Káva se Smetanou

3 2014 Kultura česky

K nedávnému výročí narození Bedřicha Smetany tu máme krásný rozhovor. Tak trochu fiktivní. S Mistrem jej vedl známý popularizátor české (ale i světové) historie Petr Hora Hořejš a objevili jsme jej v časopise Vital Plus. S laskavým svolením autora přebíráme.

 

Výlety do historie‌: Káva se Smetanou – s Mistrem v kavárně Slávii

Jakkoli jsem se vzácného posezení nemohl dočkat, naše rozmluva v  kavárně Slávii, svítící novotou, probíhala trochu kostrbatě. Skladatel se setkáním sice ochotně souhlasil, přál si však, abych mu otázky předložil písemně. Už byl řadu let hluchý a odezírat ze rtů se na stará kolena moc nenaučil. Takže jsem mezi připravené dotazy musel párkrát zařadit lístek se spěšně načmáranou doplňující otázkou. Ač to mezi námi sem tam zaskřípalo, považoval jsem přítomnost drobného, nenápadného, předčasně zestárlého génia za hotový zázrak…

 

Co to, že jste navrhl schůzku zrovna ve Slávii, Mistře?

Přece vás nepoženu do myslivny v Jabkenicích, kde jsem teď u dcery. Žofka by nám sice parádně navařila, ale tady je to přece taky pěkné, ne? Pan Zoufalý zdejší café otevřel teprve nedávno. Kdykoli zajedu do Prahy, běžím se podívat, jak se Národní divadlo zdvíhá z trosek a pak se stavím na žejdlíčka tady. I když mi pití zatrhli… Až bude Zlatá kaplička zas fungovat, vemte na to jed, že se ze Slávie stane kultovní lokál. Škoda, že neexistovala, když jsem právě tady, v právě dostavěném Lažanském paláci, bydlel… Co tak překvapeně koukáte? Po návratu ze Švédska jsme si ve druhém patře pronajali nóbl byt a o patro níž jsem si otevřel hudební ústav. Společně se sbormistrem Hlaholu Ferdinandem Hellerem. Za peníze jeho bohaté nevěsty jsme koupili tři klavíry a vyučovali. Strašně mě to nebavilo, učit rošťácké děti a milostpaničky bez talentu. Ale nějak jsem rodinu živit musel. Když jsem se o to pokoušel koncertováním, vesměs jsem víc utratil, než vydělal. Lidi na Smetanu nechodili. Holt ho ještě neznali…

Co vás přimělo k návratu z ciziny? Vrátil jste se na jaře roku 1861, viďte?

