlu pohledu se dá docela směle tvrdit, že čím více svobody má člověk k rozhodování se o nejrůznějších věcech, tím větší břemeno, jak projeví sám svou důstojnost, mravnost, ctnost či identitu, je na něho kladeno. Každý se tak bude rozhodovat ve svém postavení a roli na stejném principu, o kterém hovoříme v tomto kontextu. A čím více budeme mít společného ve výsledcích našeho uvažování, tím lépe si budeme odpovídat na naše otázky o identitě a společném usilování.

 

V tomto ohledu nelze ovšem opomenout ani usilování T.G. Masaryka o „českou otázku“, o jeho zápas o pravost rukopisů a koncepci české státnosti, která zásadně neopomíjí i otázky české identity, samostatnosti a nezávislosti. Cit. „Teprve vyjasnění smyslu dějinného zápasu českého národa,“ zdůrazňuje Masaryk, „se může stát přesvědčivým základem odhalování nedostatků českého života v přítomnosti, a obojí, vyjasnění smyslu a kritika stávajícího, je pak předpokladem pro vytváření takové politické vůle, která by překračovala hranice omezeného stranictví, plochého nacionalismu a konec konců i národní  kulturní a civilizační závislosti“. (Havelka M. Spor o smysl českých dějin. Praha: Torst, 1996. str. 16.  [ 867s.].

 

I když to lidé přímo nevyjadřují, tak v určitém slova smyslu skutečně usilují o zachování základních předpokladů toho, co jim má být společné, jak je to vysloveno v preambuli naší Ústavy, která doslovně zní: „My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, v čase obnovy samostatného českého státu, věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé, odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů, kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku, jako svobodný a demokratický stát, založený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti, jako součást rodiny evropských a světových demokracií, odhodláni společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství, odhodláni řídit se všemi osvědčenými principy právního státu, prostřednictvím svých svobodně zvolených zástupců přijímáme tuto Ústavu České republiky“.

 

Citovaná preambule zavazuje všechny, bez ohledu na jejich momentální postavení ve veřejném životě, ale i ostatní občany, kteří se ocitají v různých pozicích v ekonomickém i v širokém sociálním prostoru. Navazujeme tedy na předchozí vývoj, který je v mnoha ohledech otevřen do naší současnosti, a z té zase do naší budoucnosti.  Denně jsme svědky, že hodnoty, k jejich dodržování se zavazujeme, jsou střídavě vyprazdňovány a lidskými činy buď pošlapávány či pozitivně rozšiřovány nejen uvnitř společnosti, ale i v zemích Evropské unie.  A přesto, že by se mohlo zdát, že zápas je dobojován, že nyní budeme ladit podle „Preambule“ svůj život a sebeprožívání, myslím, že je ještě více otázek kolem národní identity a s ní spojenou „českou otázku“, které nastolil život sám od roku 1989 do dnešních dnů.

 

Posuneme- li se nazpět v čase, pak si připomeňme diskuse „o českém údělu“ mezi Václavem Havlem, Milanem Kunderou, Jaroslavem Stříteským a Lubomírem Novým na přelomu let 1968/1969 v Literárních novinách, Tváří, Zítřku a Hostu do domu, diskuze v samizdatu a exilovém tisku k materiálu Charty 77 „Právo na dějiny“ a koneckonců i pozdější diskuse vyvolaná Podivenovou knihou „Češi v dějinách nové doby“, k čemuž náleží i následující kritický pohled prof. Olivové (dohledáno na : http://www.ceskenarodnilisty.cz/clanky/prof-phdr-vera-olivova-drsc-manipulace-s-dejinami-prvni-republiky-III.html.[cit.19.5.2014],      nebo Patočkova esej „Co jsou Češi?“, trilogii „Kritika totalitarismu“, „Česká existence“ a „Až na Konec Česka“ Rio Preisnera, či „Naši nynější krizi“ (a další práce) Karla Kosíka, „Češství a evropanství“ Jaroslava Krejčího nebo „Questions of Identity“ od Roberta B. Pynsenta. Nelze opominout ani syntetický esej Jana Křena „Historické proměny češství.“

 

Tím to ale nekončí. V roce 2001 a následujících letech se k otázkám české národní identity vyrojilo několik akademických prací například: Dopita M., Prameny občanství. K dohledání: http://www.upol.cz/fileadmin/user_upload/Veda/AUPO/Civilia_IV_Evropska_a_narodni_identita.pdf, [cit..19.5.2014], které jsou velmi zajímavé vlastními postřehy. K národní identitě v kontextu s Evropskou unií se několikrát vyslovil i exprezident Václav Klaus (k dohledání: http://www.klaus.cz/clanky/2648. [cit. 19.5. 2014].

Zdá se, že otázky české identity a také práva na dějiny, se budou stále ozývat, protože zůstanou aktuálním i zajímavým tématem zdaleka nejen pro akademickou půdu. Schémata pro další diskuse jsou dána, nelze jinak, než je promýšlet dál.

 

 

 

Obhajoba národní existence a význam dějin

Není to rozhodně přehnané tvrzení, že v Evropě v letech 1885 – 1938 se těžko našel jiný národ, který by tak usiloval o úvahy o sobě samém, který by hledal formulaci nadnárodních i mimonárodních základů své národní existence a hledal hlubší důvody ke svému bytí. Je třeba také pochopit, že česká národní identita, která vzešla z národního obrození a vypracovaná takřka „ z ničeho“, nebyla ještě v 19. století pokládána za samozřejmost.  Jistě také nelze ani v současné době popřít skutečnost, že otázka české identity je problémem kontinuity národní „biografie“ a současně je tématem pro přemýšlení o vnitřní politické stabilitě, nezávislosti i konzistence směrem k ostatním národům. Jde také o pocity kulturní jistoty a pocity neodvozenosti, jde o vztah každého z nás k zemi, v které jsme se narodili a v které prožíváme svůj život. Je tedy o čem přemýšlet a o co usilovat. A nejde jen o duchovní, filozofické, historiografické směry, ale také o úsilí důstojného života, který je i spojen s hmotným základem, s možností dosahovat rozumných a uvážlivých cílů a využívání potenciálu lidí, kteří mají k problematice co říci, protože tato diskuse neustane.

 

Irena Novotná

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012