Veletržní palác neznámý

Na obrovský požár v noci ze 14. na 15. srpna 1974 nikdo z Pražanů nezapomene. Nebylo třeba ani bydlet poblíž. Šok z této události se šířil celým městem. Byl to jeden z největších požárů významných budov v novodobé historii Prahy, plnil stránky tisku, mluvilo se o něm všude. Naštěstí neměl lidskou oběť - a (snad také naštěstí) se nenašel viník.  Úmyslně založený nebyl. Vznítily se zřejmě hořlavé barvy – v obrovské budově se stále něco opravovalo – od blízkého vařiče, který neměl zůstat zapnutý. Při každém takto zničujícím požáru však jaksi utrpí „duše“ města tvořená kolektivní kulturní pamětí.  Pojďme si ale připomenout celou minulost Veletržního paláce na výstavu, kterou připravila Národní galerie v roce 40. výročí požáru.

Jeho budovu v Holešovicích známe všichni: působí masivně, úctyhodné rozměry a jednoduchá až strohá funkcionalistická architektura 30. let vyvolávají jakýsi paradoxní dojem „vzdušné nehybnosti“. V poklidném denním provozu dnešní Národní galerie (aniž bychom hodnotili její interní dramata) si jen těžko dovedeme představit, jaké rušno tato budova vyvolala, ještě než začala vznikat – a jak zajímavá je její historie.

Idea „Mekky“ moderního obchodu

Za vznikem paláce stála idea budoucího ředitele firmy Pražské vzorkové veletrhy V. Boháče.  Jeho dlouholetou vizí bylo vytvořit v Praze prostor pro setkávání obchodníků z celé slovanské části Evropy, tedy jakousi „Mekku“ pro kontraktační výstavy a veletrhy. Dokonce už dříve, ještě než tu zarachotily první stavební stroje, provokovaly pozornost veřejnosti návrhy na mnohem větší veletržní komplex, než jaký nakonec vznikl. Obrovský areál, nazvaný „Veletržní city“ měl zahrnovat několik budov a rozkládat se na mnohem větší ploše, mj. i v prostoru dnešního Parkhotelu, téměř až k dnešnímu Výstavišti. Je zajímavé prohlédnout si i nerealizované návrhy, dokumentující různé stavební styly a přístupy. Bohužel se však nedochovalo zadání architektonické soutěže. K uskutečnění tak rozsáhlého projektu z finančních důvodů nakonec nedošlo. I tak však jediná budova Veletržního paláce, která byla postavena podle návrhů architektů Josefa  Fuchse a Oldřicha Tyla,  byla v té době největší  výstavní budovou v Evropě. Provoz Veletržního paláce byl slavnostně zahájen v roce 1928, k 10. výročí vzniku samostatného Československa. Při té příležitosti zde byla – jen na několik dní – poprvé vystavena Slovanská epopej Alfonse Muchy. Na výstavě vše, včetně návštěvy T. G. Masaryka,  dokumentují cenné dobové fotografie.

Veletržní city

V prvních desetiletích existence pak Veletržní palác doslova kypěl životem. Byl opravdu – podle záměru – pestrou výkladní skříní úspěchů československého průmyslu a obchodu, přitahoval domácí i zahraniční návštěvníky. O jeho využití se starala firma PVV, Pražské vzorkové veletrhy. Palác ožíval na jaře a na podzim pravidelnými mezinárodními veletrhy. Bylo však třeba přilákat návštěvníky i v mezidobí, a tak zde byly otevřeny restaurace, kavárna na terase s nádherným výhledem, největší pražské kino, ve dvoraně se konaly i výstavy umění.  Ruch zachycují opět dobové fotografie – příjezd prezidenta Beneše na zahájení veletrhu, pohled na venkovní plochu, kde jsou zaparkované automobily návštěvníků – vozy Tatra a další značky, tehdy brázdící pražské ulice…  V obchodě nabývá na významu světelná reklama  (foto stánku firmy REKLAMON), a ve Veletržním paláci byl vystaven i první model televizního studia (1940).

1951 – 1974

Pražské vzorkové veletrhy byly zrušeny v roce 1951, veletržní aktivity přenesl stát do Brna. Novým majitelem se stala státní firma KOVO.  Už po znárodnění v roce 1948 se zdejší živý ruch pozvolna měnil v šustot úředních dokumentů. Úřadovali tu zaměstnanci  i dalších takzvaných Pézetek, tedy socialistických podniků zahraničního obchodu.  Šedou atmosféru pozdějšího, přísnými předpisy znesvobodnělého světa socialistického obchodu, rozčísl požár oné srpnové noci v roce 1974. Zůstala téměř jen železobetonová konstrukce.

Novodobá historie

O dalším osudu paláce se rozhodlo o čtyři roky později. Spáleniště bylo dlouho předmětem diskuzí. Budova byla jednou z prvních staveb svého druhu u nás nejen v Praze, prý ji závistivě studoval i slavný Le Corbusier. Lze ji ještě zachránit? A co zde vznikne – studentské koleje, nemocnice, muzeum revolučního dělnického hnutí?. Nakonec byl palác zrekonstruován pro účely Národní galerie.

Práce trvaly až do roku 1995, kdy byl slavnostně zahájen provoz sbírek ve třech podlažích. Expozice byla definitivně dokončena až v roce 2000. Rozšířena byla na celkem čtyři podlaží a jedno vyčleněné pro krátkodobé výstavy. Palác se tak opět stává živým ohniskem s pulzujícím uměleckým, společenským i obchodním životem od suterénního divadelního prostoru až po střechu.

Expozice Příběh veletržního paláce objevuje pro návštěvníky řadu nových skutečností. Třeba i o tom, že samotná soutěž ne jeho výstavbu byla patrně už tehdy zmanipulována. Nebo osud dr. V.  Boháče, který za vznikem PVV i výstavbou paláce stál (Na internetu lze najít historický záznam schůze Senátu tehdejšího Národního shromáždění rokující o financování náročné stavby). Unikátní fotografie mapují nejen přínos paláce pro obchodní a společenský život I. republiky. Nalezena a vystavena byla i jediná fotka, dokumentující, že Nové výstaviště v Holešovicích sloužilo jako shromaždiště židovských transportů. Jsou tu i plány z doby výstavby, fotografie požářiště i další vývoj paláce až do roku 2 000.

Výstava samotná však není jedinou akcí k připomenutí historie Veletržního paláce. Po celou dobu jejího konání probíhají na toto téma v NG různé přednášky, panelové diskuze a menší doplňující výstavy (v období výročí požáru zaměřená konkrétně na tuto událost). Na den 14. 8., tedy přesně po 40 letech se chystá také tzv. videomapping . „ Pro Sbírku moderního a současného umění, která zde sídlí, je Veletržní palác důležitým tématem. Už po svém postavení na sebe samotná budova strhávala pozornost svou velikostí a funkčním provozem, jako galerie vzbuzuje často velmi protichůdné emoce“, říkají odborníci v Národní galerii. Přijďte si utvořit názor i vy.

Veletržní palác, mezanin, do 27. července denně mimo pondělí 10 – 18 hod.

Martina Fialková