Správně. Jen co byla vydána Schmerlingova únorová ústava. To padl absolutismus, nastalo nadějné politické tání. V čerstvém ovzduší ústavnosti a demokracie začaly jak houby po dešti vznikat nejrozmanitější spolky, noviny, časopisy, české školy. Taky Sokol, Umělecká beseda, Prozatímní divadlo – prostě letité hrobové ticho bylo prolomeno, česká společnost se konečně probrala z dřímoty. Důvodů k návratu jsem měl ovšem víc. Skládaly se na hromádku jak naškrobené košile. Především se člověku, jestli to nevíte, v cizině víc a víc stýská. Mně heimweh k posledku leželo na duši jak duchna, byť jsem se do Čech párkrát dostal, třeba na léto. Pravda, skoro pět roků jsme si ve Švédsku hověli v bavlnce a peří, a to jak s nebožkou Kateřinou – vemte si, že ona mi zemřela ve svých dvaatřiceti letech, tak potom s Bettynou, kterou jsem si po velkém přemlouvání na poslední rok dovezl z Čech. Leč v přívětivém Švédsku jsem si po pádu Bachova tuhého režimu začal připadat jak v komfortním vyhnanství. Sice jsem tam šéfoval místní filharmonii, jenže oni to ve skutečnosti byli amatéři – fidlali pro potěšení. Mým uším to radost nedělalo. A když pak ještě otěhotněla Bettyna, má druhá žena, a chtěla děťátko, naši Boženku, přivést na svět ve vlasti, definitivně jsme se rozhoupali. Přiznávám, už jsem se nemohl dočkat. Zvlášť když se mi doneslo, že Sbor pro zřízení Národního divadla zadal architektu Ullmannovi projekt provizorní české scény. To přibyl další důvod spěchat domů. Představa, že bych se v prvním ryze českém kamenném divadle mohl stát kapelníkem, mi nedala spát. Že to pak vše na dlouho uvízlo, hlavně vinou bohorovného Riegra, je už jiná kapitola. Á propos, víte vůbec, že i tenhle palác, kde sedíme, stavěl pro rodinu hraběte Lažanského právě Vojta Ullmann? A téměř současně s Prozatímním vyrůstala i jiná Vojtova stavba, sousední Česká spořitelna (pozn. autora: dnes budova patří České akademii věd). On to je nesmírně pilný a šikovný kumštýř. Sice méně slavný než Jožka Zítek, architekt Národního, zato umanutý dříč a profesionál. Tenhle kout u Vltavy svými paláci v novorenesančním hávu prakticky zastavěl on. Budovu Prozatímního přitom vyhnal do čtyřpatrové výšky za pouhých šest měsíců, a to setsakramentsky levně, za sto tisíc zlatek. Přitom takřka v témže čase a s podobnou rychlostí postavil Tyršovi za Fügnerovy peníze vůbec první sokolovnu mezi Svinskou a Žitnou bránou (v Sokolské třídě). Současně už měl rozdělanou i budovu první Vyšší dívčí školy ve Vodičkově ulici a dokončoval cyrilometodějský chrám v Karlíně. Jeho nejnovějším dílem, však se skočte podívat, je novostavba České techniky na Dobytčím trhu (Karlově náměstí). Chlapík, ten Ullmann!

Pročpak se místo reprezentativního divadla nakonec postavila jen scéna malá a dočasná?

Já se taky divil. A zprvu svorně s jinými jsem nadával, že je to plýtvání prostředky i silami. Ale nebyly prachy, pane! V Bachově éře se je nedařilo získávat. Vždyť prvotní nápad, ještě Tylův, se zrodil, tuším, už v roce 1844: založíme družstvo – postavíme chrám! Pak vše zhatily revoluční otřesy roku 1848. Načež se Palackému a lidem kolem něho podařilo proštemplovat se a propapírovat k ustavení Sboru pro zřízení Národního divadla. To už se psal rok 1850. Poté úřední šimlové začali házet klacky pod nohy pokusům o sbírky. Ať si prý vybírají mezi sebou jen Pražané! Co je venkovu po nějakém divadle? Dobře, sbírejte si, žebrejte, ale ne po domech, to byste rušili soukromí pánů domácích. Ve dvaapadesátém roce se Sboru podařilo koupit parcelu. Majitelka, myslím, že se jmenovala Schlosserová, byla ochotna prodat starou solnici s okolím, kde ženské sušily prádlo, za slušných 45 000 zlatých, a ještě na splátky. Zakoupením nevzhledné díry na nádherném místě padly nekonečné tahanice, zda má divadlo stát na Josefském, na Václavském náměstí či na Dobytčím trhu. Jenže pokladna Sboru zela po koupi pozemku prázdnotou, a to měli rozhádaní páni notáblové před sebou soutěž o architektonickou podobu divadla. První konkurs pro chabé výsledky zrušili, druhý vyhrál, jak víte, s převahou Jožka Zítek. Avšak ve Sboru se typicky po česku dál hádali starší s mladšími – dnes už mají politické strany, staročeskou a mladočeskou. Spílali si natolik, že se přestali scházet. Pět let, až do roku 1860, Sbor nefungoval. A když jsem se vrátil z Göteborgu, bylo mi řečeno, že v pokladně zbylo na Národní divadlo ubohých 500 zlatých. Takže se, pane, nedivte, že pak před mýma očima rostla Zlatá kaplička ještě další dvě desetiletí, celou jednu generaci. Aby – sotva dostavěna – zase shořela. Při tom jsem už ovšem nebyl… Dnes si myslím, jak vše špatné bývá pro něco dobré, že kdyby bylo se postupovalo rychleji a původní velikášské vize došly naplnění, reprezentativní Národní divadlo by tehdy stejně zašlo na úbytě. Neuživilo by se! Malá scéna Prozatímního byla nakonec dobrou školou, přiměřeným řešením umělecky i ekonomicky.

