Teta Jiřinka

z Kalifornie

Tento příspěvek je pro vás, co neradi slavíte narozeniny, obáváte se stárnutí, smrti či dokonce samotného života.  Moje teta Jiřinka slaví tento rok 90. narozeniny. Přišla mi pozvánka a také krásný dopis. Úryvek, kde teta vyjadřuje pocity nad svým vysokým věkem je přiložen níže.  Přiznávám, že jsem byla velice dojata, když mi dopis s pozvánkou přišel. Teta má poslední roky křehké zdraví a před Vánocemi, kdy ulehla s dvojitým zápalem plic, se s námi již rozloučila. Není nic horšího, než když vám jednoho dne zatelefonuje vám drahý člověk a řekne: „Umírám a chci se s tebou stihnout rozloučit.“ Když teta o pár dní později ze smrtelné postele, jako zázrakem, vstala byla jsem vděčná za další bonusové dny, které tu spolu můžeme trávit. A proč pro mě moje teta Jiřinka tolik znamená? Protože jsem díky ní poznala mnoho nových věcí a dostala nové nápady, které mi naprosto změnily život.

Teta Jiřinka

Jiřinka je starší sestra mojí maminky. Po válce si vzala za muže syna továrníka (tak jsem přišla ke strýčkovi Edmundovi). Věděli, že jim půjde o život, když se vlády začali ujímat komunisté. Odjeli proto na hranice, vyměnili své auto za kompas a přešli s Králem Šumavy do Německa. Pak žili v Austrálii, ale nakonec si pro trvalý domov zvolili Kalifornii. Do Čech se poprvé vrátili po 40 letech exilu. Bylo mi čtrnáct let, když jsem tetu a strýčka poznala osobně. Teta Jiřinka a strýček Edmund žili celý život na plno. Vše dělali, a teta stále ještě dělá, s plnou vervou. Netají se velkou láskou ke staré vlasti i k nové vlasti. Pomáhat, dávat charitám či zakládat vlastní pomocné programy přijde tetě automatické. Je mi velkou ctí oznámit, že jedna z tetiných posledních dobročinných akcí bylo založení fondu pro studenty z Čech, kteří se díky tomuto programu (a fondu) ocitají na Chapman Universitě v jižní Kalifornii.  Mě vzali teta se strýčkem pod svá křídla, když mi bylo osmnáct let. Přistěhovala jsem se k nim do Kalifornie na několik měsíců a prošla mou první opravdovou školu života. Teta a strýček mi ukázali, že existuje úplně jiný život než jaký jsem doposud znala, a že se člověk nesmí ničeho a nikoho bát! To byla zcela nová ideologie, než na jakou jsem byla zvyklá z ustrašeného, komunistického Československa, a která mi od základu změnila myšlení...a tím pádem i celý život.

Přiletěla jsem k nim vykulená s jedním kufrem. V kapse pár zbylých stodolarovek, které mi na cestu těžce našetřili moje rodiče. Část mi jich ukradl celník už na Česko-německé hranici ve vlaku, protože jsem si je špatně schovala. Teta vzala můj uzlíček peněz do ruky, zadívala se na mě okem obchodnice a pak se mě zeptala: „Co s tím plánuješ dělat?“ Řekla jsem, že si je plánuji všechny ušetřit a nakoupit za to pomůcky a materiál (který v Evropě neexistoval, natož v po revolučním ČR) do svého vysněného kadeřnictví, které se chystám jednou otevřít. „Dobře,“ řekla teta a uzamkla mé peníze do trezoru. (Znovu jsem své peníze viděla až při placení účtu za kadeřnické pomůcky a materiál. A byla jsem schopná k nim ještě pár dolarů přidat!) „Ubytování a stravu máš u nás zadarmo, a na ostatní si musíš vydělat.“ oznámila teta. A tak jsem díky tetě poznala, jak těžce se v Americe začíná a jak těžce se tu vydělává. Druhý den jsem nastoupila do práce se zbytkem personálu, který teta zaměstnávala okolo svého domu. Platilo se na hodinu. A aby se poznalo, kdo kolik odpracoval, byly v domě namontované píchačky. A tak jsem se poprvé a naposledy v životě ocitla zaměstnaná podle píchaček, které jsem dosud znala jen z filmu Marečku podejte mi pero.

