Česká baletní symfonie II

v Národním v Praze

Představení baletu, které Národní divadlo představilo speciálně k tématu Rok české hudby, mělo premiéru 17. dubna. Druhá premiéra, kterou jsem měla možnost vidět, se konala o den později. Už sám název naznačuje, že představení je složeno z několika samostatných částí, využívajících hudbu českých skladatelů, která původně nemusela být určena pro balet. Podobně tomu bylo i v České baletní symfonii  I v r. 2007, z níž jsem tehdy odcházela nadšená. I tentokrát dokázali tvůrci připravit velmi silný zážitek. Všechny choreografie doprovází živý orchestr, operní sbor a sólisté.

Polní mše – Bohuslav Martinů

Hned první část, choreografie Jiřího Kyliána na hudbu Polní mše Bohuslava Martinů se slovy Jiřího Muchy, vyplavila mohutnou vlnu emocí.  Už v původním hudebním opusu došlo k ojedinělému průniku síly geniální hudby a textu s tématem tiché vojákovy modlitby, úzkosti a samoty uprostřed válečného běsnění.  Dojem je Kyliánovou choreografií ještě umocněn. Na prázdném pódiu tančí o život dvanáct ztepilých mužů. Bud´ v jednotném celku nebo v sólech – intimních „modlitbách“. Už po této části mohl mít návštěvník dojem, že sílu zážitku není možné ten večer překonat. V podvědomí  navíc rezonovala – nejspíš dramaturgií nezamýšlená  – aktuálnost tématu. Vždyť s přípravou představení se začínalo v době, kdy o nynější hrozbě vojenského konfliktu v Evropě nebylo ani potuchy. Hluboká umělecká sonda do duše člověka- vojáka, jehož povinností je bojovat, ale jehož právem je zároveň mít strach a toužit po životě, ne po smrti, vyvolává vnitřní chvění v mnoha z nás.

Guru – Jan Jirásek

Harmonicky i melodicky velmi košatá hudba současného skladatele Jana Jiráska byla dobrým podkladem k nápadité choreografii Viktora Konvalinky, zároveň též sólisty baletu ND. Obraz člověka – jedince – začleňujícího se nebo vyčleňujícího do/ze společnosti, podléhajícího nebo vzdorujícího věčnému „vůdci“ , guru. Tanečníci před námi rozvádějí všechny varianty vztahu: od následování vzoru přes nevědomé podlehnutí manipulátorovi, až po nucené podřízení se tyranovi. Obrazy věčných zápasů lidstva.  Ale i velký učitel, stejně jako manipulátor nebo tyran jsou zároveň oběťmi své výlučnosti. Sbor, zpívající přímo na scéně texty v sanskrtu či latině, tvoří živoucí kulisu ke kolotajícímu dění na scéně. Celkově působivé výpovědi by ve prospěch její síly neuškodilo nepatrné zkrácení a lepší propracování.  Obdivuhodné jsou mysteriózní pohyby a taneční kreace sólisty –  guru –  dosahují dojmu setkání s nadpřirozenou bytostí či postavou z jiné planety. Jsme však stále na Zemi.

Stabat Mater – Antonín Dvořák

Ztvárnění první věty Dvořákovy Stabat Mater v choreografii Petra Zusky, současného šéfa baletu ND, bylo logickým vyvrcholením této trilogie o lidských citech. Oproti výlučně mužské Polní mši patřilo pódium pouze ženám. Dvanáct tanečnic umocňovalo expresivitu vyjádření nezměrného žalu matky nad ztrátou dítěte. Slovy těžko popsatelná bolest, kterou nikdo, kdo ji neprožil, nemůže měřit, dostala geniálním Dvořákovým hudebním zpracováním svoji určitou definici. K ní je už těžké něco přidat. Proto lze přemýšlet, zda taková hudba ještě snese i taneční vyjádření. Reakce publika však dokázala, že i toto dílo je možné citlivě zpracovat. Zmítání ženských těl ve vyjádření nekonečného žalu, chvílemi ztišovaného vyčerpáním, ale i snahou se vzchopit a jít dál, opět však propadajícího se do další, nekonečné vlny bolesti, opakovaně směřuje k jedinému bodu.  K zářivě bílou linií ohraničenému symbolu kříže v temnotě, ve středu pódia, který je středobodem celé choreografie. Tento výborný scénografický nápad a jeho využití v choreografii jsou tím, co ze Zuskovy Stabat Mater udělalo výrazný umělecký opus.  Vše podtrhl i sbor a sólisté Národního divadla, zpívající z lóží, blízko publiku, což dodalo celému dílu na působivosti.

Česká baletní symfonie II se tak stala důstojným představením, které ve Velikonočním čase oslavilo českou hudbu i taneční umění v působivém celku.

Martina Fialková