Říkal jste však, Mistře, že jste s provizoriem nesouhlasil!

Přišlo mi to praštěné, postavit nejdřív budku, pak teprve budovu. Zvláště když Rieger, tehdy šéf Sboru, prohlašoval, že dočasnost bude krátká, na tři, nejvýš pět let. Pak jich bylo jedenadvacet. Ale bohudíky za ně! Češi se v Prozatímním naučili činoherní i operní řemeslo, autoři měli důvod psát, diváci si navykli přicházet. Jak vidíte, změnil jsem názor. Já třeba bych bez Prozatímního zůstal nejspíš okrajový klavírní virtuóz a příležitostný dirigent. Takhle jsem na tom nepatrném jevišťátku mohl uvést čtyři ze svých osmi oper.

Z četby se dozvídám rozporuplné věci. Někdo tvrdí, že Prozatímní divadlo byla ostudná králíkárna, jiný zas je líčí jako útulný stánek. Jak byste popsal své zkušenosti vy?

Byla to útulná králíkárna. Nepohodlná, ale milá kukaň s domáckou atmosférou. Mimochodem, kolem vzniku scény se děly podivné věci. Rieger třeba léta prosazoval koncepci okázalé budovy, aby chytrácky otočil, jakmile zaslechl cinkot zlatých stříbrňáků. Zrovna jsem se vrátil do Prahy, když nově konstituovaný český sněm se zemským výborem, čili autonomní vládou, schválily slavnou dotaci. Po nedávných ústavních změnách se totiž i vrchní mocipáni honem převlékli za pokrokáře. Kníže Schwarzenberg – například – se nakrátko stal dokonce předsedou Sboru, v jehož prázdné pokladně byste si ještě loni zlomil ruku. Teď náhle přispěchala patriotická šlechta, aby do vymetené truhly nasypala sto tisíc vlastenců. Za ty pak Vojta Ullmann načinčanou kukaň v zadním rohu parcely postavil. Zboural i někdejší solnici a zplanýroval prkny ohrazené smetiště. Hotov byl za šest měcíců. 18. listopadu 1862 bylo divadlo slavnostně otevřeno Hálkovou nepříliš vydařenou tragédií Král Vukašín.

Vy jste začátky divadla zažil přece jen jako divák!

Díky nepřízni mocného doktora Riegra a svých uměleckých konkurentů jsem po první čtyři roky fungování Prozatímního mohl dovnitř jen jako řadový platící návštěvník. Pravda, občas mi coby dirigentovi Hlaholu a brzy i šéfovi hudebního odboru Umělecké besedy dali sem tam volňásky. Ale tehdy mi došlo, jak zle by asi Národní divadlo dopadlo, kdyby se nějakým zázrakem podařilo postavit je dřív. Hlediště, proponované pro dva a půl tisíce diváků, by zelo prázdnotou. I v Prozatímním, kam se dalo nacpat nejvýš něco přes tisíc lidí, se po první dva roky hrálo jen třikrát týdně. Návštěva byla zprvu prachbídná, kasa zůstávala léta v mínusu. Rozjezd scény byl těžkopádný, českých kusů existovalo málo, musely se teprve napsat, s operou to bylo obdobné, dramaturgii nezbylo než ustupovat od kvality ke slátaninám, aby se přitáhlo i nenáročné publikum z ulice.