Moje první práce byla na zahradě. Než jsem se vypracovala na lepší pracovní posty (například natěrač a nakonec osobní asistentku) pomáhala jsem hlavnímu zahradníkovi Chuanovi. Důležitým úkolem bylo aplikování vitamínových tyčinek ke kaktusům. Vysázeli jich okolo pozemku právě dvě stě kousků. Tyčinky se k nim musely dávat dvakrát týdně, aby kaktusy rychle zakořenily. Chuan mě při tom poučoval o tom, jaký kaktus se dá jíst a jaký nikoliv. Dorozumívali jsme se posunky, protože ani jeden z nás neuměl anglicky. Teta se mnou mluvila česky, s Chuanem španělsky a pak také samozřejmě anglicky. Naučit se anglicky byl konec konců hlavní důvod kvůli, kterému jsem přijela. Jednoho dne teta rozhodla, že mi ta angličtina nejde tak rychle a se strýčkem mi anglicky oznámili, že od tohoto momentu ani jeden nerozumí česky. O vše si budu muset požádat anglicky. Ha ha, smála jsem v duchu, že to nějak obejdu a během dne je přelstím. Nestalo se tak. Teta se strýčkem přelstili mě. Cestovali jsme autem na jih a já si už asi po páté žádala (česky) zastavit na toaletu. Nereagovali. Až, když jsem to ze sebe konečně vysoukala anglicky začal strýček okamžitě brzdit. A tak jsem díky tetě poznala, že když mi něco nejde po dobrém, bude to muset jít přísněji. Za měsíc jsem rozuměla, za tři měsíce jsem mluvila a za šest měsíců jsem jela jako mlýnek. Tak jak se tvrdě u tety pracovalo, tak se také umělo bavit. Večeře, divadlo a mnoho zajímavých návštěv a party bylo na denním programu. Jednoho dne mi teta oznámila, ať si vezmu něco světlého, lehkého a slušného na zahradní party, jelikož jsme pozváni k Mrs. Davis na oslavu 80. narozenin. Kdo je paní Davis jsem se neptala, ale udělala jsem jak mi řekli. A za pár hodin jsme již parkovali na pozemcích oslavenkyně. Když vedle nás zaparkovalo dalších asi tři sta aut, bylo mi jasné, že Mrs. Davis nebude obyčejná paní. A nebyla. U dortu se svíčkami jí zpívala sólová pěvkyně Newyorské opery árie z Carmen, nádherní číšníci ve smokingu roznášeli jahody v čokoládě na stříbře a šampaňské se rozlévalo na litry. Fontány chrlily vodu a hosté se usmívali. A tak jsem díky tetě poznala, jak slaví osmdesátku milionáři.

Jednoho dne mi teta oznámila, že jedeme k panu Ingrišovi. Dostala jsem jasné instrukce co mám na návštěvu připravit, co budeme nakupovat a jak daleko pojedeme. Za pár hodin jsme seděli v domečku u jezera Tahoe, u těch nejhodnějších krajanů jaké jsem kdy v Americe potkala. Obklopili mě jejich čtyři jezevčíci, z toho jeden invalidní, kterému chyběly zadní nohy. Měl na zádech přidělaná kolečka, a tak mě byl schopný přiběhnout přivítat s ostatními. Pan a paní Ingrišovi byli nadšení mým mládím a pan Ingriš mi s potěšením ukazoval všechny jeho albumy a vyprávěl mnoho příběhů. „No a tady mě napadla ta písnička,“ ukázal pan Ingriš na fotografii, na které stál v lese u řeky. „A která písnička?“ ptala jsem se hloupě. „No, přeci Na břehu Niagáry, stojí tulák starý...“ usmál se pan Ingriš a na kytaru zabrnkal svůj největší hit. A tak jsem díky tetě poznala mnoho zajímavých a slavných lidí.  Přála bych všem takovou tetu jakou mám já! Proto se s vámi musím podělit o své zážitky a také o to, že čím jsem starší, tím více se tety, a všeho co kdy pro mě udělala, vážím.

A tobě teto Jiřinko přeji všechno jen to nejlepší! S díky neteř Katka.

(Na fotce ke článku je Katka Dehningová s tetou Jiřinkou Teyrovsky u pomníku T.G.M. v San Franciscu. Busta zde byla instalována na náklady Československého Sokola, jemuž paní Jiřina dlouho předsedala.)

Pozn. redakce: Jiřina i Katka mají své kapitoly v připravované knížce Evy Střížovské Všechny moje Ameriky. A Katka přijede brzy do Prahy představit a podepisovat svoji novou knížku, neb, jak už naši čtenáři vědí, se z kadeřnice stala spisovatelkou. Sledujte rubriku MČK.

Na fotografii Katka s tetou Jiřinkou u sochy T. G. Masaryka v San Franciscu, USA. Busta TGM tam byla instalována na náklady Československého Sokola v San Franciscu, jemuž Jiřinka Teyrovsky dlouhá léta předsedala.