Blanka Kubešová: Máte rádi Viewegha?

Blanka Kubešová 5 2014 Knihy česky

Krátce po křtu 2. vydání románu „VLTAVĚNKA“ jsme se sešly s básnířkou Petrou Haasovou v Bílé labuti, abychom společně stvořily nějaký rozhovor. Povídaly jsme si – no hlavně o „Vltavěnce“, samozřejmě - jak jinak. Zajímavější otázky padly bohužel na závěr, až když došla páska v magnetofonu.

Máte ráda Viewegha? Optala se náhle Petra bez varování a pak jsme se jako dva spiklenci obě shodly na tom, že to není náš kůň. Otázka ve mně kupodivu doznívala ještě i o pár dnů později. Zkusmo jsem vzala do ruky „Účastníky zájezdu“ a opět je odložila. Podívala jsem se znovu i na film „Výchova dívek v Čechách“, to abych si byla jistá, že autorovi nekřivdím a že ze mne nemluví jen a jen bledá závist. Ne, o tohoto módního Viewegha opravdu příliš nestojím, ale existuje i jiný. Autor krátkých sloupků a fejetonů, ve kterých se daří vystihnout to pravé a uhodit hřebíček na hlavičku. Do nedávna existoval i autor nezkažený povrchností a příliš rychlým úspěchem. Ale začnu od Adama. Už mnohokrát jsem si snažila zodpovědět otázku domov a exil. Odpovědí je určitě víc, na jednu jsem narazila před lety víceméně náhodně právě v románu Michala Viewegha „Báječná léta pod psa.“

Otec hlavního hrdiny se v jedné z kapitol vrací ze služební cesty, odkud není důležité, důležitý je pouze fakt, že ze Západu. Vrací se jako Člověk – ne náhodou píše autor v tomto slově velké Č – totiž jako člověk, který ztratil pud podřízenosti a našel svou sebedůvěru. Názorně to uzná i pes, který se až dosud považoval za vůdce smečky. Ano, není sporu, M. V. se podařilo vyhmátnout to pravé,  v exilu nám bylo dopřáno si ponechat lidskou důstojnost! V 98. r. sáhlo brněnské divadlo Husa na provázku (a jistě ne náhodou) právě k těmto Vieweghovým „Báječným létům pod psa“. Uvedlo je v režii Ivo Krobota v pražském divadle Archa, rezonance interpretů a publika byla obrovská a vůbec to byl počin nad jiné zdařilý. Hlavní hrdinové Kvido a Jaruška, kteří v dětství s úžasem objevují rozdílnost svých pohlaví, nahlížejí na věci s ironií a dětskýma očima a objevují tak věci, které dospělým unikají. Drsně hravá, humorná forma zcela názorně odhalila, jak to dopadá, když pravda přestane stát za to, aby si kvůli ní člověk ničil nervy. Viewegh – zdaleka ne jako první, ale docela určitě první v tak široce srozumitelném, téměř celonárodním měřítku – otevřel před lety otázku „žití ve lži“. Využil nadsázky obyčejných každodenních situací k tomu, aby co nejvěrněji zobrazil náš svět „mlčky tolerované lži.“ Ano, tohoto Viewegha obdivuji!

 

Blanka Kubešová, Švýcarsko

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012