Navíc interiér byl prý hodně stísněný!

Všecko kromě krkolomně zdvižené výšky galerií bylo jakoby zdrcnuté. Každý čtvereční centimetr hrál roli. Vždyť Vojtovi dali k dispozici skrojek půdy, ani ne 600 čtverečních metrů. Stavěl na čtveráku, musel to proto hnát vzhůru. Deset šaten pro herce netradičně vložil pod parter, do suterénu. Návštěvnických šaten bylo jen pár, většina diváků si kabáty odkládala na klín. Přístupová schodiště a komunikace vůbec Ullmann zúžil na mez únosnosti, dva protijdoucí by se leckde nevyhnuli, proto to vesměs byly jednosměrky. Společenské a oddychové prostory, třeba bufet, se nevešly. Pročež si lidé nosili svačiny a večeře sebou, o přestávkách jedli a k poslechu jim do odéru uzeného hrála meziaktní hudba. Za mých časů ji coby skromný přivýdělek často skládal můj výtečný violista Antonín Dvořák. Záchody byly těžce poddimenzované, člověk musel vydržet. Ale největší slabinou bylo chabé odvětrání. V letních vedrech se raději nehrálo. A při vyšších teplotách bývalo v sále tak dusné vlhko, že se ani nedaly pořádně naladit smyčcové nástroje. Jinak ovšem jak zvenčí, tak zevnitř vypadalo Prozatímní docela ušlechtile. Interiér byl bílo-modrý se zlaceným štukováním. Jeviště prťavé, aspoň se ale šetřilo na scénografii. Kobka orchestřiště se podobala sklepu na brambory, avšak i operní orchestr byl nepatrný, zprvu osmnáctičlenný, později jsem měl něco málo přes třicet hráčů. To by už dneska neprošlo.

Mistře, většina z nás si vaše umělecké triumfy mylně spojuje hlavně s Národním divadlem. Vždyť jste k jeho otevření napsal Libuši a pak léta čekal s partiturou v šuplíku, až bude stavba hotová. Ve skutečnosti jste však osm roků působil jen v Prozatímním, zatímco Národní vám pro vaše vážné onemocnění zůstalo odepřeno. Pročpak ale trvalo tak dlouho, než vás, otce české národní hudby, v Prozatímním vůbec angažovali?

Už jsem to naznačil. Mým tichým, o to však zarputilejším Mefistofelem byl a je všemocný «vůdce národa» doktor František Ladislav Rieger. Nedávno se mi s rozpaky svěřila jeho dcera a má libretistka paní Marie Červinková-Riegrová, že mě pan otec prohlašuje za podvodníka. Prý hluchotu jen předstírám. Neslyšící člověk by přece nedokázal komponovat, stejně jako slepý malíř nemůže malovat. Víte, my dva jsme si nepadli do oka od samého začátku. Věděl jsem od přátel, že on své názory považuje za svaté, téměř biblické, zatímco jakýkoli projev odporu přijímá s nesmiřitelností platící za hrob. Já tak arogantní sebejistotu nemám rád. A dokud jsem byl mladý, servítky jsem si moc nebral. Mezi námi to zajiskřilo hned po mém návratu ze Švédska. Navštívil jsem pana doktora, to ještě Prozatímní existovalo jen na papíře, a svěřil jsem se mu se svým snem najít uplatnění jako kapelník. Stroze si mě změřil, byl jsem v jeho očích zřejmě navrátilec, co v cizině pohořel, a prohlásil, že o kapelníky není v Čechách nouze. Ztratil jsem prý kontakt s domácími poměry. Ostatně už taktovku zadal výtečnému Janu Maýrovi, svému příteli. A byl jsem odepsán. Pokud jde o Maýra, ten mě brzy taky nemohl ani cítit, zvlášť když jsem o něm, řemeslníkovi bez espritu, v jedné kritice napsal, že má v ruce místo taktovky kaprálskou hůl. Jak vidíte, byl jsem neopatrtný trouba. Tím víc jsem pro pány kolem českého divadla zůstával rejpal a nýmand, později ještě wagnerovec čili odrodilec a zrádce českých hudebních intonací. Proto jsem byl nucen živit se nudným vyučováním klavírní hry či koncertováním před prázdnými sály. Dokonce jsem si příjmy vylepšoval i tím, že jsem jezdíval na Hrad za potrhlým excísařem Ferdinandem Dobrotivým. Hrávali jsme čtyřručně, případně jsem mu preludoval, zatímco pochrupával.

Posléze jste se však do Prozatímního přece jen dostal. Jako dirigent, později i šéf zpěvohry jste tam zářil až do svého onemocnění v roce 1874. Jinak řečeno – s rozjezdem Národního divadla už jste nemohl mít nic společného…

Přesně tak. Ještě jsem se v plné kondici zúčastnil slavnostního položení zakladního kamene Národního v květnu 1868. «V hudbě je život Čechů!» pronesl jsem tam. To už jsem zajisté sloužil v Prozatímním. Do nablýskané Zlaté kapličky jsem vkročil teprve nedávno, při jejím prvním otevření letos v létě (v červnu 1881, pozn. aut.), žel, už jako zcela ohluchlý a nemocný člověk. Dokonce jsem přišel na vlastní pěst, inkognito, protože ti pacholci mě na premiéru Libuše, kterou jsem pro slavnou chvíli léta schovával, ani nepozvali. Snad abych ve svém stavu nedělal ostudu. Nebýt Nerudy, jenž hned ztropil skandál, byl bych si neměl ani kam sednout. Nevděk světem vládne, pane, a dvojnásob v Čechách. Ale zpátky k Prozatímnímu… Když mě tenkrát páni umělečtí výtečníci odmítali pustit k  pultu, že prý ani neumím dirigovat, rozhodl jsem se vmanévrovat se dovnitř oklikou. Vyhazovali mě dveřmi, vlezl jsem oknem. A bylo to tak… Hrabě Harrach vyhlásil soutěž o napsání české opery, vítězné dílo dotoval lákavou částkou 600 zlatých. Ponouklo mě to k rozhodnutí, že se Praze představím jako operní skladatel. V sedmatřiceti letech jsem se proto pustil do operní prvotiny podle Sabinova libreta. Harrachovy soutěže se zúčastnil i zmíněný Maýr. Ale když zvítězili moji Braniboři v Čechách, rozezlilo ho to tak, že mou operu odmítl nastudovat. Prý ať si tu… víte, co… diriguji sám. To jsem přivítal, chopil se nastudování, a premiéra v lednu 1866 pak měla strhující úspěch.

Ani po takovém triumfu vás Rieger nevzal na milost?

Naopak, vztahy se mezitím ještě zhoršily. A zůstaly mrazivé natrvalo. Abyste rozuměl… Já Branibory dodělal už v roce 1863. Tři roky pak čekaly na uvedení. A při jednom setkání mě před větší společností začal pan doktor mistrovat, to on dělával rád. Že prý napsat vážnou, historickou operu je snadné. Zato vytvořit operu lidovou, oslavující život vzkříšeného národa, to se jen tak někomu nezdaří. Drze jsem odvětil, že napsat takovou věc nepovažuji za problém. Už jsem totiž měl Sabinovo libreto Prodané nevěsty a zabýval jsem se jím. Rieger mudrcky pravil, že základem by se musely stát nejkrásnější české národní písně. To by vznikla pouhá hudební směska, pouhým opisováním folklóru se to udělat nedá, odsekl jsem. Rozepři jsem usekl drzým: «Nepleťte se, pane doktore, do věcí, kterým nerozumíte!» Zrudnul zlostí, veřejně ponížen. A od té doby se sotva pozdravíme. Nedůtklivec neodpouští! Nu, a pár měsíců po Braniborech jsem úspěšně uvedl i Prodanku. Od premiéry v květnu 1866 jsem ji několikrát předělal, rozšířil, přidal taneční čísla, teď už je vybroušená jak diamant.

Po necelých osmi letech jste kvůli zdraví Prozatímní divadlo musel opustit. Litujete?

O svém konci, snad chápete, se člověku těžko mluví. Je fakt, že po bezpočtu konfliktů, třeba bojů o Libuši, jež měla od počátku zastánce i odpůrce, po střetech s kolegy, jejichž umělecká měřítka byla jiná než má, či žádná, jsem prostě musel vyklidit pole. Od roku 1871 se začaly hlásit přibývající zdravotní potíže. Záněty, furunkly, bolesti, postupovalo to po těle zdolavzhůru, až jsem po čase přišel i o sluch. Nezbylo nic jiného, musel jsem taktovku odložit a jít na penzi.

Přesto prý, Mistře, dál tvoříte, ba soustředěněji než dřív. To lze, komponovat i po ztrátě sluchu? Je mi to nepochopitelné…

Vemte si Beethovena! Ten hluchnul postupně a po léta, zatímco na mě to dolehlo během několika měsíců. A vidíte, úchvatná Devátá je dílem neslyšícího. Přiznávám, já sám to chtěl zabalit. Nejen muziku! Život… V padesáti jsem odešel od pultu šéfa opery. Uprostřed uměleckého rozletu. Bylo mi jak osleplému malíří. Hudba však kupodivu ve mně zněla dál. U dcery v Jabkenicích jsem vyšel do sadu a slyšel ptáky zpívat, stačilo nějakého zahlédnout. Víte, já od mládí komponoval uvnitř. V hlavě a v duši. Jakmile jsem nabyl jistoty, že hlasy se střídají a proplétají správně, pečlivě a rovnou načisto jsem svou představu zapsal do not. Bez klavíru. Na tom jsem přehrával většinou až hotové věci. Jen pro kontrolu. Vlastně jsem fortepiano nepotřeboval. Vystačil jsem si s pobrukováním. Tak tomu bylo v mládí a je i dnes. Po roce 1874 se ukázalo, že si vystačím i bez uší.

Smím vědět, na čem zrovna pracujete?

Dodělal jsem tuhle Blaník, závěrečnou symfonickou báseň z cyklu Mé vlasti. Rád bych, aby to někde zahráli souborně. Nejspíš se už kompletního provedení nedočkám. Aha, mám rozepsanou sedmou operu, Čertovu stěnu. Švanda je, jak někteří přátelé říkají, že hluchý Smetana je lepší než slyšící. I já občas mívám ten dojem. Pochopte – hluchotou se sice člověk ocitne ve vyhnanství samoty, zbaví se ale zbytečného švitoření či potýkání s pitomci a nepřáteli. Uzavře se, zkoncentruje k tvorbě. Jako zdravý jsem tak plodný nebyl. Hubička, kvartet Z mého života, dvě řady Českých tanců, opera Tajemství, duet pro housle a klavír Z domoviny a hlavně všech šest částí Mé vlasti – to je přece not! Slušná žeň na to, že jsem sedm let hluchý dědek!

Obdivuhodné! A nejste dědek!

Chybí mi tři roky do kmetské šedesátky. Nikomu to neříkejte, ale jsem čím dál roztržitější, zapomínám, v uších mi píská, jindy hřmotí. Jako kdybych začínal blbnout. Špatně skončím. Tuším to. Vím to!

(Honem jsem napsal a cítil přitom dojetí:) Nerouhejte se, Mistře! Vidím však ve vaší tváři únavu. Promiňte! A moc děkuju!

Tak si aspoň kapánek ťukněme! Ať ještě něco dokážu zkomponovat…

Petr Hora Hořejš

 

 

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012